Noc v úplňku

Jsme tu sami s nocí spjati,

milenci co útočiště hledají

v náručí stříbrolesklé plasticity

kde večer a den se sbíhají.

Živé obrazy nás nesou,

těkavým steskem k břehu rybníka,

kde vodou a vzduchem kmeny se pnou

nám nad hlavou, kde vítá nás hlas slavíka.

Dnes věčnost kane zlehka,

rozkrájena skoky ryb z temných hlubin,

jsem bezradný tu u rybníka,

kde němota k hlavě nese mi těžký splín.

Všude kolem šero a bílý svit,

mé rámě tebe obtéká,

jak stříbřitá esence, jíž jsem zpit,

proč pohled tvůj mi uniká?

Nepláčeš, slovo neukápne ústy v chlad,

jež by jej zmrazil k srdci napořád,

jsi tajemná, lásko má, jak lunná noc, tak záhadná,

jak stín co v drobných vlnách se ustoná.

Chlad nás pojí noci, tvůj nás rozděluje, 

i když těsně jsme propleteni těly,

mysl po vlnkách s vánkem od nás pluje,

ústa odemykám polibkem, aby otevřely!

Však svíráš je pevně, jak duši tvou drásající okovy,

neotvíráš, zapíráš se, jsem smutný já bláhový, 

vyděšený ve světle, co pro mě tvou tmu odkrývá,

dnes večer splýváš s chladem a tichem, jsi vzdálená,

                                        tak vzdálená...