Stopařův zápisník 4

Už mnoho týdnů a ještě víc dnů nás dělilo od chvíle, kdy jsme plni bláhového optimismu vyšli z našich domovů a podle nekonečného seznamu jmen se vydali hledat někoho, o kom ani nevíme, jestli žije. Prošli jsme už mnoho měst a mnoho států a od mnoha dveří odešli s nepořízenou. Nikdo nezažil onu strašlivou noc, nikdo neznal Jesky ani nikoho jiného.

Skoro jsme se už vzdali naděje, když tu se na nás u jedněch dveří usmálo štěstí. Na náš dotaz, jestli nezná někoho, kdo by měl přezdívku Stopař, Jesky, Pavouk nebo Klíště se nám dostalo nečekané, ale zatím nejpozitivnější odpovědi: „A co by se změnilo kdybych znal?“

Podíval jsem se po ostatních a viděl v jejich očích stejné vzrušení, které jsem já sám cítil ve svém srdci. „Myslíte, že bychom mohli na chvíli dál?“ zeptal jsem se proto rychle, aby nám snad tahle náhlá stopa neunikla. „Když myslíte, že to k něčemu bude…“ muž ve dveřích o kus ustoupil a my mohli vejít do jeho bytu.

Už v předsíni jsme cítili zvláštní předzvěst něčeho dobrodružného. Snad za to mohla zarámovaná fotka stanového tábora zažloutlá časem, snad obnošené kanady v botníku nebo snad lehký závan tymiánu přicházející z dalších částí bytu. To nikdo z nás nevěděl, ale všichni jsme cítili, že k odhalení majitele zápisníku jsme hodně blízko. A kdo ví, třeba nám s ním pomůže právě tenhle divný a životem zdá se zatrpklý muž...

"Dáte si čaj?" zeptal se nás muž nepříliš přívětivě. Bylo na něm vidět, že není vůbec rád, že jsme tady. Raději jsme všichni čaj odmítli, co kdybychom museli narychlo odejít? Muž nám pokynul k zaprášené pohovce a sám si sednul do jednoho z křesel.

Polknul jsem a třesoucím se hlasem se zeptal: "Víte něco o těch lidech?". Cítil jsem, jak mám v puse úplně sucho. Muž se zamračil ještě víc. "Na co to chcete vědět?"nepřátelství v jeho hlase ještě zesílilo. "Našli jsme jeden zápisník, kde se o nich píše. Zajímá nás, co se s nimi stalo dál." odvážil jsem se prozradit náš trumf. "Jaký zápisník?" zdálo se mi to, nebo jsem zahlédl v jeho očích záblesk strachu? Podíval jsem se na ostatní, a když kývli hlavou na souhlas, vytáhl jsem z brašny zápisník. Mužovi oči se rozšířili údivem, bolestí a snad i strachem. Nikoho z nás by nenapadlo, že může vypadat tak lidsky když se nemračí.

"Můžu si ho půjčit?" zeptal se chraplavým hlasem. Podal jsem mu zápisník a sledoval měnící se výrazi v jeho tváři. Čím dál se v listování zápisníkem dostával, tím vypadal smutněji. Když se dostal k oné poslední stránce, oči mu potemněli a na ústech se usadil trpký úsměv. "Bylo to horší než si myslíte," řekl a vzhlédl k nám, "nedovedete si představit ten křik a bolest. Nevíte jak je cítit spálený les a vlčí těla. Nedovedete si představit jaké šílenství vám v té chvíli zaplaí mozek."

Ohromeně jsme na muže zírali. Nemohli jsme uvěřit tomu, že jsme vážně našli někoho, kdo zná lidi z "našeho" zápisníku. Někoho, kdo nám snad může povědět, jak to s ními dopadlo a co je s nimi teď. Zbývala ale ještě jedna důležitá otázka - kdo je ten tajemný muž, který má být klíčem k našim záhadám?

"Kdo jste?" zeptal jsem se a sám cítil jak zní můj hlas třaslavě.

Muž opět vzhlédl od zápisníku. V očích jsme mu viděli chlad zimních nocí a žár požáru.

"Říkali mi Stopař."