Konečně spolu

Dnešek byl moc náročnéj. Přivezli mi sem dvě rakve, který musely jít pod hlínu ještě dneska. Pomáhali mi dva vejrostci ze sousedství, ale i s jejich pomocí jsem se dost předřel. Jo, hold už to není jako za starejch časů, kdy jsem všechnu práci zvládnul sám. Teďko mi loupe v kostech a svaly mě neposlouchaj, už prostě nejsem štramák. Řek bych vo sobě, že jsem vlk samotář. Popravdě řečeno mi to ani moc nevadí. Mám práci, která mě –dalo by se říct – svým způsobem uspokojuje.

Někdy sem zavítaj staří známí a zůstanou přes noc, protože je jejich život netěší. Druhej den mě vždycky bolí hlava, ale to vem čert, je to aspoň příjemná změna, když se tu někdo znenadání objeví. Někdy sem slyšel, že není dobrý bejt furt sám. Někomu z toho prej i hrabe! Tak se to snažím aspoň těmahle návštěvama trochu kompenzovat.

Obyčejně si jdu po šichtě zdřímnout, protože chci bejt v noci čilej. Vono se to nezdá, ale ty malý spratci znesvěcujou moje hroby a to já přece nemůžu dopustit. Je to památka na zesnulé a oni si tam budou hrát na schovávanou a při tom zničej fůru památek. To nedopustím! Proto se ze mě stal noční pták, abych to tady všecko vohlídal. Stačej mi jenom čtyři hodiny spánku, odpoledne se nepočítá, protože je tu dost rodin, kteří sem choděj uctívat zesnulé. A tím pádem tady nemusím tajtrlikovat.

Město mi povolilo do mýho bytečku větší televizi, protože je to tady v určitejch chvílích dost mrtvý. Vono se to na hřbitově nezdá že? Cha, cha, cha. Ale to je jenom takovej blbej hrobařskej vtípek.

Dneska jsem se nemohl dočkat noci. Po šichtě jsem si dal dvacet a pak koukal na zprávy. Očima jsem pořád musel rentgenovat hodiny, protože jsem měl domluvenou schůzku. To víte, takovej starej páprda jako já si nesmí dovolit, aby dáma čekala. Oblékl jsem si čistý věci, učesal si vlasy a svůj těžce vypěstovanej plnovous. O půl devátý jsem vyrazil. Měli jsme schůzku v márnici. Nechtěl jsem meškat a tak jsem vrazil do dveří a zasekl se na místě. Má vyvolená na mě již čekala. Byla přenádherná, musel jsem se otočit a ujistit se, že jsou dveře zamčený na dva západy. Nemohl jsem dopustit, aby nás někdo rušil.

Okny sem dopadalo měsíční světlo. Musil jsem tajit dech, protože mě atmosféra tohoto místa pohltila. Skoro jsem se nemohl nadechnout, když jsem ji uviděl. Byla tak…. tak… bože, nevydám ze sebe ani hlásku!

Leží na stole a její blonďaté vlasy jí zahalují ramena a kousky ňader. Musel jsem ji vidět celou, jinak bych se neovládl. Rozep jsem černý pytel a kochal se jejími křivkami. Postavil jsem se podél jejího pravého boku a musel se jí dotknout. Polilo mě horko, když jsem cítil její studené tělo. Pošeptal jsem jí:

„Konečně spolu, má vyvolená.“