Věštba

Byl třináctý únor, byl předvečer památky zesnulých, byl čas smát se a byl čas plakat, byl purim  a já byl bez nosu. Narozen druhého Nisanu jako zplozenec incestu, jako díte barokního karnevalu, který se neměl nikdy stát, já a mně podobní neuměl jsem snít a nevládl jsem představivostí a rozpomínání pro mne znamenalo jen pohled do budoucnosti zalité fialovou, solnou září, ve znamení písmene Tav byl jsem strom bez kořenů, který když pohlédne do zrcadla, nevidí než pravdu.  Já a mně podobní, počati koncem Elulu a přivázáni k tělu matky více než dva přechodné roky, bylo nám dovoleno Velkým Sanhedrinem, radou soudců v rodné Mahoze, městě, jež je spjato se svými dvěma řekami tak jako sůl a pepř se svátečně prostřeným stolem, přestat užívati pupeční šňůry k obživě až po přijetí do dospělosti, které jsme nikdy neměli dosáhnout a která nás má zbavit paměti, nitku za nitkou trhat z hliněného masa večeře, jíž jsme pro soudce i pro divoké býky na pastvinách v dvojříčí, dospělosti, která má okusovat olejnaté svaly naše, svaly potomků incestního karnevalu, dětí Mahozy.

 Ještě zabere čas najít písčité místo, kde zbudujeme kruhový oltář svému větru a bohu a nazveme ho Emet,místo,  kde budeme vzývat v pachu spálenin a usychajícího potu své prázdné vzpomínky, jež nám budou připomínat trýzeň zrození a zplození a jež dají rozpoznat  našim jílovým tvářím, uprostřed kterých se propadají nozdry, tak úchvatné pro Velký Sanhedrin, tak bezvýznamně mělké pro nás. Tam druhého elulu, v den zplození mého a mně podobných, složíme své umbiliky, dlouho sloužící k přijímání potravy, z nich pohněteme s kapkou argenta a smítkem etrogu a olejem a kamenným prachem kulatá vejce držící tvar jen slanými listy vzpomínek, kterým nevládneme, z nich budeme hníst chrupavky a kosti a snít očima, jedním fialovým a jedním zeleným po paměti našich otců. Tam budeme věštit, chrupavky obalíme masem rodného Města, zakazujícího svým synům používat jiný než fialový inkoust, aby na papyrech odedávna tvořených z osminy kostmi šofetů a z osminy hadím trusem nebyla rozpoznat kaligrafie, jen zrcadlové stíny znaku Tav, posledního písmene alefbety a počátečního kvadrátu slova ha-Emet, Pravda, které je nám přikázáno vdechovat za bolesti zlomenin sypaných solí a pepřem. Tam budeme tvarovat budoucnost jasnou jako olejové skvrny pod pouštním sluncem, vždy tak barevně žhnoucí v pokrmech a vínu našeho medinátu, zeleném kraji mezi veletoky.

Byl druhý Nisán, den losů a měsíc paměti a já byl narozen bez nosu. Uplynulo již mnoho let od té doby, kdy jsem z nařízení Mahozy, po vzorů otců, plácal vprostřed pastvin z kapky argenta a kostí neplodných býků hliněné kameny, Emetské stolice a trůny zrůd bez minulosti, na nichž budeme sedět já a mně podobní, sedět a věštit pro Velký Sanhedrin, pro ty snové pupeční šňůry dávající nám myšlenkovou potravu a napájející nás spermatem našich předků jako Eufrat napájí úrodnou půdu kolem nás, sedících na písečné hoře, jejíž drobné žluté kamínky Jaroku splynou s větrem jen v nejparnějším létě, rozvíváné do nezměrné dáli, v létě trvajicím tak dlouho, dokud my a naše duše budou spočívat na pahorku Emetu. Ale již rvou maso z mastného těla, okusují lýtka, umbilikem škrtí srdce a plíce, žhavým rákosem šťourají v ohyzdné prohlubni vládnoucí našim obličejům a písek se viří a my se rozpomínáme na zacházející horké, žlutofialové, pusté dvojříčí.