Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePiece d'art par excellence, aneb Dopis
Autor
babik
Dnes mne opravdu znechucujete, madam,
Vaše způsoby a smutek Vámi servírován na podnose z falešného stříbra mne dojímají více, než obvykle. Především ten způsob, jakým mi Vaše oči říkají, jak se mám právě teď cítit, mne irituje. Vybavuji si ony dny, kdy jste (vzácně) zrovna byla sama sebou. Jakoby člověk odmítl podzim a skočil rovnou do Vánoc. Tato představa nepatří mezi nejchudší, mám sám od sebe zakázáno si ji představovat, avšak nemohu jinak. Pes zaklíněn v pasti na medvědy nemusí být utracen; nikdy však už na lov nepůjde.
Quiero la vida? Je to správně řečeno? Ani nevím, a nikdy jsem to nekoumal, jen jsem si tuhle větu v duchu opakoval do zatemnění čistého úplňku mysli. Quiero la vida? Co jsem touto větou řekl? Že je mi ze mne samotného na nic, avšak mohu alespoň předstírat, že mám nitro a cit. Že mohu míti rád. Vaše noha, tak milována, je dnes pro mne vizuálně o mnoha méně přitažlivá než nožka bájné sochy Afrodité, avšak co se týče mých vnitřních citů, chuť mám zcela spíše na ono maso a kost, krev a mléko, nežli na mramorovou nožku Afroditinu, a ty její prázdné oči mne nepřitahují ani v nejmenším. Nikdy však neříkej nikdy, řekl jsem a
napsal báseň, říkejme ji třeba Očistná, mezi zbytkem poezie spíše podprůměrnou až zbytečnou; objevily se v ní všechny ty lásky, z nichž žádná nesplnila má očekávání, z nichž žádná nebyla citem, který by byl schopen přežít i bez citu či bez těl. Ta poezie, nazvatelná špatnou, neříkala světu nic, avšak pro mne znamenala mnohé. Nikdo ji nikdy neviděl, nikdo ji nikdy neuvidí. Těch prázdných slov a těch odpolední, kdy jsem celému světu platný k ničemu, bude vždy nadbytek; ale pořád je někdo, pro něhož je člověk přece jen vždy, do konce věků, na věčnost, amen, důležitý. Totiž sám sobě. Nejsem-li ani nyní samotář, budu jím opravdu i pro sebe až i moje ó velká dvojjedinost zjistí, že jej nuda baví a nikoho pro svou svrasklou hrdost nechce.
Nicméně k oné básni, obraty tisícekráte použité se v ní slévají dohromady jako vír, jako vodní vír, když se splachovadlo zvedá, aby bylo připraveno pro dalšího šťastlivce. Vede odnikud nikam. Myšlenka básně je ekvivalentem věty "Láska je krásná věc", což jsem si zajisté říkal i po onom bezprecedentním vrácení obsahu žaludku jen z lásky. Ona mne však dávno nemilovala a takové věci smrtelná duše nejspíše neocení, když nemiluje. COŽE? TO MYSLÍTE VÁŽNĚ? JSEM POHORŠEN! Termiti pracují celý život, a stejně jediné, co za celé své generace dokážou, je postavit směšně zbytečný dvoumetrový hřib. Já bych takový dokázal ze zednické malty vytvořit jakožto piece d'art par excellence sám za pár dní, co však může být horšího než tento výsměch podtrhnout úderem bouracího kladiva do stavby těchto termitů? Jak si proboha mohu dovolit onu stavbu, životní prostor desetitisíců termitů, soudit? Madam,
nejsem si jist, jestli Vaše selská inteligence stíhá mé nihilistické obrazy, myslím však, že je jen dobře pro Vás, když se zdržíte jejich chápání. Nevědomost a žití za brýlemi, přes něž vidí člověk vše krásné, je jednodušší, nežli přemýšlet. Výti s vlky Vás totiž zachrání od samoty. Zlo ne.
Rád jsem si s Vámi povídal, madam, děkuji za Váš drahocenný čas.
Však tento Váš arogantní pohled této chvíle nostalgie se mi nepodaří zapomenout.
Na věky Váš oddaný sloužící, satyr a démon; Já osobně.
-----------
Tímto končí dopis
--lásce samotné--
. Dopis adresovaný přízemnímu pomíjivému lidskému citu? Zbytečné. Stereotypní. Snad jsem jej alespoň napsal formou pro madam Lásku snadno přístupnou. Nejspíše ne... Asi si jej ani nepřečte.