Ironie v mizení čehosi

Ohromné hromady listí kdosi mi vyhazuje nad hlavu.

Ach, každý ten dopad ve mě tolik duní...

(A jak by nemohl, když kolem se sype jen samý surový zmar)

Jsem deprimován jeho silou víc a víc,

ať se ohlédnu roztřeseným zrakem kamkoliv,

všude mě ubíjí, když padá: Smísený za mnou se smutkem

a přede mnou se šerem nejistoty.

Nostalgie vzpomínek mě dlouze vleče studenou zemí,

jako by mě odsouzence bez důvodu přivázali za čtyři jezdce odplaty.

Vleče mě kamsi do úzké štěrbiny okoralého smutku.

Zas se dřu o ostré stěny, sdírají ze mě víru a střepy mi zase váznou

v bolavých ranách.

(Kape, stéká, pláče nevyslovistelnost)

Až moc dobře tento zvláštní pocit znám, i toto místo je mi známé,

můj domov je kde místo vzduchu prostor zahušťují drásavé přeludy

dusivé iluze. Zde jsem doma v tajemné kobce utrpení a zklamání.

Vysoko tam nade mnou, mezi třepotem listů

mizí odnášena na pírkách žáru v šedých mracích mrazu.

Doutná. Naposled.

V dáli za horizontem běžného vnímání...