Můj hnus

Můj hnus

Chci všechno ztratit,

úplně se zničit,

chci všechny vyhnat a urazit,

chci se Tě zříct sám sebe zatratit.

Chci se srazit tak prudce

až ze mě jediný proud krve vytryskne,

chci ležet odsouzený v prachu.

Chci se drát do nejhnusnějšího děsu a strachu.

Chci věčně trpět,

žádný soucit, náklonnost, žádná přízeň,

chci jen cítit tu nejbolestnější trýzeň,

ne že by mě bolest těšila, právě naopak,

proto ji chci, abych se absolutně rozerval

na atomy přehuštěné bolestí.

Všechno chci špatně, zlostně, naopak,

chci abych si celý svět rozeštval.

Chci zemřít abych byl vzkříšený

do samoty a absolutní beznaděje,

nikdo ať mě nelituje, nikdo ať se nesmiluje!

Chci cítit prudkost svého utrpení,

chci aby jen ona mě tvořila:

mou hlavu, mé ruce,

mou hruď i srdce.

Chci aby má svéhlavost mě zničila.

Chci aby mi z očí kanul proud hnusu, hnisu sebezničení,

chci aby mi v uších zněla ozvěna bodavého nejniternějšího utrpení.

Chci tě zradit Kriste abych byl odpovědný,

chci tě přibít ke dřevu abych byl zatracený.

Chci být bezbožný protože je to bláhové, šílené,

chci být zvrácený abych si ubližoval,

aby mě nikdo nelitoval,

chci dělat jen co je špatné.

Chci být opuštěný,

chci si rvát vlasy,

chci hltat nejbídnější děsy,

chci aby do mě všichni kopali,

aby po mně plivali,

chci si uvědomovat svou šílenost,

ubíjením se slavit svou vzpurnost a ničemnost.

Chci cítit praskot svých kostí,

chci se rozpadat, tělo rozervat a hnít,

chci jen surovost, sirovost, víc než cítit.

Chci abych byl nejmenší z kousků nicotnosti,

avšak aby moje bolest byla větší než absolutno,

aby mě rvala, drásala, trhala,

deptala v plíživém, mlžném šeru a jen dusno

a jeho tlak mě dusil bez nadechnutí těsně u hladiny dvou břehů,

tam kde na nedosažitelnou spásu dohlédnu.

Chci patřit do zástupu Demonových sluhů.

Chci cítit bezmocnost jako bys nebyl, chci cítit tu existenciální tíseň.

Neslituj se! Zatrať mě!

Opusť mě!

Nech mi mou sžíravou tíseň!

Nech mě znásilnit!

Nech mě shnít

a koupat se ve vlastní zpuchřelé špíně!

Zamazej mě prachem mého těla, nech údy červivět v promrzlé hlíně.

Vyrvi mi oči ať se na sebe dívám přímo z vnějšku,

na svůj pád a sebezničení, rozklad iluzorního lesku.

Nech mě zmrazit sněhem nenávisti světa a mých milovaných, vše téměř je ztracené,

už jen spusť tmu, tak jsem se rozhodnul. Rozdrvený, završme úzkost - zde zanech mě ...