Vánice

Pomalu kráčím

Po těle tvých myšlenek

S láskou rvu kusy masa

A sleduji krev

Prýštící do nekonečna vesmíru

Zatratit tak život

Pohnout žitím

Shořet tak na hranici lidských možností

S ledovým klidem zabít lidství

A na křídlech andělů se smát ostatním tvorům

Odsouzen k odsuzovanému člověčenství

Hniješ ve společnosti

Jak mrtvolka novorozeněte myšlenky

Jak pošlé kůzle stvořené pro bolest

Jak něco na čem si Stvořitel vylil vztek

Pomaličku se rozpadáš na kousky

Stačí jedna slza

Stačí jediný vzlyk

Stačí jedenkrát natáhnout ruku v prosebném gestu

A celý svět bude zas dobrý

Plný světla a nadějí na lepší zítřky

Ve své zatvrzelosti však sedíš v koutě

Řveš jak laň raněná neúprosným lovcem

Tak povol zaťatou pěst

Zatrať ideály snů

Život byl vždycky fér