Srdce

Starým lesem běží chlapec... jinoch... muž... může mu být tak pětadvacet? Snad bychom měli více času si ho prohlédnout, kdyby se na chvíli zastavil. On ale běží dál, jako by před něčím utíkal. Letmo zahlédneme v jeho očích strach. Neohlíží se. Všechny jeho smysly jsou upnuty kupředu. Proč tu je? Zdá se, že každou chvíli vypustí duši, vypadá to, že má už jen zbytky sil, ale pořád běží, jakoby hnán otázkou života a smrti. Necháme ho ještě chvíli utíkat? Ne, zdá se, že se blíží překážka, která ukončí tuto jeho cestu. On ji nevidí.
Kořen stromu obrostlého světle zeleným lišejníkem se zvedl o několik centimetrů nad zem. Mech a tráva na prostranství za kořenem vypustily slabý opar podobný těžkému vzduchu nad bažinou. Mladík se blíží k tomu místu stejně nevyhnutelně, jako zvíře hnané lovci vstříc nastražené pasti. Okolní křoviny jako by o kousek poodstoupily, spíš uctivě než s bázní. Teď, TEĎ přišel ten okamžik, kdy mladík zakopne a padá k zemi.
Zkouší vstát, ale hned to vzdává.
Po několika minutách se už nehýbe.
Jakoby zpoza nedalekého stromu se náhle objeví vysoká žena. Pohledem zkontroluje situaci a pak dá jednoduchým gestem – zdvižením ruky – povel, po němž se otočí a odchází pryč. Vidíme, jak se země pod jinochem hnula. A on se pak propadl pod ni.

***
„Ještě spíš?“
Mžouravý pohled.
„Vypij to“. Hlas nepřipouští námitky. Nápoj je chladný a zároveň hřeje. Příval jásavé energie se rozproudí tělem a ustálí se v náhlé, prudké bdělosti, smysly jako by náhle byly zostřené a připravenější než kdy předtím. Cítí, jako by musel někam jít, něco udělat, snad... někomu pomoct. Ale neví, co to znamená, nic si nepamatuje. Naproti němu stojí žena.
„Jsi v podzemí. Za půl hodiny se přijdeš zpovídat. Oblékni se. Paměť se ti za chvilku vrátí. Radím ti dobře, nelži. V ničem.“
Po těch slovech odešla. Chvíli přemýšlel, z čeho by se měl zpovídat a proč by měl lhát. A pak se paměť začala vracet do jeho hlavy. Ze všeho nejdřív přišel drak. Obrovská ohnivá tlama, s nekonečnou řadou ostrých zubů.

***
„Zabil jsem ho jedinou ranou meče.“
Před ním seděla žena, která ho předtím probudila, kladla otázky a s vážnou tváří naslouchala odpovědím.
Její hlas byl jemný a melodický. „Říká se, že moc toho meče v tobě zůstane navždycky... pokud přežiješ.“
„Je to tak. Jsem teď pánem nad životem draků. Ale pokud vím, tenhle byl poslední.“
„Kde jsi ten meč vzal?“
„V jeho doupěti. Řekli mi, že zbraň, která draka zabije, leží v jeho doupěti. Čekal jsem pět dní a nocí, než jsem se odvážil vejít dovnitř. Spal, ale když jsem byl na odchodu, probudil se.“
„Proč jsi chtěl odejít?“
„Bylo zapotřebí provést rituál očištění. Měl jsem připravit zbraň. Ale nebyl čas. Musel jsem ho zabít nebo... zemřít.“
„Řekli ti, jaká je cena za něco takového?“
„...Řekli.“ Hlas zní prázdně a dutě.
„Proč jsi utíkal pryč?“
„Dračí srdce. Viděl jsem... Viděl jsem pravdu.“
„Pravdu?“
„Viděl jsem... ona... ti lidé ji vzali k sobě, řekli mi, že mám přinést srdce draka, potom ji propustí.“
„Co to znamená, že jsi viděl pravdu?“
„Když drak umíral, jeho srdce mluvilo lidskou řečí. On se chtěl zachránit, podrobil mě zkoušce. I to mi řekli, zkouška je poslední krok. Podlehl jsem... uvěřil jsem, že by to mohlo odvrátit kletbu... bylo to k ničemu.“

***
„Bojíš se... Vidím... strach, ne ze smrti... strach z šílenství. Bojíš se... osudu.“
„Jak to víš? Odpověz, jak... víš všecko? Co ona? Co s ní bude? Řekni mi...“
„Jsem součástí tvého vědomí. A víc než to, znám odpovědi. Nabízím... odpovědi... za milost.“
„Co s ní bude? Nic jiného nechci, potřebuju jen... potřebuju vědět, jak ji zachránit. Když tě nevezmu s sebou, zemře...“
„Ona zemře, ale ne jejich rukou. Její osud obelstí tvoji ochranu. Nic nezmůžeš. Otrávené jídlo. Tvůj strach... pomine. Staneš se otrokem. Potom přijde to, co hledáš.“

***
„Podlehl jsem zkoušce. Proto jsem musel uložit srdce v doupěti, jinak bych nenašel cestu zpátky. Nemám jinou možnost než se vrátit. Šílenství brzy najde cestu do mojí duše. Ale musím se o to pokusit. Přestože není naděje.“
„Jsi si jistý, že jsi drakovu řeč pochopil? Možná řekl víc, než jsi slyšel.“
„Drakova řeč vychází z mého vědomí. Já sám ji pochopím tak, jak je potřeba, až přijde čas.“ Jeho hlas neprozradil pochybnosti, přesto však spatřil náznak úsměvu v jinak nehybném obličeji ženy, která ho zpovídala.
„Vezmi si tohle.“ Podávala mu náramek se zeleným kamenem. „Vkročil jsi na mé území. Tvůj život je můj. Ale dovolím ti vydat se na cestu. Na hranice tě dopravím osobně.“

***
Lidé ve městě mladíka poznávali, ale neodvážili se ho oslovit. Občas zaslechl své jméno v davu, příliš nahlas zašeptané. Byl posledním mužem v královské linii. Říši teď ovládal místodržící, který se sám prohlásil za neomezeného vládce. Moc jeho kouzel nebyla obzvlášť velká, ale stačila jeho záměru. Kdo příliš nahlas projevil sympatie ke královskému rodu, zemřel. Často bez zjevné příčiny. Vláda místodržícího stála na pevných základech strachu a hrozby.
Princovy kroky neunikly vojákům střežícím hrad. Přivedli ho před vládce. Ten, jak se zdálo, naslouchal vyprávění o cestě a o nedokončeném úkolu s pobavením. Na jeho tváři se rozprostíral široký a vlídný úsměv.
Příběh nezazněl úplně tak, jak se stal. Rozhovor s drakem chlapec úmyslně vynechal a nahradil panickým úprkem před zlobou umírajícího draka. Potom se princ odmlčel.
Konečně vladař povstal a řekl: „Nemůžu ti mít za zlé, že jsi neuspěl. Ponechám tě naživu a vrátím ti vše, co jsi zde zanechal. Přece však musím tvůj neúspěch potrestat. Vydáš se na cestu pryč ze země. Navždycky. Nikdy se nevrátíš.“
Mladík pohlédl muži do očí. „Pane,“ řekl, „bez ní neodejdu.“
Na tváři místodržícího se objevil udivený výraz, jako by si až teď vzpomněl na své rukojmí. „Ach ano, ano, pravda.“ Znovu se široce usmál. „Tvá sestra smí jít s tebou.“

***
Byli na cestě třetí den a blížili se k hranicím. Hostinec, kde se tu noc zastavili, vypadal čistě a útulně. Dostali pokoj, kde bylo teplo, a dobrou večeři. Princ měl dostatek peněz, protože místodržící skutečně splnil svůj slib a odevzdal mu všechen jeho majetek. Měli s sebou tedy koně, oblečení a královskou pečeť, která jim na vlastním území zajišťovala slušné zacházení. Hostinský, který zpočátku vyhlížel poněkud obhrouble, se po jejím spatření jako zázrakem proměnil v úslužného a hovorného společníka.
Odnesli si jídlo na pokoj a prostřeli na těžkém dubovém stole, v jehož desce byly vyryté obrazce a nápisy za bůhvíkolik let – vzpomínky hostů, co tu byli před nimi.
Poodešel nabrat trochu vody ze džberu, když vtom si všiml, že náramek na jeho ruce zeleně září. Jak odcházel od stolu, záře slábla. Prudce se otočil, právě včas, aby uviděl svou sestru, která s nedojedeným kusem jídla v ruce zírala před sebe s udiveným výrazem ve tváři.
„Ne! Nejez to!“, zakřičel, ale bylo pozdě. Stačil ji zachytit, než dopadla na zem. Položil ji na postel a seběhl se schodů. V lokále nikdo nebyl, kromě hostinského a dvou poskoků. Hostinský, když uviděl prince, s úsměvem mu pokynul: „Copak, mladý pane, není něco v pořádku?“
Otočil se na poskoky. „Zabijte ho!“
Zjizvení a svalnatí chlapíci s kyji v rukou se rozběhli mladíkovi vstříc. Když byli jen několik metrů od něj, náhle před nimi vyšlehl ze země zelený plamen. Náramek na princově zápěstí žhnul a zářil. Mladík se otočil se a běžel zpátky do pokoje. Za sebou slyšel zmatené výkřiky, „Zpátky!“ a „Kde je? Kam zmizel?“
Jeho uvažování bylo najednou přesné a zřetelné. Nezdržoval se zbytečnostmi. Popadl svoje věci, bezvládné sestřino tělo si hodil přes rameno a běžel zpátky dolů. Nikdo se ho neodvážil zastavit na cestě ke stájím. Hostinský za ním jen volal: „Odjeďte daleko, a nevracejte se!“
Na hranicích už na ně čekala žena z podsvětí. Vzala si svůj náramek se zeleným kamenem. Cestovali s ní až do středu její říše.

***
„Když se mnou drak mluvil, viděl jsem obrazy. Ona byla mrtvá, ale pak jsem ji viděl na trůně. Měla na tváři masku.“
Princ mluvil klidně, v jeho hlase byl smutek, ale zároveň odhodlání.
„Teď vím, že to byla ona. Ty máš moc tu vizi vyplnit. A já vím, že výměnou za své srdce to uděláš.“
„Proč si to myslíš?“
„Jsem tvým otrokem, ale zároveň tvým pánem.“ Mladík povstal a zvedl ruce dlaněmi vzhůru. „Teď zemřeš, královno draků. Tvé srdce potom přežije v mé sestře. Připrav se.“
Zelený plamen, ochránce ženy z podsvětí, přišel příliš pozdě. A nic už nezmohl.

---