Deník

I.

... Byla to dlouhá, možná ta vůbec nejdelší noc. Stačilo se naklonit k okennímu rámu a spatřit, že na nebi není ani jediná hvězda. Kdyby nic jiného, toto samo o sobě ukazuje, jak prapodivná noc to byla. Chtěla jsem té noci utéct, ale nebylo kam. Mohla jsem se ukrýt kdekoliv, všude byla tma. Ne, to nebyla tma. Byla to temnota. Děsivá, mrazivá temnota. Pokusila jsem se zavřít oči a usnout. Nešlo to. Oči se samy rozevíraly, jakoby chtěly něco vidět. Jakoby měly pocit, že má přijít něco, co jim nesmí utéct. Jakoby si ani neuvědomovaly, že i kdyby přišlo něco sebezajímavějšího, v té tmě by to stejně neuzřely....


II.

... Ze svého nepohodlného místečka na okenním parapetu jsem chvíli pozorovala prostor, v němž jsem tušila svou postel. I přestože by stačilo udělat půl kroku a mohla bych se zavalit peřinami a polštáři, nebylo vidět ani rám postele. Byl to pocit prázdnoty, pocit bezútěšné nicoty, pocit bezvýznamnosti. V té chvíli patřil celý svět jen tmě...


III.

...


IV.

... Na chvíli jsem se zamyslela, možná jsem i usnula, kdo ví. To, co vím já, je, že jsem otočila hlavu abych vykoukla z okna. Té noci jsem to udělala nespočetněkrát. Vůbec nic se nezměnilo. Tma tmoucí...


V.

...


VI.

...Všechno jakoby bylo ke tmě lhostejné. Nic se neodvážilo projevit. V tom tichu by bylo slyšet upadnout vlas na chladnou zem. Když něco přerušilo ticho, byl to rozrušený tlukot mého srdce vždy, když jsem si uvědomila, co se kolem mě odehrává. Když jsem si uvědomila to strašlivě palčivé nic. V tichu jsem se vyžívala, tendenčně jsem dýchala potichu, abych slyšela ticho. Abych slyšela ticho a abych se následně mohla vyděsit z toho jak tiché a nijaké to ticho je. Abych se mohla vyděsit z toho, že slyším ticho...


VII.

...Zdálo se mi, že jsem něco zaslechla...


VIII.

... Bohužel se mi to vážně jen zdálo....


IX.

...


X.

... Bylo to, jakobych se už nikdy neměla dočkat dne. Začarovaný kruh, ve kterém jsem stále odvracela hlavu od svého pokoje, načež jsem odvracela hlavu od okna. Pořád dokola. A dokola. Dokola. ...


XI.

... Protřela jsem si oči, abych zjistila, zda se mi to skutečně nezdá. Kdesi v dáli - ano, bylo tam - se zalesklo malé světýlko. Avšak tak rychle jak se zjevilo, tak rychle také zmizelo....


XII.

... Jediné, co po něm zůstalo, byl hezký pocit v mém těle...


XIII.

... Najednou už jsem se na světě necítila tak sama. Mou oporou bylo ono světýlko, které zůstalo zářit v mém srdci. Tedy, alespoň jsem měla pocit, že tam zůstalo....


XIV.

...


XV.

... Cosi se ve mě vzedmulo. Vlna odporu. Nevole vůči temnotě mnou začala cloumat jako neuvázaná. Nutilo mě to vstát na nohy, poslepu se dostat na zem....


XVI.

... Když jsem ucítila pevnou půdu pod nohama, začala jsem nabírat odvahu. Odvahu udělat krok do prázdna. Odvahu, která se mi zdála být nedosažitelně vzdálena. Byla jsem si jista, že krok nikdy neudělám. Nikdy - alespoň do chvíle než se rozední....


XVII.

...Bzzz...


XVIII.

...Moucha. Všeobecně vzato asi není symbolem ničeho. V té chvíli byla její symbolika až neúnosně nasnadě. Volnost se pohybovat. Možnost se pohybovat. Nebát se tmy, nebát se toho, co ve tmě může číhat. Není třeba se rozmýšlet. Je třeba se rozejít....


XIX.

...Rozhodla se jít se mnou, věrně se mi posadila na rameno....


XX.

...Udělala jsem první krok. Má noha se dotkla země, a, kupodivu, šlo to docela hladce. Stejně jako za dne. Snad to bylo překvapením, snad to bylo úžasem, pocítila jsem nutkavou potřebu udělat několik dalších kroků. Potřebě jsem se nebránila. Divže jsem nedoběhla ke dveřím....


XXI.

...


XXII.

... Došla jsem až ke dveřím na zahradu. Nevím, proč jsem tam šla. Nemám nejmenšího tušení, kvůli čemu jsem se potloukala domem až k těm dveřím. Zkrátka to tak bylo....


XXIII.

... Zahradu znám téměř poslepu. Dokázala bych přesně vyjmenovat, kde rostou tůje, kde rostou jabloně, kde višně a kde neroste nic. Cosi mě táhlo ke skleníku, do skleníku....


XXIV.

... Potichu, snad abych nepřerušila kolem vládnoucí ticho, jsem otevřela dveře skleníku. Vešla jsem dovnitř....


XXV.

... Hlasitě foukl vítr. Dveře s tichým vrznutím zůstaly zabouchnuté, se mnou uvnitř....


XXVI.

...


XXVII.

... Sedla jsem si na zem, do hlíny, mezi čerstvě zasazené sazenice papriky. Nechtělo se mi otevřít dveře. Nechtělo se mi vstát. Chtělo se mi sedět....


XXVIII.

... Mohla jsem za to já. Za to, že začal foukat vítr, za to, že se ošklivá tichá a temná noc přehoupla v ještě ošklivější blištivou bouřlivou noc....


XXIX.

... Vina se mi usadila v žaludku, vina mě donutila zkroutit se v záchvatu pláče. Probudila jsem spící noc....


XXX.

....

---