Odpuštění

Probouzí se ze sna a slastně se protahuje. Její krásná tvář se usmívá. Dnes je den Boha. Po dlouhém půl roce je opět den Boha! Její den! Na ohništi již plane oheň. Služebná už připravila rituální nápoj, nese jí ho k posteli, pomáhá ji posadit se a dohlíží na to, aby nápoj celý vypila. Pije a trochu se při tom šklebí, protože nápoj má nepříjemně hořkou chuť. Po jeho vypití je trochu malátná. Přichází dvě lazebnice, oblékají ji a odvádí do vedlejšího srubu. Není zde žádné zařízení jen dřevěné lehátko potažené medvědí kůží, krb a obrovská dřevěná vana plná kouřící vody. Lázeň je připravena a ona nahá vstupuje do teplé vody plné svatých bylin. Lazebnice ji myjí přesně podle pravidel rituálu a ona odprošťuje svou mysl od pozemských věcí. Myslí jen na Boha. Od svých dvou let je vychovávaná jako kněžka. Na rodiče si nepamatuje. Nic takového jako rodina pro ni neexistuje, je jen ona a Bůh. Je jí něco málo přes dvacet a už je nejvyšší kněžkou. To proto, že je tak pokorná, tak otevřená Jemu.

Lazebnice už masírují její tělo vonným olejem. Jedna z nich hodila do krbu hrst posvátných bylin a z ohně se teď line nasládlý dým. Všechny lazebnice slzí a dým je jim viditelně nepříjemný. Rychle dokončují masáž, balí kněžku do kožešiny a odchází. Ona leží na břiše, oči zavřené a nasává dým. Štípe v nose, na jazyku. Štípe a sládne, tělem ji projíždí horkost, cítí nával energie, dech se zrychluje a srdce ji tluče jako o závod. Stačí pár nádechů a přestává realitu vnímat úplně. Cítí se tak skvěle, jakoby neměla tělo a všechno je tak krásné a dokonalé. A už vidí Boha. Vysoký, urostlý muž s vlčí hlavou a parohy statného jelena. Stojí, dívá se na ni a usmívá se. Ona je na vrcholu blaha. Dým se postupně vytrácí a opět přichází lazebnice. Vidina Boha pomalu mizí. Jako z dálky vnímá lazebnice, cítí, že ji oblékají, ale netýká se jí to. Je to jako stát někde stranou a sledovat to. Přesto ví, že oblékají ji. Nechává se odvést do jeskyně, která je kousek za vesnicí.

Jeskyně je obrovská. Osvětlená spoustou pochodní. Úplně vzadu planou naproti sobě dva velké ohně. Mezi nimi jsou ve skále vytesány symboly Boha. Mezi ohni je na zemi kožešina. Tam ji lazebnice nechají stát a odchází rychlými kroky. Jako vyplašené laně ustrašeně klopí oči k zemi, nechtějí zahlédnou ani kousek z posvátné jeskyně. Venku si viditelně oddychnou a utíkají zpět k vesnici.

Ona stojí na kožešině. Pod zavřenými víčky jí panenky kmitají rychlými pohyby ze strany na stranu. Obrovský tlak ji drtí, neudrží se na nohách a padá na kožešinu. Klečí a rukama se opírá o zem. Přichází mladší kněžka s dalším nápojem. Tentokrát je trpký a studený. Kněžka ji při pití drží pohár. Sotva vnímá chuť toho, co pije. Stále klečí a začíná zhluboka dýchat. I dýchání je součástí rituálu a je daný přesný návod, který se musí beze zbytku dodržet. Asi po 15 minutách se už cítí opět silná. Nyní dokáže pohnout i horou. Zvedá se a z každého jejího pohybu srší energie a sebevědomí. Pohled má stále rozostřený. Dívá se, vidí, ale přesto nějak nevnímá. Smysly otupené. Přichází mladší kněžka a přináší cosi zabalené sněhobílým plátnem. Pokleká před ní a s hlavou sklopenou jí podává plátno. Ona vytahuje z plátna dlouhou štíhlou dýku se zvláštní rukojetí. Je to posvátná dýka. Rukojeť je z velmi vzácného černého dřeva a je zdobená červenými kameny a symboly Boha. Jen ona se jí smí dotknout. Pokleká na kožešinu, dýku zvedá nad hlavu a začne zpívat modlitbu. Ostatní mladší kněžky se přidávají. Jeskyně se plní jejich hlasy a celá se jakoby chvěje. Vzduch se tetelí a teplota v jeskyni stoupá. Když dozpívají dvě z mladších kněžek jdou pro zajatce. Vyberou prvního a vedou ho k obětnímu kameni. Kámen je mírně nakloněný a v jeho středu je vytesána drážka, která končí až dole. Pod touto drážkou je již připravená nádoba. Kněžky přivazují zajatci ruce i nohy. I on má rozostřený pohled a proto se nevzpouzí a nechává se připoutat. Ona přichází, spolu s ostatními začne zpívat další modlitbu. Přitom zajatci posvátnou dýkou vyrývá symboly Boha na břiše a na stehnech. Zajatec sténá, ale žádná z kněžek ho neslyší, všechny jsou v transu. Vzduch kolem se divoce vlní, tep jí buší do spánků, vidí co dělá, ale smysly má natolik otupené, že ji to vůbec netrápí. Nacvičeným pohybem vydloubává zajatci oči, nemusí se dívat kam je odkládá, ví, že mísa na dary Bohu je na svém místě. Zajatec už křičí bolestí, ale kněžky dál zpívají a vykonávají svůj krvavý rituál. Nedívají se na sebe, přesto jsou jejich pohyby dokonale sehrané. V další obětní míse skončily játra a nakonec i srdce. Tři dary Bohu od zajatého muže. Teď už je to jen rozřezané tělo. Krev stéká žlábkem do nádoby a nejmladší kněžka ji svědomitě sleduje a včas mění za další. Její práce prozatím skončila. Ostatní je na mladších kněžkách. Kleká si na kožešinu a se zdviženýma rukama, v kterých drží posvátnou dýku prosí Boha o požehnání. Kněžky pracují rychle a za chvíli přivádí dalšího zajatce. Ač omámený, při pohledu na zakrvácený kámen se začal vzpírat. Kněžky však mají v transu neuvěřitelnou sílu a hravě ho přivazují. Zajatec křičí, prosí, proklíná. Jeho řev se nese jeskyní. Nikdo ho však nevnímá. Kněžky začnou zpívat a ona už přichází. Ladnými pohyby maluje dýkou symboly Boha na zajatcovo tělo. Usmívá se přitom. Cítí Boha a tenhle muž je vyvolený k tomu, aby dnes byl darem pro Něj. Ladným, téměř láskyplným pohybem zarývá dýku do zajatcova břicha. Je jí tak krásně. Jako by tančila na rozkvetlé louce. Je tak šťastná, že Mu může sloužit. Celý svůj dosavadní život má naplněný štěstím a láskou. Cítí Jeho přítomnost. Ví, že Ona je ta vyvolená, aby mu sloužila. Těmito slastnými myšlenkami se zabývá ještě když klečí na kožešině a prosí o další požehnání. Tentokrát však nepřichází. Čeká dlouho, ale Bůh se již neozve. Kněžky už zpívají a ona je nucena obětovat posledního muže bez požehnání. To se jí ještě nestalo. Je z toho zmatená. Přidává se ke zpěvu ostatních. Zvedá posvátnou dýku nad zajatce a chce začít s malováním symbolu. Něco je však jinak.

Drží dýku nad zajatcovým tělem a přemýšlí, co je jinak. Kdyby nebyla tolik oblouzněná drogami a její smysly by ji poslouchaly, věděla by, že tenhle zajatec nekřičí, nesténá, neprosí a neproklíná. Leží tiše jako myška a dívá se na ni. Najednou ji chytí za ruku v níž drží dýku. Ona ač pod drogami se hrozně lekne. A v tu chvíli jako by jí spadly klapky z očí. Všechna ta léta, kdy jí vymývali mozek požadavky, přáními a požehnáním Boha, všechna ta dlouhá léta, kdy byla téměř neustále pod drogami, jsou najednou pryč. Leží ji u nohou a ona se dívá jinýma očima. Očima dvouleté ustrašené holčičky, kterou vytrhly z matčina náručí. Najednou vidí ostatní ženy, které mají sněhobílá roucha celá od krve a bojí se jich, cítí pach krve mísící se s pachem rozpáraných střev. Cítí to šílené horko a je jí mdlo. Nohy má najednou jako z vosku a žaludek se začíná obracet. Zajatec s ní trochu zatřese a tím upoutá její pozornost. Ještě stále drží její ruku s posvátnou dýkou ve svých. Podívá se na něj. Je to stařec s bílými vlasy a dlouhými vousy. Má obrovské laskavé modré oči. Otvírá ústa a jasným hlasem pronese “Odpouštím Ti!” a pak ji požehná. Požehná ji stejným způsobem jako jí žehná On! Cítí u toho stejné pocity. Naprosto stejné doteky. Ustoupí o krok a zajatcovi ruce ji pustí. Ostatní kněžky začínají pomalu reagovat na jinou situaci. Přichází, ne doslova vbíhá dokonce nejvyšší kněz. Nikdy nebývá přítomen obřadu obětování, to je pouze ženská záležitost. Přesto je tu, jakoby nějakým šestým smyslem zjistil, že se něco děje. Zajatec je opět připoután nebrání se, dokonce se usmívá. Kněz vydává rozkazy. Rituál se na chvíli přerušuje. Přichází jedna z kněžek a dává ji napít posvátného nápoje. Strach a hrůza pomalu mizí a ona už je zas nejvyšší kněžkou a dokončuje obřad. Přesto je v ní někde schovaná část její duše, která křičí a pláče nad tím, že toho muže oslepuje a boří mu nůž do těla.

Je to a není to ona. Všechno je jinak. Po obřadu ji odvádí opět do lázně. Cestou zvrací. Mladší kněžky se po sobě vyděšeně dívají. Tohle se ještě NIKDY nestalo!

V lázni odmítá pít další nápoj. Mrští jím o stěnu srubu. Sedí v lázni, kněžky ji omývají a ona – ona pláče. Pláče zbytek dne a nikoho nechce vidět. Nechce jíst. Pije ukrutné množství medoviny. Den nebo noc je to jedno. Pořád před sebou vidí tváře všech umučených lidí. jejich zakrvácená těla. Slyší jejich prosící hlasy. Život je jako rozmazaná šmouha. Neustále opilá, nešťastná, vyděšená.

Najednou je půlrok pryč a s ním předvečer dalšího obětního dne. Nechal si ji předvolat sám nejvyšší kněz. Stojí před ním, kdysi krásná dívka, nyní jen vyzáblá troska. Ve tváři má místo sebevědomého úsměvu divoký, bolestný úšklebek. Nejvyšší kněz ví, že za celý půlrok nepila Bohem předepsaný nápoj. A také ví, že dobrovolně ho už nevypije. Kývá na ostatní kněžky. Jsou strašně silné a rychlé. Drží ji pevně, zvrátí ji hlavu, chytí za nos, aby nemohla dýchat a nápoj ji lijí do krku. Dusí se prská, ale pije. Celý svět se s ní točí. Už ji nemusí držet, opatrně ji pokládají. Cítí chlad studené země, tělo sebou škube v křeči. Oči má otevřené, zorničky rozšířené, ale nevidí vůbec nic. Jako by z dálky slyší hlas nejvyššího kněze: “Musíš být poslušná!” Pak najednou kolem sebe cítí tlak a ten ji drtí všechny údy, hlavu má sevřenou jako v kleštích a pak, když už si myslí, že to dál nevydrží je najednou klid a ticho.

Probouzí se ve své posteli. Kněžky ji hned po probuzení donutí vypít další nápoj. Tentokrát žádné lazebnice, jen ty nejposlušnější kněžky, které na ni dohlédnou. Všechno je na pohled jako dřív. Ale ona není stejná. Už necítí tu radost a štěstí. Je jen strašně otupělá.

Klečí na kožešině a modlí se k Bohu. Ani tentokrát nepřišel a nepožehnal ji. Mrzí ji to a cítí zvláštní pocit ztráty. Jiná její část však o požehnání vůbec nestojí. Klečí na kožešině a uvnitř její hlavy na sebe křičí dva hlasy. Zorničky pod víčky se divoce míhají a hlasy neustále zesilují. Rozskočí se ji hlava. Kněžka, která ji hlídá vidí, že je něco v nepořádku. Nalévá další pohár nápoje a dává ji ho vypít. Ještě je stále pokorná a pije. Další kněžka, která pro ni právě přichází však vrtí hlavou. “To je moc, to nezvládne.” Odvádí ji k přivázanému zajatci. Sotva se drží na nohou, ruce má jako z olova. Hlasy už neslyší, ale hučí ji v uších a vidí černobíle. Zvedá dýku a zpívá. Vyrývá dýkou symboly Boha na zajatcovo tělo. Hukot v uších se stupňuje až na hranici snesitelnosti. Svět kolem začíná černat. A najednou, z té černoty vystupuje ten muž s bílými vlasy a vousy. Jeho laskavé modré oči se usmívají. Bere ji hlavu do dlaní. A říká: “Odpuštění, máš mé odpouštění. Tohle už skončilo! Víš to přece sama!” Zamrká. Účinky drogy jako by z ní spadly a ona zas jasně vidí a slyší. Zpěv kněžek přehluší její výkřik: “Neeeeeeeeee” a než stačí její dozorkyně oběhnout obětní kámen, odhodí posvátný nůž do ohně. Všechno je najednou zpomalené. Oheň zvláštně pomalu, vyšlehne vysokými plameny. Zbarví se do zelena a pak do černa. Všechny kněžky stojí zaražené. Jeskyní otřese ohromný výbuch. Kněžky vybíhají ven, za nimi se valí kameny.

Stojí uprostřed vesničanů. Křičí na ni. Jsou rozzlobení. Vztáhnout ruku se však neopovažují, přece jen je to pořád nejvyšší kněžka. Nejvyšší kněžka, která může za zničení posvátné jeskyně. Jejich Bůh už k nim nepřijde a co oni jsou bez něho a jeho požehnání? Stojí a nemůže to poslouchat. Hlava jí třeští. Zacpává si uši a utíká k  lesu. Vesničané ji ženou před sebou. Asi po kilometru začnou postupně odpadat. Už ji nikdo nepronásleduje, ona přesto běží dál. Nakonec upadne přes spadlou větev, rozedře si přitom do krve celou přední stranu lýtka. Leží na zemi a pláče. Její krev se pomalu vpíjí do země. Nedbá na zranění a kleká si a prosí za odpuštění všechny lidi, které umučila. Celou noc takhle klečí, křičí do lesa, rve si vlasy, drásá si obličej.

Svítání ji zastihlo přece jen spící. Stulená, ubohá dívka ležící uprostřed lesa. Probuzení bolí. Vrací se všechny myšlenky, všechny vzpomínky. Šílenství ji opět začíná zatínat své drápy. Z šatů už má jen cáry, boty rozedrané. Vstává a klopýtá. Jde a přes slzy nevidí. Nejednou stojí na okraji hluboké strže. To je její vysvobození. Hloubka dole na ni slastně volá. Ještě jednou pokleká a znovu prosí za odpuštění. Pak přistoupí k okraji strže a s úsměvem na rtech skočí.

A zas je něco špatně! Dívá se na své rozlámané tělo na dně strže. Ale lépe ji rozhodně není. Všechny výčitky, všechny vzpomínky zůstaly. Co to je? Jakoby měla jen oči a všechny vzpomínky. Šílenství zatíná drápy, ale ona si už nemůže zarýt nehty do kůže. Vždyť její tělo leží pod ní, ruce a nohy v nepřirozeném úhlu a nehýbá se. Něco ji táhne vzhůru. Stoupá. Tělo pod ní se zmenšuje. Už je na místě odkud skočila a stále stoupá. Stojí v mlze a ta začíná pomalu černat. Už je kolem ní černočerná tma. A v té tmě… šálí ji zrak? Jsou tam příšery! Zubaté, ostrými drápy na ni útočí. Křičí hrůzou. Cítí jejich horký zapáchající dech, tak blízko jsou. Chce utéci, ale nemůže. Nemá přece tělo. Běsy na ni neustále dotírají Křičí zoufalstvím, křičí hrůzou.

Prvotní strach a hrůzu vystřídá poznání, že ty stvůry jsou jen v její hlavě. Nemá už tělo, nemohou ji rozsápat. Čas teče jako horská bystřina. Výčitky svědomí a strach o vlastní osud přetečou v lítost a strach o oběti svého řádění. Šílenství už dávno odtáhlo temnotou. Už tu stojí téměř vyrovnaná a jen se špetkou strachu. Ví, že udělala chybu. Ví, že ji bude muset napravit.

A pak se kolem ní rozlije zlatá záře a ona do ní vejde a zaplaví ji božský klid.