PARALELNÍ SVĚT-60

 Major Karel Pokorný sešlápnul pozvolna pedál od brzd a přitom se díval na dva německé vojáky. Jeden z nich zvedal ruku, čímž mu naznačoval, aby zastavil. Za okamžik nákladní vůz zabrzdil, přičemž pomalu začal zvedat pravou ruku, v níž svíral pistoli. Zároveň střídavě hleděl na oba Němce. A ten, co mu signalizoval, aby zastavil, přistoupil z boku ke kabině.

„Dál jet nemůžete!“ sdělil mu německy přes stažené dveřní okénko.

„Ale já musím!“ odpověděl mu německy major a udělal pravou rukou prudký pohyb, po němž vypálil ze zbraně uspávací náboj, což se stalo bez slyšitelného výstřelu, protože měl pistol nastavenou na tichou střelbu. Voják vytřeštil oči, zavrávoral a zhroutil se na povrch silnice. Mezitím Pokorný rychle namířil zbraň na druhého německého vojáka, který byl naprosto překvapen. Vzápětí stiskl spoušť a za okamžik klesl bezvládně na silnici i druhý Němec. Major se přitom zadíval na kufřík, ve kterém byla malá obrazovka monitoru. Na ní viděl z ptačí perspektivy les a silnici, což mu umožňovala mikro kamera zabudovaná v mini letadélku, které se vznášelo v ochranné cloně proti spatření na obloze. Na monitoru viděl nákladní vůz, ve kterém seděl i vojenský náklaďák jedoucí po silnici, co vedla do lesa, v němž se nacházel

„Pane nadporučíku! Oba vojáky jsem uspal. Dotáhnu je do lesa a vezmu jim zbraně i náboje. Možná se budeme muset prostřílet. Ten německej náklaďák je ještě dost daleko!“ řekl do mikrofonku, přičemž vystoupil z kabiny.

„Rozumím,“ uslyšel v naslouchátku hlas nadporučíka Mirka Vincenta, který se nacházel o něco dále na svahu u silnice.

  Major rychle oběma uspaným mužům vzal pušky i opasky s náboji a oba je zatáhnul do lesního porostu, načež rychle nasedl zpátky do nákladního automobilu.

„Tak už jedu k vám!“ sdělil nadporučíkovi a sešlápnul co nejvíce pedál od plynu. Zároveň se díval na monitor v kufříku a na něm spatřil, jak nákladní vůz vjel do lesa a rychle se přibližuje k tomu místu, kde on uspal dvojici německých vojáků.

„Je to špatný. Ten náklaďák zastavil u tý lesní cesty, co vede do tý vesnice. A z něho vyskakují vojáci. Určitě brzo neprodyšně uzavřou široký vokolí,“ řekl do mikrofonku Pokorný, který viděl, jak z korby nákladního vozu vyskakují postavy vojáků. Za chvíli dojel k místu, kde se nacházel nadporučík, který na svahu přidržoval bednu plnou zlata.

„Mám vobavu, že se budeme muset vopravdu prostřílet. Zatím nám přálo ohromně štěstí. Ale teď už jsou všude kolem nás vojáci a četníci,“ řekl Pokorný, když s Vincentem táhnul bednu strání k okraji silnice.

„Ale zatím o nás nevědí,“ mínil nadporučík.

„Brzo ale budou,“ pronesl major, přičemž zdárně bednu dotáhnuli na silnici. A přitom náhle uslyšeli rychle se přibližující hluk motoru, načež spatřili po silnici přijíždějící vojenský německý vůz.

KONEC ŠEDESÁTÉ ČÁSTI