Válka

      Nedaleko vybuchl granát. Na poslední chvíli se stačil přikrčit, ale
 stejně cítil, jak mu střepina roztrhla kůži na spánku. Vše se začalo
 nořit do husté tmy. Na chvíli ještě zahlédl záblesky výbuchů mezi
 zavírajícími se víčky. Zvolna padal a padal....

      Otevřel oči a téměř vykřikl. Světlo se mu do nich zabodlo jako
 rozžhavená jehla. Pomalu vstala rozhlédl se. Bylo ticho. Mírný větřík si
 mu pohrával s vlasy. A všude bylo tolik mrtvých. Zmrzačená těla obětí tu
 ležela rozmetána na kusy. Všichni jeho přátelé. Zůstal sám. Chvíli se
 utápěl v bolesti a zármutku, ale pak již jeho nervy nevydržely. Vzedmula
 se v něm obrovská vlna zoufalství, odporu a nenávisti. Neudržel to v
 sobě. Začal křičet. Křičel do ranního ticha. Přísahal pomstu tím
 bezeslovným výkřikem. "Tak jo vy parchanti. Tohle ste chtěli? O.K., tak
 teď za to zaplatíte daň. Krvavou daň.".

      Posbíral vše, co se mohlo hodit a vyrazil na cestu. Netrvalo to ani
 tak dlouho a našel je. Spokojené, usměvavé a hodující. Seděli na jakési
 mýtince v lese. Obcházel je velmi opatrně a připravoval nálože. Všechno
 musí být přesně nastaveno. S takovouhle přesilou by jinak neměl šanci.
 Byl skoro hotov. Vtom se jeden voják zvedl. Zazmatkoval. Co když ho
 uviděj? Všechno by bylo v háji. Ne, naštěstí se ten chlap kouká jinam.
 Uf, to je ale úleva. Ale počkat. Něco se tam děje. Někoho přivádějí. Na
 paseku přivedli jakousi postavu. Vojáci na ni cosi křičí. Vzal si
 dalekohled. Přiložil jej na oči a ztuhl. Ne, to není možné! Byla to
 Alice. Ona měla přece zahynout minulou noc při tom útoku. Asi ji vzaly,
 aby ji mohly vyslechnout. Ano. Už jí vyhrožují pistolí. Měl chuť je
 zabít, ale musel počkat na příhodnou chvíli. Ozval se výstřel. Oni ji
 zabili! Zastřelili jako prašivýho psa! Hladina adrenalinu v krvi mu
 stoupla až na nebezpečnou mez. Ve spáncích mu bušilo. Viděl rudě. To ne.
 Tohle tak nemohl nechat. Nevěděl co dá. Odjistil úderník svého samopalu,
 zkontroloval zásobník, pomalu se prodíral křovím k mýtině. Byl na kraji.
 Jednou, dvakrát se nadechl. Nepomohlo to. Vůbec ho to neuklidnilo.
 Přiložil prst na spoušť. Z hrdla se mu vydral příšerný řev. Vyřítil se
 na mýtinu divoce mávajíc samopalem a střílejíc po všem živém. Nemyslel
 na nic. Necítil ani první kulku, která ho zasáhla. Stále běžel. Až mu
 došly náboje. Hradba střel ho srazila k zemi. Padal do orosené trávy a
 věděl, že musí zemřít. Žít by nemělo ani smysl, vždyť mu zabily všechny
 co měl rád. Víčka se klížila k poslednímu spánku. Naposledy si vzpomněl
 na Alici. Miloval ji. Chtěl to vykřičet do světa, ale z úst se mu ozvalo
 pouze chrčení a krev. Zemřel.

      Zase mě sejmuli; vykřikl naštvaně a zklamaně zoveň. Zvedl se od
 počítače. Matka ho volala. "Měl bys dělat ve svém volnu něco
 užitečnějšího, než sedět jen u tý krabice. Mohl bys jít třeba ven."
 řekla mu. Poslechl. Neměl náladu se hádat. Obul se a vyšel do letního
 dne. Slunce svítilo a on jen tak procházel ulicemi. Pak zašel za Lenkou.
 Chtěly jít do parku. Když cestou míjely stánek s novinami, všiml si
 tučně vytištěné zprávy "Prezidenti se opět nedohodly. Bude válka?". Nic
 si z toho nedělal a dál si užíval krásný den. Seděly na lavičce a líbali
 se. Říkal jí, jak ji miluje. Někde nad hlavami jim proletěl vojenský
 letoun.

 Zpráva z tisku:

      Po včerejší neshodě presidentů byla vyhlášena mimořádná pohotovost
 našim vojenským jednotkám. Bohužel i přes zvýšenou pozornost se podařilo
 jednomu nepřátelskému letadlu proletět a svrhnout bombu, která naštěstí
 neponičila žádnou vojenskou budovu pouze naprosto srovnala se zemí
 místní park.

---