druhý večer

Je těžké držet se nehty skal, když padáš. Přijde to najednou, nečekaně. A většinou potmě. Mám silnou intuici, cítím ve vzduchu i za zády úšklebky. A pak to přijde. Protrhnou se mračna a vyvalí se hlína, celá země se otočí a ty chvíli nevíš, kde je vlastně život a kde smrt. Říkáš si, že je to jen iluze, ale opak je pravdou.

Dřív mi stačilo mít ten pocit. Stačilo představit si všechna možná zemětřesení a zem sama začala ztrácet půdu pod nohama. Nejvíc to bolelo někde nad žaludkem. Zvracela jsem a nemohla jíst. Pak jsem si uvědomila bezmoc nad tou zkázou a padající kamení mě začalo řezat do rukou.

Ne, nebylo to kamení. Byla to má vlastní, slabá, hloupá deprese. Nenechala se spatřit. Skryla se ve mne a řídila každý můj pohyb. Nešlo se usmát, všechen smích si vzala pro sebe a mě nechala na pospas. Polykala jsem ji spolu s prášky, které měly zabezpečit lásku,místo toho mne však srážely ze skal. Ležela jsem, hlavu v trávě, na rukou jizvy. A na poušti najedou začala být nesnesitelná zima. Zima bez tebe, zima v tobě a pak i s tebou. Zima a lež, která dělala skaliska vyšší a propasti hlubší.

Celou zimu jsem se krčila na poušti. Na jaře vykvetly oázy a já si pomohla sama. Pomohla jsem si jím. Poznala jsem přístřeší, kde ke svačině nepojídají tvé nitro, ale nabízejí ti čaj a vydatné jídlo. Není třeba padat ze skal, milý básníku, není třeba operací srdce, abychom se obrnili proti neštěstí. Je třeba lásky a tvých jasných očí poety.

Takové to bylo jaro.