Švihlá revue

     Ale zpět k oněm slepicím. V roce 1721, sto let po založení prvních osad na území dnešního východního pobřeží Spojených států amerických, žil jeden indián, který měl ve svém vigvamu dvanáct a půl lebky jednoho muflona a čtyřicet čtyři skalpů. Na svou sbírku byl velmi pyšný a často se jí chlubil. Z této věty však není přesně patrné, jestli se chlubil tou sbírkou svým případným soukmenovcům, nebo svými případnými soukmenovci té sbírce. Chybí zde i zmínka o využití algoritmů nebo otvorů klových v této problematice. Kronika, ze které čerpáme se o tomto dále nezmiňuje. Je ale jisté, že jeho mluvící kůň, jenž se ve volném čase věnoval velice populárnímu varieté, několika táborákovým inscenacím a sitcomu z hasičského prostředí, měl dvě stě sedmdesát osm breberek jenom na ocase. A vzhledem k důležitosti této informace pro další líčení děje ustupuje i zdánlivě zásadní zpráva o skalpech a ostatních vymoženostech do pozadí.

     Ale zpět k oněm slepicím. Pan Fields měl doma dvanáct slepic. Jedna slepice se jmenoval Loli, druhá Karla, třetí Zina, čtvrtá Růža, pátá Fifi, šestá Tina, sedmá Naomi, devátá Britney, desátá Píďa, jedenáctá Šiška a dvanáctá Pipi. Právě tato slepice byla jeho nejoblíbenější. Jedna slepice uměla i štrikovat, ale ta jeho oblíbenkyně nebyla, jelikož byla drzá na jeho nové tričko od Hugo Bosse. A každou tuto slepici znal jménem, ačkoli se lišily jen v tom, že měla každá jinou barvu.  Rozhodli se všichni společně, že si zahrají turnaj v kulečníku, ale neměli stůl, a tak zahrabali do země šest slepic, shodou okolností ty, jejichž jména končila na „a“ tak, aby měly zobáky otevřené a mohly do nich padat hrací krychle. A protože předtím omylem ty krychle natřeli kyanidem draselným, tyto kostky ony slepice zabily. To člověka naštve, zvlášť když si uvědomí, že ten kyanid se jim dostal do masa a nedají se upéct s barbecue nad ohněm a pak sníst s kečupem a chlebem u táboráku a přitom zpívat kumbajá.

     Ale zpět k oněm slepicím. Takže tyto slepice, teď už v neúplném počtu, jak už to bývá, začaly zahlazovat stopy. Daly si tedy záležet na setření všech otisků, případně dorazily poslední známky života postižených družek, například sepisování závěti nebo vyrábění kladkostroje za účelem svého vytažení z těsného důlku, brokovnicí. Tina, původem ze Španěl, dokonce volala svého osobního stomatologa. Tam také voláte jen tehdy, když jde do tuhého. Nejedná se ovšem o stolici. Věhlasný stomatolog se specializací na drobné výrůstky hlavovitého tvaru na zubních kanálcích, doktor Trevor Nemashcoule (čti: [nemáškoule]), dokonce tvrdí, že kostní dřeň a stolice mají velmi podobné složení právě proto, že DNA stolice se mění v závislosti na sexuálním prožitku z urologické operace, což ovšem nemají lemuři a žabodogy, kterým se tento pud kompenzuje zvýšenou směšností.

     Ale zpět k oněm slepicím. Takže tyhle slepice a pan Fields, zapřísáhlý protestant, prostitut, prostatik a prosťáček, jež měl velmi vřelý vztah k senilním seniorům opravdu solidního věku (a i přesto o sobě tvrdil, že je normální), velmi často ulítával na nezávazném sexu se svým špinavým prádlem.

     Ale zpět k oněm slepicím. Takže tyhle slepice a pan Fields, velmi odhodlaný filatelista, sbírající především zelenožluté známky s červenými puntíčky a nákresy babylonského veřejného záchodku, používaným ve třináctém století před naším letopočtem nepříliš zámožnými otroky modré pleti, kteří většinou nocovali v tamních výrobnách na kondomy značky Klín s r.o., šli do svého kurníku, postaveného ze zbytků železobetonového bunkru, zničeného omylem jednou ze slepic, když se na něj náhodou ze stromu sesypala pepřenka, která spadla ze soukromého letadla a uvízla na stromě, přičemž se tedy její obsah vyprázdnil dolů na onen útvar, načež inkriminovaná slepice, která přišla moc blízko a šňupla si v domnění, že se jedná o hašiš, takový ten, jenž s oblibou využívala v hodinách osobního volna, které mohla trávit v tehdejším kurníku z bahna a exkrementů, rozdrtila bunkr vysoce frekventovanými údery svým zobákem ve stylu diamantové sbíječky, která už dva termíny nedostala zaplaceno a navrch jí zrušili třináctý a čtrnáctý a patnáctý a šestnáctý a sedmnáctý a osmnáctý plat. Dokonce očitý svědek, promovaný kardiolog Gustav Ošuška, jehož příjmení vzniklo zřejmě nepříliš originálním šišláním úřednice na matrice, podotkl, že rychlost úderů na povrch byla tak velká a intenzivní, že slepice zároveň s bunkrem mlátila zobákem také do svého vlastního zátylku.

     Ale zpět k oněm slepicím.  Nehledě na to, že tyto slepice a pan Fields, dnes anglický zbohatlík, avšak dříve také bantuský šaman, disponující jako jediný od Čadu na jih gramofonem značky Supraphon, miloval hudbu Frederika Chopina a sám skládal nesčetné a poněkud neskladné elegie na téma ultrapravicové komunity v hierarchii moskytů v Angole, kterou v mnohém kritizoval a snažil se ji reformovat, což se mu za nezlomných aktivit v otázce účelu jejího zásadního zmírnění  a zohlednění na mezinárodním poli (přičemž se významnou měrou zasadil o nenápadnost a názorové přitvrzení této spíše socialistické strany), povedlo, odešli zpět na svou farmu bez poloviny svých soudružek, byli už tak všichni velmi smutní. Smutek byl vlastně jejich denní chleba. Když se to vezme kolem a kolem, byl to i ranní chleba, noční chleba, dopolední chleba, odpolední chleba, podvečerní i večerní, byl to vlastně takový celkový chleba. Takový chleba, za který ani nemuseli platit. Prostě chleba. Rohlíky se zde nevyráběli, takže se nad tímto chlebem vlastně ani nikdo nepozastavoval. Jestli byl chleba žitný nebo pšeničný nebo nějaký jiný, to se z historických pramenů nedochovalo. Ovšem v nedávné době odhalili historici v žaludku Fieldsovy kostry (nebo spíše v tom nechutném oranžovo-fialovém blivajzu, co kdysi, před útokem smrtelné choroby Fieldsovou kostrou bývalo) zbytek tohoto chleba, na kterém bylo vycejchováno písmeno V. Mudrci se přou, zdali „V“ znamená Velmi chlebovitý, Více chlebovitý či Vole neser. Další průzkumy snad vnesou do této problematiky světlo. (Nad možností, že by ten chleba byl od Vacků, se nejvyšší kapacity Vesmírů nepozastavily).

     Ale zpět k oněm slepicím. Takže tyhle slepice vlastně ani neuměly po chemické stránce manipulovat s biomechanickou antihmotou z Vesmíru obrovských žahavců, kteří mají místo uší velké neonové poutače na firmu H systém. Co je to za nebohé tvory, omyly přírody a trapné napodobeniny imitace života, řeknete si možná, když ani tohle nesvedou. Co to může být za primitivy. Avšak zanechme zbytečných předsudků. Ač se to možná zdá vysoce nepravděpodobné, opravdu tohle nesvedly. Vesmír obrovských žahavců, kteří mají místo uší velké neonové poutače na firmu H systém, byl objeven už v roce 2492. Ano, právě v době, kdy si svět připomínal tisící výročí začátku konce devadesáti pěti procent indiánstva na Zemi. Při této oslavě bylo potřeba vypotřebovat tuny ohňostrojových hmot a tak vůbec. Prostě megalomanské. A zrovínka v té chvíli Henri de la Meilleures překročil hranice našeho Vesmíru a se slavnostním přestřižením červené pásky vstoupil právě do toho druhého. Poté ještě objevil a pojmenoval Vesmír s velice malými planetami, hvězdným prachem, plynnou látkou, která připomíná zlato, s třaskavými potulnými prodavači párků v rohlíku za tři eura a se vším. Ten ale není tak známý, poněvadž v něm nežijí žádní obří žahavci, ale naivní a primitivní tvorové, inteligencí nedosahující ani průměrného dvoustranného trojúhelníku. A také zde nemají žádné platidlo. A nejvyšší hodnotu pro ně má přátelství, láska a porozumění. Jak již bylo řečeno, naivní a primitivní tvorové.

     Ale zpět k oněm slepicím. Rády vyváděly kanadské žertíky. Ano, právě takové ty kanadské žertíky. Ty z Kanady. Žertíky, při kterých se smějete, až se za břicho popadáte. Většinou tedy spíš někam popadáte. A máte z toho špatný pocit, že něco není v pořádku. Znáte to. Takový ten pocit, jakože něco není v pořádku. Kanadské fórky, vtípky, směšnosti, žertíky, špeky, výstřelky, naschvály, schválnosti, legrácky, blbiny, úsměvné věci, prostě takové to, co když vám někdo provede, tak se zpravidla nesměje ani vykonavatel. Nestávalo se zřídka, že za neomalenost, se kterou si tyto slepice při svých žertíkách počínaly, je někdo oškubal a peří si pak nacpal do poklopce, aby budil vyšší pozornost. Nezřídka kdy se dokonce stávalo, že toto peří bylo používáno na lechtání na chodidlech, čímž ovšem nejvíce trpěl Olaf Hüngensen ze Švédska. Ten měl chronickou lechtaninózu a když ho někdo tímto způsobem týral, začal mít chuť dát pusu svému učiteli tělocviku. Ano, zoufalství.

     Ale zpět k oněm slepicím. Slepice nakonec založily vlastní stát, jmenoval se Slepicovo (Slepicovo, ne Kosovo). Tento stát uplatňoval politiku cukru a elektrického křesla, což se dělalo tak, že se provinilý shodil dolů ze skály, většinou za ním poslali i rodinku lumíků. Lumíci se pak dole posbírali a odešli na jednu nebo na dvě desítky. Není však jisté, zda to mělo pro slepice právní důsledky, jelikož o tom věděly. A lumíkům ještě nebylo osmnáct.

    Ale zpět k oněm slepicím. Jedna ze slepic měla ambice ve psaní rytmizované prózy s mírně sexuálními zápletkami. Její díla byla velmi známá, oblíbená a velmi uspokojivě hořlavá. Jeden čas nebylo v celé zemi populárnějšího paliva. Celá situace se zvrtla 16. července. Daného dne dokončila dobrý dokumentární debut: Doba dikobrazů. Násilí, které tam popisovala, sice nikdo nechápal, ale většina lidí i slepic se s ním ztotožnila a v rámci existenciálního sebezapření a vrozeného delikátního hladovění jej pochopili. Toto násilí bylo dokonce popsáno v publikaci pana Roberta Richarda Adama Franka Dominika Davida Amenhotepa Briana Macintoshe (čti: [houbova: poli:vka]), světoznámého prznitele nepopulární literatury. Tato parodie ovšem při autorském čtení narazila na velkou vlnu rajčat a vajíček. Populární divadelní kritik, všeuměl, recesista, recesátor, terminátor a filosof Marek Mikulášek nám prozradil, že na místě vznikal za vydatné elektrolýzy rajčatový protlak a hemenex.

     Ale zpět k oněm slepicím. Cena slepic stoupla na středním východě o jedno sto sedmdesát procent poté, co na největší chov slepic v okolí byl proveden teroristický útok. Teroristé překročili únosné meze a ukradli slepicím zobáky. Zanedlouho poté se objevily zprávy o zánovních kulkách do zbraní, které navíc klovou. Je to jen shoda náhod? Nebo teroristé vyrábí ze zobáků střelivo? Nebo snad slepice své zobáky prodaly za doživotní přísun nelegální pornografie? Viděly snad slepice Kameňák? Byli snad teroristé spíše tenoristy? Má jejich kohout více než jedno péro? Ukecal by Vás?

     Ale zpět k oněm slepicím.  Slepice světa pomřely vinou globálního ochlazování. Bohužel. Je tomu tak. Poté, co stoupla cena služeb celého katalánského obuvnictví, stoupl i poměr mezi Georgem W. Bushem  a Tony Blairem. Spolu odletěli do souhvězdí Ugačagaugaugaugačakga a založili konečně civilizaci s kulturou. Jedná se ovšem o plísňovou kulturu. Na Zemi začalo globální ochlazování, jistý český politik vydal knihu s názvem Modrá, ne bílá je naše planeta, kde tento jev otevřeně popírá.

     Ale zpět k oněm slepicím.  Je známý druh slepic, žijící východně od Pelhřimova, jejichž jediným požitkem je vzájemná exekuce myšlenek za pomoci paličky na maso. To už je ale jiný příběh