Právo na smrt

     „Já to tedy kategoricky odmítám. Je to bezduchý akt sociální oplzlosti, vulgarity a prachsprostého barbarství!“ oznámil starý generál, bohatě ověšený medailemi, s čepicí v podpaží. Houpal se přitom na židli a v obličeji čím dál tím více brunátněl. Opíral se jednou rukou o dlouhý čtyřrohý stůl, v jehož polovině seděl, lapal po dechu a tikalo mu oko.

 

     „Je ještě někdo toho názoru?“ zeptal se muž v čele stolu, prošedivělý to chlapík ve smokingu, avšak vitálního vzezření. Jeho vlasy zdobila čelenka z oranžových a bílých vavřínových listů. V ruce tiskl hůl a klepal s ní do nohy stolu. U toho stolu se vyskytovalo sedmnáct lidí, mezi nimi pouhá jedna žena. Dlouhé a husté ticho by se dalo krájet a podávat jako zahraniční delikatesa. „Zdá se, že není.“

     „Pane prezidente, já vás prosím,“ vyhrkla ze sebe ona jediná představitelka žen, téměř plačtivě.

     „Neproste mě, já už se rozhodl. Tak se stane,“ odsekl prezident, zmobilizoval svou hůl, vstal a dobelhal se k tabuli, jen několik metrů chůze mu dělalo zjevně problémy. Dostal se k interaktivní tabuli, na níž měl nakreslenou mapu. Popadl elektronický fix. Dvakrát máchl rukou a škrtnul tím sousední stát, asi desetkrát menší než ten, jemuž vládl. Načrtl ještě pro okrasu nějaké šipky přes hranice a začmáral hvězdičku označující hlavní město.

     „Tak.“

     „Pane prezidente. Parlament vám to nikdy neschválí.“ mínil jiný člověk u stolu, jakýsi klerik.

     „Ale já se na to Parlamentu ptát nebudu," zasmál se představitel moci od srdce. "A i kdyby, tak schválí. Zapomněl jste, že moji přívrženci tvoří ústavní většinu?“

     „Tady jde o válku. Ostatní čtyři naši sousedé nám okamžitě vyhlásí válku a spojí se proti nám! Riskujete životy Gamanijců. To vás ani ta vaše ústavní většina nenechá provést. Jste hrozbou pro náš stát a já vám tímto navrhuji, abyste abdikoval.“

Tohle zapůsobilo jako šlápnutí do vosího hnízda. Prezident se strašlivě zamračil a podíval se na tři vojáky, kteří stáli v jediných dveřích do místnosti. Celý stůl otočil svoje zraky tamtéž. Jeden z vojáku nasadil rázný krok a oznámil vzpurnému, že je má problémy.

     „Pane ministře, neklaďte odpor. Jste zatčen. Máte právo odmítnout soudní líčení a vykonat spravedlnost Boží sám. Máte právo na smrt. Máte právo výběru mezi scannerem vědomí a zastřelením. Jako politický vězeň máte právo na jídlo.“ Prezident se mezitím vrátil na své místo u stolu a usedl na pohodlné křeslo.

     „To nemůžete,“ zatýkaný ministr pro náboženství rychle vstal. Nikdo se ho ale nezastal, všichni sklopili oči. Nenašel oporu u žádného z přísedících, byť se na každého podíval jednotlivě. Nikdo mu jeho prosebný pohled neoplatil. „To nesmíte!“

     „Pane ministře, nenuťte mě, abych vám odebíral vaše práva,“ prezident konstatoval vlídně, jako by spolkl cukřenku. Prohlížel si přitom svoje nehty. „Je to moje Bohem dané právo. Což jako ministr musíte vědět.“

     „Odvolávám svůj návrh!“

     „Pozdě. Už se na vás nemohu dále spolehnout. Tak odvedete ho už?“

     „Já nikam nejdu.“

     „To víte, že jdete! Stráže? Zapište do protokolu, že jménem prezidenta republiky a Boha je panu ministru odebráno právo na smrt.“

     „Takovou věc byste neudělal!“

Ovšem strážník již věc napsal na svou tabulku a odeslal na velitelství. Ostatní dva členové ochranky přišli na pomoc při zadržení a doslova vězně odnesli ze dveří.

     „Milosrdná práva nejsou některým dostatečná, zdá se. Mám rozpustit tenhle kabinet a naplnit dalších patnáct cel?“ pan prezident si zjevně v situaci liboval. Člověk, sedící po jeho pravé ruce, se vzpřímil a povstal.

     „Myslím, že mluvím za všechny, když vyjádřím souhlas tohoto kabinetu s vaším plánem, pane prezidente.“ Generál, který protestoval prve, odvrátil zrak jinam a křečovitě zavřel oči.

     „Rozumné. Velmi rozumné, pane premiére.“

Vtom se přiřítil do místnosti udýchaný brýlatý mladík a - nejprve zadržen stráží - byl po pokynutí prezidenta vpuštěn. Přinesl nějaké čipy. Ty předal prezidentovi, který je okamžitě vsunul do přístroje. Z holograficky vytvořené obrazovky vykoukl obličej vůdce jiné sousední země.

     „Dobrý večer,“ začal obličej. „Doslechl jsem se o nějakých válečných plánech vaší země proti sousednímu státu. Říká to můj dobře informovaný zdroj. Pokud se tak stane, nemyslete si, že nebudeme dodržovat Úmluvu. Nebuďte hlupák, pane prezidente...“ přehrávání záznamu ukončila sama hlava státu, nonšalantně, nerozhozeně, jasně. Premiér, onen mladý muž po prezidentově pravici, se rozhodl promluvit a pomalu se nadechoval k první slabice. Prezident ho přerušil.

     „Útok proběhne v ranních hodinách. Rozkazuji celému kabinetu, aby mi byl po ruce. Ministr armády se ode mě nehne ani na krok.“

Po těchto slovech se prezident odbelhal z místnosti za doprovodu onoho kurýra. Ministři po sobě házeli různé pohledy. Kromě vnitřního souboje, který každý vedl sám se sebou za to, že necekli, když zatýkali jejich kolegu, že neodporovali jako on a nezachovali si hrdost, se klepali strachy. Odebrání práva na smrt, poslední část ústavy, bylo poprvé v dějinách země použito. Nikdo nechtěl být dalším terčem prezidentovy zloby. To je ale neomlouvalo. Ten ministr náboženství ani protestovat nemusel. Ale stejně to udělal. Byl hrdinou? Ne. Prosťáčkem.
     Už za několik hodin jejich stát napadne sousední zemi. Ta země si totiž dovolila necenzurovat tisk a nezabránila zveřejnění poměrů v Gamě. A tak tedy prezident využije svojí záminky „šíření lží o naší krásné a mírumilovné zemi“ a ten stát přepadne a násilím zabere. Pokud možno se zabijí ženy a děti, které jsou k ničemu. Muži se použijí na výrobu kyborgů. Jistě, takhle by se situace vyvíjela, pokud by se ostatní země v lokalitě postavily za napadenou zemi. A protože je malá, tak jsou to spíše silácké řeči. Každý z představitelů těch států překousne dobytí jednoho nevýznamného státečku.

     Ministři seděli. Nehýbali se. Věděli, že prezident vyhraje. Že hlavy okolních republik za chvíli na „incident“ zapomenou a přijedou do hlavního města na návštěvu, budou si potřásat s prezidentem ruce, fotit se, povečeří spolu a konstatují, že svět se každým dnem více přibližuje k utopické rovnosti a demokracii. Prázdné výroky o Úmluvě se staly formalitami pro záznamy. Nikdo nebude moci říct, že onen záznam, jenž si prezident nedoposlechl, nebyl doručen. Takzvaný manifest proti válce tu byl. Všichni vrcholní politici světa si navzájem za těch zbývajících několik hodin do úderu umyjí ruce, pro pokusy vědy přibude nový materiál, orgány a tak. Ve jménu Boha, samozřejmě.

---