Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDům
Autor
MartinI.Malevamijsky
Dům
Byl to zvláštní dům, který stál v naší ulici. Již na první pohled se mi na něm cosi nezdálo. Vždy, když jsem kolem něho procházel, mne ovanul mrazivý vítr. Z architektonického hlediska se jednalo o viktoriánskou stavbu se zdmi z červených cihel. Tedy z dříve červených cihel, přesněji řečeno. Nyní, po mnoha letech, byly zdi obrostlé zeleným povlakem mechu a ze spár tu a tam vyrůstalo nějaké to kapradí. Mnohokráte jsem chodil kolem a říkal si, jak zajímavá stavba tento dům vlastně je. Prostě mi to nedalo, nemohl jsem se ubránit zvídavým pohledům skrze zrezivělé kování plotu, taktéž obrostlé bujným rostlinstvem.
Zajímavé na této stavbě bylo, že neměla žádného stálého obyvatele. Již více než deset let byla opuštěna, nikdo o ni nejevil zájem. Nebylo divu. Tradovalo se, že všichni majitelé tohoto domu byli nalezeni buďto mrtví, či beze stopy zmizeli. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Měl jsem sice bujnou fantazii, ale ta mi v této chvíli, kdy jsem si v hlavě přebíral vše známé o této budově, jaksi nestíhala skládat do jasných obrazů vše, co se mi v tu chvíli honilo hlavou. Nedokázal jsem se zorientovat ve svým pocitech, byly rozporuplné. Pokaždé, když má cesta vedla kolem toho tajuplného místa, jsem se zasnil a chvilku postával, přemýšlejíc o všem možném i nemožném. Bydlel jsem jen na dohled, v domě na opačném konci ulice. Okna mého bytu vedla přímo do ulice, na jejímž konci se majestátně vypínal starý dům se všemi svými červenými střechami, stříškami, vikýři a věžičkami. Dům samotný a vše kolem něj se utápělo v podivné změti barev, kde mezi zelenohnědou občas prozářily i jedny z mála stromů, které na onom místě byly schopny kvést. V rostlinách se sice moc nevyznám, vždyť už v mládí jsem od sebe stěží rozeznal úplně běžné luční květiny. Dle mého se jednalo o nějaký druh magnólie. Jedině ony vnášely do toho pustého a mrtvého světa trochu života. I přesto to byl žalostný pohled. To sídlo, dříve tak hrdé, bylo nyní v takovém stavu, že nikdo z kolemjdoucích už ani nepohlédl jeho směrem. Zkrátka, nebylo už na něm nic, co by v nás vzbudilo pocit veselí a šťastného domova. Bylo to i aurou onoho místa. Pochybuji, že by bylo možné se zbavit toho tísnivého pocitu i přesto, že by dům byl zhruba před deseti lety renovován. Chvíle odloučenosti od světa musely toto místo poznamenat. Nebylo již možné z něj opět učinit hrdé reprezentační sídlo, v němž by opět zazněl tlukot lidského srdce. Zahradou by již nikdy nemohl zaznít dětský smích. Pochybuji, že toto místo kdy navštívily dětské krůčky. Nic zde nepůsobilo tím dojmem, že na tomto místě lze nalézt alespoň stopy života. Jen pach samoty a tísně. Jen ony byly vládci této pusté usedlosti.
Měšťanské sídlo ve mně vzbuzovalo zájem, nepřekonatelný a nezvyklý zájem o jeho historii. Každé místo nám má co povědět. Skrývá totiž spoustu příběhů, které by nám chtělo říct, právě tak jako tento dům. V několika dalších dnech jsem nemohl usnout, říkal jsem si, že musím odhalit strašné tajemství, které toto místo sužuje. Snad budu jediný, kdo vyřeší všechny záhady a podivné události. Mé stavy nespavosti došly až tak daleko, že jsem si pokaždé přinesl židli k oknu. Bylo to ono okno v mé ložnici, jež se nacházelo přímo naproti objektu mého zájmu. Vždy, když jsem si donesl židli a posadil se, upadl jsem do zvláštního stavu přemýšlení. V hlavě jsem si představoval, jak asi vypadalá má ulice před mnoha lety, zejména v době, kdy byl postaven. Při běžném pohledu z mého okna vypadala ulice zcela normálně. Vysoké, asi třípatrové domy lemovaly obě strany oné ulice.
Nyní, v noci, budovy zanikaly pod pláštěm tmy a nebýt pár rozsvícených oken, člověk by si byl řekl, že v ulici není jiných staveb. Jen lampy svou září ukazovaly matné obrysy zdí, oken a říms. Onen dům naproti však byl kupodivu i v této tmě dobře vidět. Chvílemi se mi dokonce i zdálo, že se v některém z jeho mnoha oken mihotala slabá záře. Bylo to velice nepravděpodobné. Dobře jsem věděl, že dům je zcela pustý. Avšak, upevnilo to můj zájem. Unaven pozorováním jsem zalehl do postele a tvrdě usnul. Ani druhý den ráno mne neopustila touha dozvědět se více. Na jakém místě bych mohl čerpat z tajů historie? Rozhodnutí padlo! Vydal jsem se na prohlídku městského archivu. Ano, zde musí býti něco, co vše vysvětlí. Pak snad budu mít klid. Bloudil jsem tichými chodbami archivu, nikde nebylo ani živé duše. Vysoké a knihami přeplné regály sahaly od podlahy až ke stropu. Vše zde bylo silně cítit zatuchlinou, ze všeho vyzařoval ten pocit staroby. Knihy, nábytek, zkrátka vše bylo pokryto silnou vrstvou prachu. Občas jsem pohlédl na jediného člověka, který zde byl, na starou vedoucí archivu. Jednalo se o menší ženu, jejíž vrásčitá hlava byla pokryta stříbrnými vlasy. „Jak depresivní obrázek,“ říkal jsem si. Ačkoliv jsem prohledal všechny police s knihami i zápisy, nenalezl jsem nic, co by mne přivedlo na stopu k odhalení historie domu v naší ulici. Jako by vše, co mělo nějakou spojitost s onou stavbou, prostě zmizelo. Přesně jako mizeli i jeho obyvatelé. Má výprava do historie byla tedy neúspěšná. Rychlým krokem jsem utíkal z toho podivného místa. Při vycházení ze dveří jsem zavolal hlasitě “Nashledanou“. Všiml jsem si té zvláštní ozvěny, zesílené bludným labyrintem z regálů a polic. Jak se mi ulevilo, když jsem opustil to pusté místo, kde jediným projevem života byla vlastní ozvěna. V jednu chvíli, bylo to zrovna v tu dobu, kdy jsem bloudil v jedné z mnoha postranních uliček tajemného a ponurého světa městského archivu, jsem dokonce zaslechl a tlukot vlastního srdce, nepřirozeně zesílený.
Bylo to zvláštní, ač jsem byl již venku, stále jsem o tom musel přemýšlet. Chvíli jsem jen tak postával na místě, pohupujíc se. Avšak úporné sluneční paprsky,jež pražily na mou hlavu, mne vytrhly z vlastního světa, světa podivné a rozběsněné fantazie. Myslel jsem, že zešílím, Ta zvláštní posedlost, jindy tak netypická pro mou osobu, mě neustále nutila, abych pátral.
Celý den jsem byl naprosto nepoužitelný, nic mě nedokázalo rozveselit ani zaujmout. Čím dál častěji se dostavovaly ony stavy hlubokého transu, kdy jsem, mimo tento svět, nereagoval na jakékoliv vnější podněty.
Čím dál více času jsem trávil posedáváním u okna, přičemž jediným objektem mého pozorování byl jen a jedině dům. Už jsem ho nepovažoval za pouhou věc, začal jsem ho brát jako cosi, co v sobě obsahovalo i něco, co bych nazval živou složkou. Ano, pro mne se z něho stala doslova osobnost. Pokaždé, sedíc u okna, mne dům hypnotizoval a já se nemohl bránit.. Snažil jsem se odvrátit tvář, leč marně. Každý další pohled opět patřil jen a jen domu.
Cítil jsem se vyčerpaný a na pokraji nervového zhroucení. Bylo tomu již několik nocí, co jsem nespal. O spánek jsem se už ani nepokoušel. Má postel byla již několik dní ustlána. Po celou noc mne neustále zaměstnávalo pouze pozorování, na mušce jsem měl prázdnou ulici, utápějící se v mrazivém nočním tichu. Vše se zdálo, jako kdyby usnulo, Tedy vše kromě mě, jedině já byl svědkem, když se pustou ulicí prohnalo osamocené vozidlo a svými světly ozářilo předměty na ní. Za noc jsem napočítal pouhá tři auta, jinak se zde neodehrálo nic zvláštního.
Zvláštní je, že ač k smrti vyčerpán, neustále jsem pociťoval nutkání jít ven, k domu.
Cosi mi dodávalo odvahy k nezvyklým činům. Byl jsem nyní stoprocentně rozhodnut, že se pokusím proniknout přes ten starý plot za jakoukoliv cenu. Neváhaje jsem popadnul kabát, jenž visel na věšáku hned vedle dveří, a vyrazil jsem ze svého bytu. Nebyl jsem si jist, zdali jsem za sebou zamknul či jen přibouchl dveře. Popravdě, v tu chvíli mi to bylo jedno. Nezabýval jsem se tím moc dlouho, zhruba jen několik málo minut.
V okamžiku, kdy jsem vyrazil z domovních dveří, se mě zmocnil zvláštní pocit, který nebylo možné popsat jinak, než jako podivné mravenčení, rozlévající se po celém těle. Byl jsem z toho zmaten, ale říkal jsem si, že se jedná o pocit nervozity. Vždyť dělám něco, co jsem ještě nikdy nedělal. Nikdy jsem nebyl moc kurážný, natož pak bych o sobě rozhodně netvrdil, že jsem odvážný. Proto nevím, proč jsem si to nalhával, věděl jsem totiž až moc dobře, že rozhodně nešlo o pocit nervozity. Zkrátka, ať to bylo, co to bylo, o nervozitu se rozhodně nejednalo!
Než jsem se si dokázal ujasnit, co vlastně se mnou je a jaké pocity se uvnitř mne právě odehrávají, stál jsem již na místě. Konečně došlo k této chvíli, ke chvíli, kdy snad ukojím svou zvědavost. Ano, byl jsem připraven čelit všemu. Chvíli jsem zde jen tak postával, opíraje se přitom o chladný, rzí pokrytý kov vstupní brány. Jak jsem tam tak stál, přemýšlel jsem, jak překonati ten vysoký plot, tu pyšnou hradbu, tak hrdě plnící svůj úkol, úkol chránit ten vnitřní svět před moderní dobou a všemi jejími pokroky. Pak mi začalo být náhle chladno, nechtěl jsem dále jen tak postávat na místě. Zalomcoval jsem majestátní bránou, ta však jen odpověděla posměšným skřípotem, ale zůstala zamčena. Podobné věci dělám nerad, ale v tuto chvíli nebylo jiné možnosti. Rázně jsem se odrazil a šplhaje po železném kování jsem zanedlouho spočinul na pevné půdě. Přivítala mne měkká tráva, vysoká a dle vybledlých lístků též podvyživená. Jak by také ne, zahrada a dům byly již dlouho bez majitele, to už jsem říkal, nebyl tu ani žádný správce, jenž by prováděl tu nejnutnější údržbu. Po dobu, co jsem byl za brankou, mi neustále běhal mráz po zádech. Nevím, zda-li se jednalo jen čistě o mou bujnou fantazii, ale měl jsem pocit, že slyším z dalekých koutů zahrady jakési šelestivé zvuky. Atmosféru dotvářelo i podivné a táhlé krákání vran, bydlících kdesi v zahradě. Neváhal jsem. Kráčel jsem po travou zarostlé cestě, jež vedla přímo ke vchodu do onoho starého domu, plného úžasných tajemství a pečlivě střežícího svou historii. Když jsem stanul před tmavými dveřmi, vyrobenými, zdá se z nějakého vzácného dřeva, tuším, že z ebenu, nebylo ani nutné použít mohutného mosazného klepadla tvaru jakéhosi odpudivého zjevu. Dveře se, jen jsem si jich dotkl, otevřely samy. Bylo to nezvyklé, byl dům skutečně po celá ta léta odemčen, či byl odemknut teprve krátce před mou neohlášenou návštěvou. Nevěděl jsem to. Nevím, zda jsem to chtěl vědět. Důležité pro mě bylo, že mi tak už nic nestálo v cestě. Jsem pověrčivý, proto jsem vyšel svůj první krok jedině pravou nohou. To pro štěstí. Vešel jsem do prostorné haly, vše bylo tak ponuré, což dle mého způsobovalo tmavé obložení místnosti, absorbující veškeré světlo. V téměř nedýchatelném ovzduší jsem se necítil dobře. Několikrát jsem dokonce i kýchnul. Mé kýchnutí se vždy neslo celým domech a oznamovalo tak po dlouhé době dalšího návštěvníka. Zdálo se mi zajímavé, že se ozvěna vrátila, avšak po cestě tajemným domem už nebyla zcela zřetelně poznatelná. Jako odpovědi se mi ozvěnou vrátily jen jakési skřehotavé zvuky. Nebyly vůbec přirozené. Zdálo se mi, že něco takového ze sebe ani nemůže vydat živá bytost. Bylo to odporné. Váhal jsem, jestli mám pokračovat v cestě. Hlavou mi probíhaly tisíce myšlenek a má fantazie byla zaměstnána vymýšlením nesmyslných scénářů a hororových příběhů. Nechtěl jsem jít dál, ale tmavá chodba, na jejímž konci se mihotalo drobné bílé světýlko, mne upoutala tak, že jsem šel. Minul jsem vysoká křesla potažená překrásnou, avšak zašedlou látkou s květinovými motivy a podivuhodně zakroucenými područkami. Křesla přímo vybízela k tomu, aby do nich po dlouhých letech opět usedla živá bytost, návštěvník domu. Vešel jsem do oné chodby, vedoucí kamsi do tajemna, do útrob domu. Cestou jsem se opatrně rozhlížel. Myslím si, že milovník obrazů by se zde cítil jako ve svém živlu. Stěna byla až přeplněna různými portréty lidí, o nichž jen tyto portréty vypovídaly, že kdysi skutečně žili. Ženy a muži na nich, s vážnými výrazy, jako lidské trofeje z časů minulých, jen oni mlčenlivě shlíželi z pláten, jen oni znali všechna tajemství tohoto místa, avšak, nebylo jim dáno je prozradit. Pokračoval jsem dále. Bylo mi divně, cestou jsem nezahlédl jediné dveře. Konec chodby se blížil a s ním se blížilo i ono světlo. K mému překvapení se jednalo pouze o malé okénko, z druhé strany porostlé břečtanem, či jinou popínavou rostlinou. Mihotající světlo zřejmě zapříčinil vítr, který se opíral do větévek oné rostliny, což způsobovalo různé množství světla, jež procházelo skrze okenní tabulku. Nalezl jsem to, po čem jsem celou cestu chodbou toužil, dveře, které by mne vyvedly z oné dlouhé, troufl bych si říci až nekonečné chodby.
Náhle se však ozvala hlasitá rána, která mne vytrhla z váhání. V tu chvíli jsem leknutím až povyskočil.
Uslyšel jsem totiž prudké bouchnutí dveřmi. Nevím, čím to mohlo být, ale nemínil jsem to zjišťovat. Nechtěl jsem se vracet zpět do haly, nevěděl jsem totiž, co by na mne mohlo čekat. Možná to byl jen vítr, který přibouchl mnou nezavřené dveře. Znervózněl jsem, nechtěl jsem nadále postávat v té tmavé chodbě, proto jsem nahmatal kliku a lomcujíc s ní jsem rozrazil dveře. Ovanul mne v tu ránu úplně jiný vzduch, čistší a čerstvější. Vypadalo to, jako by se zde před maličkou chvilkou větralo. Byla to pochopitelně hloupost, v domě přece nikdo kromě mě není. Místnost se zdála býti velice pohodlnou, jednalo se o salonek, který byl pro měšťanské vily typický. Každá rodina, pokud si v minulosti pořizovala dům, hleděla na to,aby v něm byl přítomen i pokoj, kde by bylo možné pořádati různé společenské události. Byla to tehdy jedna z nejdůležitějších a troufnu si říci, že i nejlépe zařízených místností.
Zařízení by tomu i odpovídalo. Uprostřed salonku se nacházel menší, zřejmě kávový stolek, kolem něhož byla rozmístěna čtyři, na první pohled zachovalá křesílka. Byl to typický Biedermaier, styl určený zámožnějším měšťanům. Mne však upoutala neméně pohodlná pohovka s poměrně vysokými opěradly, přímo vybízející k ulehnutí. Opravdu, při pohledu na sofa jsem pocítil únavu, má víčka začala náhle těžknout. Bylo to zřejmě způsobeno mým ponocováním, vždyť bylo logické, že po mnohých probdělých nocích se dostaví tento pocit. Byl jsem rád, že se mi opět vrací chuť ke spánku, avšak nepovažoval jsem za vhodné ulehnouti na tomto místě. Vždyť jsem byl nezvaným hostem a do domu jsem se ve své podstatě vloupal. No, atmosféra prostředí mne také zrovna nedodávala útěchy. Únavu nebylo možné potlačit. Přistoupil jsem proto k pohovce a vyklepal prach z polštářků . Ted mi již nic nestálo v cestě, mohl jsem se pohodlně uvelebit a najít si polohu, která by vyhovovala mému znavenému tělu. Netrvalo dlouho a hlava mi začala padat. Pak si už jen pamatuji, že slyším ptačí zpěv, lahodnou potravu pro můj náročný hudební sluch. Byl jsem na jakémsi místě, nevím přesně kde, ale bylo to velice krásné místo. Všude, kam jen lidské oko dohlédlo, se rozlévalo bílé sluneční světlo. Byl jsem oslepen, přesto jsem však viděl jasně všechny výjevy, které se mi naskýtaly. Nalézal jsem se na zahradě, na překrásné zahradě, plné květin, barevných motýlů a sladkých vůní. Všude se rozléhal dětský smích, přicházející z nedalekého kouta zahrady, jak jsem usoudil. Vydal jsem se oním směrem, prodíraje se při tom záplavou svěží zeleně, tuším že smutečných vrb. Odhrnul jsem poslední větev a naskytnul se mi nebývalý pohled. Na houpačce skotačil párek dětí, chlapec a dívka. Dívka seděla na houpačce a chlapec ji mírně houpal. Občas však dívčinu poškádlil, když začal houpat více, než se děvčeti líbilo. Byla to překrásná scéna, ale něco se mi na ní nezdálo. Nemusel jsem ani dlouho přemýšlet nad tím, co mi na výjevu nesedělo. Ano, byly to šaty, ty dlouhé dívčiny šaty s krajkami a volánky. Chlapec byl oblečen do malého a těsného fraku s malým kloboučkem. Vždyť se něco takového již dávno nenosí, říkal jsem si. Proč jsou tedy oba oblečeni do tak staromódních oděvů. Žádné dítě by dnes něco takového nikdy nenosilo. V tom jsem zaslechl laskavé zavolání a spatřil jsem, že k houpačce přicházejí další dva lidé, taktéž velmi nezvykle oblečeni. Tu ženu, ženu se širokým plátěným kloboukem, pokrytým různými květy, jsem odněkud znal. Bylo to nepravděpodobné, ale bylo tomu tak. Bylo mi to divné. Znal jsem mnoho lidí, ale nevěděl jsem o nikom, kdo by choval zálibu v nošení starých šatů, či kostýmů. Nebyl jsem si jist a dlouhou dobu jsem váhal, přemýšleje při tom. Pak mi hlavou bleskla myšlenka, které jsem nejprve nepřikládal vážnost. Vybavila se mi totiž žena, na níž jsem narazil při mém zkoumání domu. Nejednalo se pochopitelně o živou osobu, dáma byla spodobněna na jednom z portrétů v oné pusté a tmavé chodbě. Pamatuji si její překrásnou a jemnou tvář, její oči, tak hluboké a nezvykle upřímné. Vskutku krásná žena. Nalézal jsem se tedy na zahradě domu, avšak v poněkud jiné době. Dosud mne nenapadlo se otočit a tak jsem, uchvácen krásou prostředí, pokračoval stále kupředu! Obrátil jsem se a uviděl notoricky známý výjev, překrásnou viktoriánskou stavbu se všemi jejími výklenky, arkýři a věžičkami. Nebyla však poznamenána plynutím času. Omítka byla, jak se zdálo, ještě čerstvá a popínavé rostliny byly pravidelně udržovány, aby nedošlo k tomu, že obrostou celý dům. Obrátil jsem svou pozornost zpět k houpačce, kde spolu všechny přítomné osoby hovořily. V tu chvíli se začalo dít něco nezvyklého, co si prostě nemohu vysvětlit. Náhle se zvedl chladný vítr a prudce se prohnal zahradou. Slunce již nesvítilo, bylo překryto těžkými mraky, ze kterých vyšlehly dva blesky přímo k místu, kde se ukrývali ti podivní lidé, majitelé usedlosti.
Všiml jsem si, že z těch nešťastníků mnoho nezbylo, blesk je sežehl na popel. Jen pár útržků, dočerna ohořelých, se nyní nacházelo poházených po místě neštěstí. Strom, do nějž také uhodilo, se s hlasitým praskáním zřítil k zemi. Jeho polámané větvě spaloval plamen, způsobený mohutným výbojem.
Trhl jsem sebou. Z neklidného spánku mne vzbudil příšerný výkřik, který se táhl domem, mnohokrát zesílen, až mi uši zaléhaly a v žilách tuhla krev. Neváhal jsem a vymrštil se z pohovky. Pokojem se rozléhaly podivné zvuky, podobné táhlému kvílení. Vítr lomcoval okny. Chvílemi i zahřmělo a tmavou oblohu prozářil blesk. V místnosti se náhle ochladilo. Pocítil jsem, jak mi běhá mráz po zádech. Při dýchání mi šla pára z pusy, jak bylo kolem chladno. Nebylo vhodné, abych se nadále v domě zdržoval, cosi mi našeptávalo, abych ihned opustil práh domu, chci-li zachovati zdraví, či dokonce svůj život. Místností se procházely stíny, způsobené ostrým světlem blesků. Avšak, stíny nemizely! Nevěděl jsem, co si v tu chvíli počít. Jedno jsem však věděl jistě, musel jsem opravdu rychle zmizet.
Rychle jsem se přesunul ke dveřím vedoucím na chodbu, rychlým pohybem jsem je otevřel a vyběhl na chodbu. Zdála se mi ještě delší, než když jsem přicházel. V tu chvíli jsem si říkal, že se ven už nikdy nedostanu, že v domě zůstanu navždy. Propadal jsem skepsi.Nohy mi úplně zdřevěněly. Možná bych opravdu v domě zůstal, kdyby se nestala ta zvláštní věc. V tu chvíli se po mé straně zjevila ona žena v dlouhých bílých šatech, o které jsem myslel, že byla zasažena vražedným úderem blesku. Na laskavé tváři se jí objevil upřímný úsměv. Musím říct, že mi opravdu dodal odvahy. Nohy mi znovu povolily a já se mohl hýbat. Žena mne chytla za ruku a beze slova mě začala táhnout zpět do vstupní haly, abych mohl opustit dům. Během cesty jsem si všiml něčeho opravdu zvláštního. Bylo to ještě v chodbě. Sám se sobě divím, že jsem to v tom spěchu stačil zaregistrovat.. Ty obrazy, dříve mistrovská díla s pečlivě modelovanými tvářemi, ty obrazy už nyní postrádaly jakékoliv tvary. Překrásné, skoro až dokonalé tváře byly najednou roztrhány na beztvaré cáry, krvácejíce při tom. Krve bylo tolik, že dokonce místy prosakovala přes plátno a stékala na podlahu. Nebyl jsem schopen to logicky vysvětlit. Vlastně nic v tomto domě nedávalo smysl.
Byl jsem na konci své cesty, ve vstupní hale, kde už na mě čekaly dokořán otevřené dveře. Neváhal jsem. Nestačil jsem si ani všimnout, co se stalo s onou ženou, ženou, které jsem vděčil za svůj život. Vyrazil jsem ze dveří! Ty se za mnou s rachotem zavřely. Běžel jsem nyní po zažloutlé trávě, vzdalujíc se čím dál více od toho prokletého domu. V zoufalství a únavě jsem rozrazil bránu. Ulevilo se mi, hned jak jsem se ocitl z toho strašného místa. Odpočíval jsem a lapal po dechu. Mohl jsem si to dovolit, protože bouře ztrácela na síle a mezi černý mraky se znovu objevovalo slunce, jehož svit ozářil celou ulici.
Pomalým, loudavým krokem jsem se vrátil domů, do svého útulného bytu. Prvním místem, kam jsem zamířil, byla má postel. Ani jsem se neobtěžoval se svlékáním šatů, byl jsem natolik unaven, že to pro mě bylo nepodstatné. Praštil jsem sebou do měkkého království peřin, světa, jež jsem tak dlouho zanedbával. Nevím, jak dlouho jsem spal. Vím jen, že jsem si po dlouhé době opět odpočinul. Odpočinek byla jediná věc, kterou jsem svému tělu dlužil. Když jsem se probudil, únava byla tatam. Byl jsem připraven začít znovu žít svůj život, který jsem tak dlouho zanedbával. Vše se vrátilo do starých kolejí. Jen k domu, ve kterém jsem prožil ty nejhorší okamžiky svého života, jsem se už nepřiblížil. Našel jsem si totiž jinou cestu, kudy nyní chodívám. Vzpomínky mi však zůstaly. Nemám nic proti nim, nesnažím se je vymazat, či potlačit, jen však zůstanou v mé paměti jako hrůzná vzpomínka toho, co s člověkem může provést chorobná zvědavost a posedlost.