Kronika Tří - Dëmon 1.část

.…....Dëmönsländ….

 

       Meče na sebe s třeskotem narazily a od čepelí odskočilo několik jisker.

       „Výborně,“ dovolil si utrousit starší muž. Bylo vidět, že je z urozeného rodu. Držení jeho těla bylo perfektní, tak jak jeho sebeovládání. Jeho mohutná postava ukazovala na bojovníka a kdyby nebylo obličeje se stařeckými vráskami, mohli byste jej považovat za mladíka. Meč držel pevně oběma rukama a oči mu pečlivě jezdily po okolí.

       Jeho mladší protějšek se na pochvalu jen ušklíbl. Byl o mnoho let mladší, méně mohutný, ale obratný, silný v ramenou. Oblečením připomínal spíše nižšího šlechtice, jeho držení těla bylo stejně vznešené jako starcovo, ale byly na něm vidět projevy nerozvážnosti, pýchy a netrpělivosti. Meč se mu v ruce chvěl.

       Stařec o krok ustoupil a více se zapřel nohama.

       „To jste ještě neviděl všechno, mistře,“ řekl mladík a přes tvář mu přelétl stín uspokojení. Také ustoupil a zvedl meč čepelí k obloze.

       „Tak ukaž co ještě umíš,“ pobídl ho stařec.

       Mladík vyrazil do útoku. Stařec nejprve ustupoval, aby mu dodal trochu více důvěry. Mladík se na něj vrhl a pokusil se ho bodnout zákeřně zespodu, ale stařec na to čekal a ránu odrazil, až se mladík zapotácel.

       „Nemáte tolik síly jako dříve,“ pronesl mladík pohrdavě.

       „Nikdy nepodceňuj protivníka, nevíš, co na tebe chystá,“ upozornil ho stařec a přešel do útoku. Každé jeho máchnutí bylo vedeno se smrtící elegancí. Mladík nestačil ustupovat a pouze se chabě kryl. Odskočil od starce a pokusil se ho rychle napadnout z boku. Stařec pustil jednu ruku z meče, čelo se mu zachmuřilo a z ruky mu vytryskl proud energie a udeřil mladíka do prsou a odhodil na konec nádvoří.

       Mladík se s kašláním zvedl. Ve vzduchu byl cítit zápach spáleného oblečení a kouře. Stařec zastrčil meč do pochvy na zádech a naznačil mladíkovi, aby to udělal také.

       „Co jsem říkal,“ usmál se a rukou naznačil nepatrné gesto, že lekce je u konce. „Sjedeme se v jídelním sále.“

       „Jsi příliš sebevědomý, jestli chceš uspět v bitvě, musíš zaprvé držet meč pevně a přenášet sílu hlavně do palce a prostředníčku, zápěstí musí být uvolněné, ale dostatečně zpevněné, jinak meč neudržíš,“ říkal stařec mladíkovi.

       Seděli u dlouhého stolu v jídelní síni a jedli skromný oběd, který stařec připravil. Mladík byl jaksi zamlklý a neustále po starci pokukoval.

       „Jak jste mě dokázal odhodit?“ zeptal se náhle.

       Stařec se na něj otočil a pak neznatelně zavrtěl hlavou. Mladíka to viditelně popudilo. Vyskočil od stolu a začal rychle přecházet kolem stolu. Stařec ho klidně pozoroval. Věděl s jistotou, co se stane a co mladík řekne.

       „Nechcete mi to říct? Už toho mám po krk. Všech těch řádů, nařízení a nezajímavých a neplodných soubojů, prostě dost, chápete?! Tvrdíte mi že bych v bitvě neobstál. Tak proč mě nenaučíte tu věc s tou rukou?“

       „V bitvě - “

       „Nechte toho!“ mladík bouchl do stolu. „Poučujete mě tu o bitvách, o kterých jste kdesi četl, ale nikdy jste do žádné bitvy nezasáhl! Tak jak mě potom můžete učit?“

       Stařec se podíval na své ruce. Na chvilku se mu na tváři objevil výraz smutku, ale ten rychle zmizel. Když hlavu zvedl a podíval se na mladíka, byl zase ocelově chladny. Pouze oči byly jako dva blesky a probodávaly mladíka s jakýmsi potěšením.

       „Energetický výboj je moje specialita, kterou jsem vynašel sám. A jestli chceš vědět pravdu…Ano nikdy jsem nezasáhl do žádné bitvy. Měl jsem ale přítele – nejlepšího kamaráda, který jich prošel mnoho a také mě mnoho naučil. Povím ti teď jeden dlouhý příběh. Možná pro tebe bude poučný, možná ne, ale musíš mě poslouchat.“ Stařec se odmlčel a znovu se usmál. „Nesmíš ale zapomenout, že jsi to byl ty, kdo sem připlul a chtěl se naučit bojovat a důvody neuvedl. Proto tu budeš muset vytrvat, dokud tě nenaučím všechno, co umím. Pak budeš připraven odejít. A teď k tomu příběhu. Je o klukovi, který se jmenuje Heren a o jeho otci a jeho dvou sestrách………………..

 

       „Podívej Herene, Ijka vyplouvá na moře,“ promluvil jeden z chlapců, kteří seděli na hrázi a pozorovali moře.

Heren, malý hubený chlapec v šatech, které pamatovaly lepší časy (jeho otec vždycky říká, že na Herenovi šaty moc dlouho nevydrží) se tmavýma očima zadíval na hladinu moře. Eskadra bárek seřazená jako rytíři při turnaji se hnala po vlnách za křiku racků. Vepředu se držela jejich velitelka – Ijka, štíhlá loď s velkou trojúhelníkovitou plachtou. Na zádi u kormidla bylo vidět jejího majitele – rybáře Silase a na přídi jeho syna, který se rád touto lodí vychloubal, ale jinak byl docela přátelský.

       Několik starců rovněž pozorovalo z hostince San Aratz lodě.

       „Kdoví která se nevrátí,“ zachmuřil se jeden.

       Co bylo příčinou jejich chmurných předpovědí? To Herenovi nikdo nikdy neřekl.

       Několik dětí si hrálo u hráze, Heren se svými kamarády seděli přímo na molu a houpali nohama nad nízkými vlnami, které se lámaly o vlnolamy hlouběji v přístavu.

       Jejich pohledy často směřovaly k dvěma štíhlým lodím se třemi stěžni. Byly to válečné lodě.

Ijka a její doprovod zmizeli v dálce. Kluci zklamaně hodili do moře několik kamenů a srazili jednoho drzého racka, který s křikem odlétl.

Brány města se se zvony otevřely a vpustily dovnitř proud obchodníků, vesničanů a žebráků. U bran stály stráže a každého kontrolovaly. Heren se s kamarády prodírali davem, který šel proti nim. Uskakovali před lidmi až k bráně.

       Poskoci valili sudy po dlažbě až to dunělo a mistr bednář na ně hulákal ať jsou krucinál opatrní. Pekaři začali prodávat chléb, housky a sladké koláče. Jejich pomocníci odháněli od košů s pečivem mlsné kluky, kterým se vždy něco podařilo ukrást. Tkalci a přadleny začali hřadovat před zaprášenými domky a předváděly své umění. Stejně jako košíkáři, kováři a řezníci, kteří ve svých umaštěných zástěrách fackovali své pomocníky, aby si pospíšily s vynášením a nenávistnými pohledy šlehali po ostatních řeznících a mnuli si ruce nad prvními obchody.

       Tržnice páchla rybinou, moučnými plackami, kořením a ovocem. Kluci se mlsně potulovali kolem stánků a uhýbali před holemi a fackami pomocníků. Tu a tam se jim podařilo něco ukrást a pořádně si pochutnat.

       Konečně kluci dorazili k bráně. Napravo i nalevo byly strážní věže. Kluci se mrštně jako opice vyšplhali na hradby a pak na střechu jedné věže, tam se posadili a pozorovali okolí, přicházející lidi a nic nedbali nadávkám lučištníků na věžích, kteří z nich měli jen legraci a nechávali je tam.

       Kraj kolem městečka byl hornatý, ale přece jen se tu zemědělcům dařilo. Hlavním přínosem pro městečko byl rybolov a bylo tím v zemi vyhlášeno. Však také jeho správce – Herenův otec Galador – byl na své městečko pyšný a snažil se, aby neustále rostlo a prospívalo.

Galador měl dvě dcery – Minäs a Falas – a jednoho syna – Herena. Jeho manželka zemřela při cestě do této země v poušti na severu. Na východ se rozkládal úrodný kraj s městem Res-Lig-Faën a dále na severu, na břehu jezera Hillertt bylo královské město Cer-na-üfë’ri , kde sídlil král. Na severu byla poušť a za ní země kočovníků, odkud přišel Galador se svou rodinou. Na západě byla Pustina, Země Dëmönsländ, Země druidů a mnichů a démonů. Pustina se rozkládala až k druhému moři, kde sousedila se zemí Ledu. Na jih od městečka bylo moře protkané mnoha ostrovy. Blíže k Pustině bylo pokryto mělčinami, mlhou a zrádnými víry. Tam někde se nacházela legendární pevnost Aratz s drakem a legendárním bojovníkem, který chrání město před zkázou.

       Galador měl mnoho starostí a tak hodně povinností o starání se o rodinu přenechával Minäs. Heren jako prostřední dítě ho moc nezajímal, ale byl to přece jenom jeho syn a tak ho měl rád jaký je. Chtěl z něj mít svého nástupce a nechával ho cvičit ve luku a jízdě na koni. O Minäs se nestaral vůbec, věřil že je dostatečně samostatná. Jeho miláčkem byla nejmladší Falas. O tu se staral, o tu pečoval.

Herenovi bylo třináct a už se pomalu začínal učit být otcovým zástupcem a nástupcem. Minäs bylo sedmnáct a byla na vdáváni. Falas bylo devět.

       „Podívejte, támhleten chlap vypadá, jako by si sedl na pálivý keř,“ řekl jeden z chlapců a ukázal na jakéhosi muže, který se široce rozkročený belhal k bráně. Chlapci vybuchli ve smích.

       „Támhle jede posel do tvrze,“ řekl Heren a ukázal na muže v temném plášti, jak se prodírá na koni skrz dav a nadávkami spílal ostatním.

       „Nevíte, co se děje? Herene?“ zeptal se další s vykulenýma očima.

       „To teda nevím, otce jsem dnes neviděl.“

       „Falas dnes byla v tvrzi a hrála si tam s malýma holkama,“ prohodil syn komořího.

       „Hlídá je,“ ospravedlňoval ji Heren. Měl svoji malou sestru rád, protože si s ním ráda hrála. A musel ji také někdy hlídat. Bral ji proto sebou do města a ukazoval jí jak jim má pomáhat s kradením dobrot. Falas byla jako dcera správce rozmazlována celým městečkem a tak toho Heren s kamarády využíval.

       „Jo a Minäs se dnes točila kolem kluků v kovárně,“ smál se další kluk, který v kovárně občas vypomáhá.

       „Otec říká, že až budeme starší, začneme si děvčat ví všímat.“ Řekl Heren.

       „To jako myslíš támhletěch?“ zeptal se udiveně Jinx, syn hospodského, který věčně upíjel otcovi míry na pivu a vínu. Byl ale obratný a otec ho nikdy nechytil když to trochu přehnal.

       Jinx ukazoval na několik děvčat, která je pozorovala jak sedí na věži a něčemu se smála. Heren mezi nimi poznal několik kamarádek a také Innu, se kterou si hodně hrával když byl malý. Teď ji nechával dobroty, které uzmul na tržnici a různě jí pomáhal. Její otec byl rytířem v otcově družině a staral se o jízdní oddíly.

       „Herene, volá tě tvoje sestra,“ ozval se jeden lučištník a naznačil Herenovi směr. Heren se tam podíval a uviděl tam Minäs, jak na něj mává. Rozloučil se s kluky, kteří stále seděli na střeše a vyhřívali se v ranním slunku. Sklouzl na zem a usmál se na sestru, která byla zrovna v dobré náladě.

       „Copak se děje?“ zeptal se jí.

       „Potřebuji sehnat několik věcí, pro které mě poslal otec, ale mám toho moc, nepomohl by jsi mi?“ usmála se na něj Minäs také. Byla velmi podobná matce, stejně jako Heren. Pouze Falas se hodně podobala otci a proto ji rozmazloval.

       „Ale jistě, co to bude?“ Heren věděl, že potom bude mít dost času na další lekce u zbrojíře, kde ho učili zacházet s lukem.

       „Musíš vybrat látku na otcův plášť, potom zajít za kovářem a domluvit se s ním na počtu kopí pro posádku a pak vyřiď pekaři, ať pošle více koláčů a placek,“ vypočítala mu Minäs. Pak , když jí to Heren dvakrát zopakoval, dala mu malý váček s několika mincemi. Heren jí musel svatosvatě slíbit, že je použije na obchůzkách a že je neztratí.

       Pak se Minäs otočila a zmizela směrem k tvrzi. Heren se za ní chvilku díval a pak se kouknul do váčku. Byly tam tři zlaťáky! Vykulil oči. Tolik peněz ještě nikdy u sebe neměl.

       „Co ti chtěla?“ zeptala se Inna, která mezitím dorazila k místu, kde stál. Kluci na něj seshora pokřikovali, ale Heren si jich nevšímal.

       „Musím vyřídit několik pochůzek. Nechceš jít se mnou?“ nabídl se.

       „Ale jo, určitě,“ usmála se Inna a mávla na kamarádky, aby šly samy. Neobešlo se to bez dalšího pokřikování. Heren byl skoro červený až za ušima a na sluníčku mu bylo nepříjemně horko.

       „Nevíš, kde bychom našli dobrou látku na otcův plášť?“ zeptal se Inny.

       „Ano, vím, byly jsme tam s matkou!“ řekla nadšeně Inna, popadla ho za ruku a oba se rozběhli směrem k přístavu.

       „Počkej, nemusíme tak utíkat,“ bránil se marně Heren, ale nakonec si uvědomil, že ho to i baví.

       Zadýcháni doběhli k jednomu krámku a trochu se před ním vydýchali, aby nepůsobili špatným dojmem. Heren se trochu oprášil a Inna si trochu upravila vlasy, které jí povlávaly kolem očí.

       Krámek byl malý, ale čistý a bez vlhkosti. Po stěnách byly rozvěšeny látky a všude kolem bzučely tkalcovské stavy. Mezi látkami pobíhal malý plešatý prodavač a popoháněl dívky u tkalcovských stavů. Když si všimnul dvou dětí, v prvním popudu je chtěl vyhnat, ale pak poznal Herena a proměnil se ve vtělenou vlídnost.

       „Ale, to je mi návštěva. Čekal jsem vás, váš otec si tu chtěl objednat látku, ale nakonec to zadal několik tkalcům. Podívejte, vyberu vám několik ukázek.“

       Heren se podíval na Innu, v obličeji trochu zoufalý. Inna se na něj usmála a dostrkala ho ke stolu, kde bylo rozloženo osm látek různých odstínů a barev. Obchodník kolem nich poskakoval a nutil jim hned jednu a potom hned druhou.

Po dlouhém přemýšlení a po konzultaci s Innou vybral Heren těžce vínovou, která se bude hodit k otcovu svátečnímu oblečení. Obchodník je vyprovodil a srdečně jim věnoval několik metrů laciné látky, kterou mohl postrádat.

       „A co nejdříve mi odneste návrh na plášť, rádi ho tu ušijeme!“ volal ještě za nimi.

       Heren látku daroval Inně, protože jemu na nic nebyla. Inně se rozšířily oči, jak si prohlížela látku a na Herena se přátelsky smála.

       „Proč byl tak vstřícný?“ zeptala se u přístaviště.

       „Dělat něco otci je velká pocta, protože se pak bude moci chlubit, že on šije pro správce pevnosti a městečka. A také otce se budou ostatní ptát, kde si nechal ten plášť ušít a pak si u něj budou moci nechat ušít ostatní pláště a on na tom hodně vydělá,“ vysvětloval Heren.