Minulost nasraného upíra 3

Chlapec visel za roztažené ruce a nohy v zrcadlové místnosti. Lebku měl obnaženou na zhnědlou tkáň, protože mu včera vlasy zapálil upíří saxofonista, který se na něm celý den ukájel. Klíště na zduřelém penisu… přepitý krví tak, že chlapec celou dobu slyšel, jak saxofonistovi v nafouklém břiše šplouchá. Ze stropu mu na obě ramena střídavě kapala vroucí a ledová voda. Trvalo to už tak dlouho, že mu kapky prohnily kostí a vytékaly podpažím. 

Alchymista vkročil do zrcadlové místnosti. Jak se vznášel nad hladinou podlahy a odrážel ve všech stěnách, připadal chlapci jako etherický sto-anděl. „Co ti říká jméno Prométheus?“ znělo k chlapcovým uším ozvěnou z namodralých a seschlých poletujících rtů. „Někdy si připadám zneuznaný jako on… jako bych žral orlí vejce… chceš poznat jak se cítím?“ mísilo se chlapci v spálené hlavě, která svrběla, jak se potahovala čerstvou kůží. Alchymista postavil pod visícího zlatý lavor. A pak mu nehtem prořízl břicho, aby se jeho střeva vylila právě do toho lavoru. „Rač poznat dva největší strachy každého z našeho druhu. Pohled na vlastní krev a nemožnost zachumlat se do stínu!“ Dva velké reflektory v zrcadlové místnosti se rozžehly.

Alchymista se vrátil až na druhý den. Nechal zhasnout světla, aby ulevil chlapcovým poloslepým očím. Pak zvedl jeho střeva z lavoru a vsunul mu je zpět do břicha. Stoupl si za něj a objal ho. Nehty svíral ránu v břiše, dokud se nezacelila. Prst druhé ruky vsunul do díry v chlapcově podpaží a blažil se pocitem, jak statečně se tkáň snaží uzavřít. Chlapcovy rozpraskané a odpadající rty se chvěly jediným slovem. Děkuji… „Zlatý grál a orlí spáry. Zhybridoval jsem Prométhea s Ježíšem, z dvou oblíbených člověčích hrdinů vznikl upíří spasitel. Dávám ti jméno Izachian… a teď mi pověz Izachiane, miluješ mě?“

„Ano!“ zavřískal rozedraným hlasem chlapec-Izachian, až zrcadla popraskala.  

V podobné místnosti klečela Anna. Vlasy měla na několika místech vyškubané, ramínko bělostné noční košilky zkrvavené, jak se jí znovu otevřely rány po bičování. S nepřítomným pohledem v propadlé oteklé tváři si lemem košilky třela po stehnech. Strop se otevřel a z horní zrcadlové místnosti propadl nahý Izachian. Po dopadu pod ním sklo prasklo a on zůstal ležet s pořezaným bokem. Zvuk, který vydala Anna připomínal hýkání osla. Po čtyřech dolezla k Izachianovi… ke svému chlapci. Klekla si vedle něj a třásla jeho ramenem. „Mrtvej… mrtvej…“ drmolila. Ale Izachianovy oči byly otevřené. Dala si jeho hlavu do klína a hladila jej po zjizvené kůži. Po chvíli si klekl naproti ní. „Co ti to udělali… co… co…“ Kývala se proti němu dopředu a dozadu a třela si stehna. „Co to dělají nám oběma!“ zaječela a pak jej objala. Izachian mlčel. Po chvíli si položil tvář na její rameno. Pak sevřel ruce kolem jejích boků. „Víš, že jsem se jich na to ptala?“ vyprávěla mu, nebo sama sobě, jak si na to už v poslední době zvykla. Nedokázala odhadnout, jak dlouho trvá jejich mučení. „Jak mi tohle můžete dělat, jak můžete se mnou takhle jednat vždyť jsem… vždyť jsem… člověk, to mi řekli. Jenom člověk… něco na hraní…“ Izachian přitom žmoulal ústy košilku na jejích zádech. Pronikl jí pysky pod košilku a lízal rovnou rameno. Pak se prsty pokusil ránu na její kůži roztáhnout, aby mohl lízat z čerstvé tkáně. Pokusila se od něj odtáhnout. „Tys mi přeci nikdy neubližoval, já si tě pamatuju jako jedinýho, kdo mi nikdy neubližoval.“ Chytil Annu za zbytky vlasů a udeřil její hlavou o sklo podlahy. Pak olízal, co jí vyrašilo na pořezaném čele. Zuby i nehty jí dral kůži na zádech a všechno otíral rty. Reflektory se rozzářily a srazily Izachiana do světloplaché křeče. Do místnosti doklopýtali dva upíři spolu s Alchymistou a odtáhli Annu pryč. Izachiana v obětí odnesl satyr.

Alchymista nechal dívku připoutat do svého vynálezu. Nejdřív se pouta o tří sta šedesát stupňů protočila a vykloubila dívčiny končetiny. Anna se probudila a začala řvát víc jako zvíře než lidská bytost. Pak se dal stroj do rotování a protáčel se, tak kloubil Annu v pase i hruď, vytékající krev stříkala jako v centrifuze a vytékala nálevkou do koryta pod vyvýšeným pódiem.

Okolo něj bylo rozestavěné barové stoličky se všemi Alchymistovými upíry, které si v poslední době nadělal ke svým pokusům. Řvali jeden přes druhého: „MOŠT, MOŠT, MOŠT, MOŠT, MOŠT!“ Řvali a dupali do podlahy, nebo se pěstí mlátili do čela. Záklopka se uvolnila a všechna Anina krev vytekla do koryta. Zároveň s tím do něj satyr hodil Izachiana. Upíři se seběhli k okraji a začali chlemtat jako zubožená prasata pomeje. Izachian jednomu vrazil prsty do krku a vyškubl hrtan. Čelo dalšího upíra rozbil o mramorový okraj. „Nechte ji!“ řval a slízával krev ze svých paží a pak lízal to, v čem seděl. „Nechte! To je moje holka!“

Upíři strnule zůstávali na svých místech u stolu, jako vykastrovaná zvířata vyčkávající v krmné farmě na další chod, aby mohli na pár chvil ožít před dalším vyčkáváním. Cikánovi v umaštěných montérkách stékala líně z koutku hustá rudá slina. Když od stropu přiletěl šíp a probodl střed jeho hrudníku. Ze šípu se rozevřely háčky, které se zachytily o cikánova žebra. Židle pod ním se podlomila a šíp jej přibodl k podlaze. Jeho dva spolustolovníci na barových stolička vedle něj k zemi bezduše shlédli. Pak se koukli v trajektorii letu šípu. Na stropě se drželi čtyři postavy v temných kombinézách a černě zasklených helmách. Jeden z nich se odlepil, padal dolů a tasil z pouzdra na zádech dlouhou halapartnu. Její čepel rozdělila hlavu jednoho upíra na půl. Černý zatančil v kruhu po stole a halapartnou máchal jako vrtulí. Sklouzl po krví pobryndaném desce stolu. Upíří hlavy odpadávaly, do vzduchu vystříkly spršky krve. Jak byl ale lovec rychlý, čepel předehnala odstřikující kapky a rozkrojila záda upíra, který se snažil svalit pod stůl. Další šípy se jak vosy snášely od stropu a přibodávaly splašené tupce ke stěnám a nábytku.  Halapartna se zabodla do rudé kaluže a černý jako atlet přeskočil místností. Z nejbližšího upíra vykreslilo pár črtů halapartnou po stěně krvavou fresku, dalšímu vyryl do těla rudý kříž. Mířil k dominantě jídelny. Tvor, který seděl na konci, vypadal jako by vážil snad pět set kilo. Rozvaloval se na pohovce, třemi transfuzemi mu do těla neustále tekla krev, vývod zas odtékala do lavoru pod jeho monstrózním křeslem. U lavoru klečel jiný upír a zpola strávenou tekutinu vylizoval. Čepel se prožrala tlouštíkovým nafouklým krkem, zarudlý tuk postříkal protější stěnu. Odulé tělo se však nafouklo ještě víc, třáslo se a na křesle nadskakovalo. Pak z břicha vystřelily dvě paže a sevřely černého hlavu. Sklo přilby prasklo a rozřezalo oči pod ní. Z břicha se vynořila šlachovitá rekonstrukce tlouštíka, který se dokázal regenerovat nepochopitelnou rychlostí. Záhy se však i do něj zabodla halapartna a přirazila jej ke zdi. Přiběhl další černý a oddělil mu hlavu.

Hans vkráčel do místnosti hlavním vchodem, za ním se vlekl tým čističů koberců se svými plamenomety.

„Dolní patro vyčištěno, milorde,“ hlásil velitel černých. „Ztráty v našich řadách: jeden muž. Zjištěny nezvyklé anomálie na některých…“

„To stačí, všechno spálit, o horní patro se postarám sám.“

„Nezvyklé,“ zašeptal černý k jednomu z čističů, když se Hans vzdálil. „Už že se starej zúčastnil a teď jde sám do akce?“

„Asi něco osobního,“ konstatoval jen čistič a pokryl napalmem tlouštíkovy ostatky.    

Cestou nahoru se postavil Hansovi jediný upír. Pokusil proti starého kordu šermovat rukou. Jen špičkou mu ji oddělil a druhým švihem odsekl míchu. „Jak si mohl stvořit taková mrzká hovada, Alchymisto! Jak si nás mohl takhle ponížit!“ rozeřval se podrážděně

„Obdivuješ se mému dílu, pane Jene?“ ozvalo se. Alchymista vyčkával v další chodbě. Nadšeně se usmíval a vznášel se jako jo-jo od podlahy ke stropu. „Nadbytek krve dokáže s našimi těly dech beroucí věci. Při mé dovolené se mi podařily objevy, nad kterými Waldemar sklapne špičáky!“ Hans se kulhavým krokem vydal Alchymistovi vstříc. Cestu mu však zastoupil satyr a pokusil se upíra zaškrtit. Hans jej ránou loktem odrazil několikrát máchl kordem a tvorovy svaly popraskaly a útroby se otevřely. Alchymista se pokusil uletět. Hans ale vrhl kord a přibodl jej ke zdi. Došel si k němu a kord opět vytrhl. Pak odsekl obě alchymistovy ruce. „No to sis snad ze mě děláš šprýmy!“ chechtal se mu Alchymista a máchal krvácejícími pahýly. „Až to řeknu Waldemarovy udělá si z tebe garnáta!“

„Nepochybuji, že až s tebou skončím, řekneš nám o svých experimentech všechno. Ale teď můžeš chvíli ještě mlčet.“ Strčil mu špici do pusy a amputoval jazyk.

V zrcadlové místnosti seděl se zkříženýma nohama Izachian. Střepem ze zrcadla si po celém těle vyřezal kříže. Rány se mu rychle zacelovaly, ale on si je stále obnovoval. „Máme to také spálit?“ otázal se čistič.

„Ne… vezměte ho sebou,“ přikázal Hans doprovodil železná nosítka, ke kterým byl desítkou hřebů přibitý Alchymista.

Izachian vyčkával ve své podzemní cele několik týdnů. Starý s ním měl pár rozhovorů, jinak byl sám se svými rudočernými myšlenkami. Na Hansův rozkaz jej ani zdaleka nemučili tolik jako Alchymistu.  

Starý vstoupil. „Koncil našeho klanu se usnesl, že tě přijmeme k nám jako rovnocenného člena.“ Chlapec mlčel. „Tak co mi na to řekneš… Izachiane?“

„Jůůůů děkůjů!“ Zašklebil se upír a pak se vrátil k zahořklému pohledu. „Co ode mě čekáš, ty oživlá béčková mrtvolo? Váš pošahanej Frankenstein si ze mě udělal nesmrtelný prcátko. Když jsem přežil to věšení, prasení a kuchání, slíbil jsem si, že už se nikým nenechám vláčet! Tak co chceš, abych ti na to řekl!“

„Nečekám od tebe ani moc loajality, ani úcty. Jen že mi ukážeš, jaké schopnosti v tobě jsou. Když mě zklameš, vlastnoručně tě setnu.“

A svůj slib splním už brzo… Izachiane, dodal v duchu starý, když projížděl městem a pátral. Tak kampak ses schoval tentokrát, upírku. Do jakých patálií si se zase zapletl…