Vůně, člověče

„Pozoruješ květy, člověče?“

A květy uvadnou, jako každá pravda ukradená slovy.

„Ještě stále pozoruješ květy?“

Krájí kolečka pomeranče. Kolečko za kolečkem, až se místností rozšíří, do všech koutů, do všech koutů se rozšíří ta pomerančová vůně. Vůně! K zemi se snáší zmrzačené okvětní lístky. Stonek se po nich natahuje, ale nedokáže, nedokáže je uchopit, přitáhnout, zotročit. A on, člověk, krájí kolečka pomeranče. Stále další a další kolečka pomeranče.

„Mrtvé, mrtvé, mrtvé, člověče! Jsou mrtvé.“

Nůž ťuká o prkénko zmáčené pomerančovou krví, sladkou a… a ta vůně! Ta vůně! Chce ji uchopit. Chce ji, ale nemůže, nemůže, protože v ruce svírá nůž. V druhé přidržuje ubývající lunu citrusu. A okvětní lístky dopadnou do náruče koberce. Koberce? Co dělá v kuchyni koberec?

„Co dělá v kuchyni koberec, člověče?“

Je to směšné. Možná to není kuchyň. Možná svou kuchyň nemá rád.

„Nemáš rád svou kuchyň, člověče?“

A k čemu, k čemu by mu vlastně byla ta vůně – och, ta vůně – v kuchyni? V kuchyni není křeslo, žádné křeslo, na které by si sedl a ze kterého by vychutnal, vychutnával, miloval, dýchal pomerančovou vůni.

„Ale co s vůní, člověče?“

Co s tou prchavou vůní? Nepatří mu, uteče mu, uprchne mu.

„Ach, člověče, nedokážeš ji polapit.“

Má přece v jedné ruce nůž a v druhé poslední zbyteček pomíjivé krásy. Pomíjivé. Pomíjivé…

Naposledy…

„…naposledy, člověče…“

…naposledy klepne nůž o prkénko. Poslední krůpěje krve – je to tak divná krev – stékají na ubrus – ne, to nebude kuchyně – a vůně mizí.

„Utekla ti. Člověče.“

Utekla mu. Je zmatený, několikrát svírá prsty kolem vzduchu a pak usedá, ano, usedá do křesla, které v kuchyni nebývá. Loučí se s posledními zbytečky pomerančové vůně, než nadobro…

„Vůně, člověče!“

Vůně květů. Konečně ji našel.