Touha po smrti

Touha po smrti

Smrt šátrá po mne hnáty svými

já pažemi zjizvenými

bráním se a život uniká

touha po smrti zdála se veliká

když do rukou bral jsem chladný nůž

a opakoval ďáblu služ

Pak zaťal jsem pěst a s odhodláním

chuti smrti se jen těžko brání

ostřím dral jsem do své kůže

a krev voněla jak růže

já věděl že nikdo nepomůže

a přesto se vydal smrti vstříc

a ona šeptá : nastav líc

Do temné náruče umírajících stromů

tou cestou, co nevede domů

co život mi krásy sliboval

 okusit štěstí mi pak dal

teď ztratil jsem ho a o to víc mě děsí

když smrtka mnou cloumá za pačesy

Ten nůž jen záminkou byl a přesto východiskem

když prohry s výhrami mísí se špinavé a čisté

Sám dobrovolně života se vzdal

kdosi ve mě, ta troska unylá

srdce lidí bíti budou dál

a nevlivní to fakt, že umírám