Záludný jazyk český v mezinárodních vztazích

Záludný jazyk český v mezinárodních vztazích

Komu z vás se líbí kůže černá jak alabastr? Nebo vám snad slabost podlamuje kolena, když pohledem zavadíte o oči šikmé jak čajový lístek? Kdo mlsně rty olízne, když se před ním rozvlní vlasy černé jak havraní peří a medová kůže se zaleskne v odpoledním slunci? Nebo vás spíše zajímá lidé s vlasy jak čerstvě založený oheň a s krůpějí pih na obličeji bílém jak čerstvě padlý sníh? Vře ve vás krev při pohledu do tmavých očí zčernalých v žáru horkého slunce?

Nabažili jste se již lidí kolem sebe? Máte již dost zdejších Pepíků s pivními pupíky a Mařen klebetících u plotu?

Hledáte neemancipované, štíhlé, oddané dívky se smyslem pro rodinu a domácnost? Muže soběstačného, bohatého, inteligentního a spolehlivého?

Byly byste ochotni pro něj sáhnout i do cizokrajných vod?

Jak si ovšem spolehlivě určit, kde začínají a kde končí ony cizokrajné vody? Odkud nám připlouvají ty hejna roztodivných rybek? Za humny v první bystřině prořezávající si cestu lučinou? Snad dřív by jsi s touhle odpovědí pochodil, čtenáři mých splínů. Ne však dnes, kdy nejen kapr, ale i tuňák a treska pro nás začínají zavánět všedností. V globální vesničce se ,,za humny“ považuje skutečně dál, než za vrátky sousedů. Ale, ani u nich to stále není ta kýžená divočina. Drobné slovanské dívenky blízké našemu malému národu kulturní i historickou blízkostí, tak vypadávají ze hry.

Jsou sice to cizinci, ne však v pravém slova smyslu. Nehodí se sem, protože nám nejsou tak cizí. Tito lidé jsou nám naopak blízcí tak, jako vaše příbuzní či soused z prvního patra. Obměňte jim slovní zásobu a za pár měsíců se můžete začít vzájemně přít o tom, zdali je správně slovní spojení ,,více než“ či ,,více jak“, potažmo vést nekonečné diskuze na téma ,,je správnější říci nazout botu, nebo obout botu?“.

Vezmeme si pro příklad nejlépe někoho, komu indoevropský systém jazyka zůstává španělskou vesnicí. Nějakou osobu, která se bude dost dlouho topit v závěji jeho roztodivných slov a konotací. Některou z dívek vyrvaných ze své kultury a podstrčenou do kultury cizí, zoufale se snažícího nebýt tak sama a urvat si někde trochu citu. Pokud se jí zalíbí vysocí a světlí slovanští hoši, nebude pro ní problém dříve nebo později nějakého klofnout.

Navázat kamarádství – já jsem cizinka, moc neznám vaši zem. Moc se mi líbí, nemůžeš mě provést …

Gradovat přes přátelství – jít spolu na kafe…

Až k tichému zbožňování a prvním komplimentům – mi připadáš tak chytrý….

A nakonec dojít zamilování – tě mám ráda….

Uběhne měsíc, dva, půl roku.

,,Bože! Jak tě miluji! Jak mám rád ten tvůj úsměv a tvá slova. Jsi pro mě opojnější než vše, co jsem dosud poznal. Jsi mým andělem, princeznou a klenotem, jsi mou bohyní,“ květnatá slova, tak omšele a směšně znějící pro opuštěné, doléhají k dívce. Ta se na něj usmívá.

I on se na ní usmívá. Opravdově, nefalšovaně a bez přetvářky. Pro ten jeho odzbrojující úsměv by se rozkrájela. Podrobila by se mu ve všem. A to kvůli tomu, že se po jeho boku může cítit tak krásně. Být tou nejkrásnější mezi všemi ve chvíli, když se na ní tak dívá ...

A ve vzduchu mezi nimi to jiskří. Jak by mu to všechno chtěla říct, ale copak ona ví, jak mu v jeho řeči vyložit všechny své nejniternější pocity a tužby? Říci, jak se jím nechává spalovat a jak hltá očima každičký jeho pohyb. Že když je s ním, je pro ní všechno naráz svěžejší, hedvábnější a barvitější. Jak moc by si přála zahrnout ho ženskou láskou pramenící ze samotné plodné podstaty ženství. Odevzdat se mu a dokázat tak svojí lásku…

Co však může víc pokazit vroucné a dojemné odevzdání mladíka, než dívčina krkolomně vyslovovaná slova: ,,Taky tě moc miluju, ale můžeš sundat ponožky, prosím…“

To je skutečně jak pěst na oko.

Ve chvílích jako je tato si už zkrátka musíte uvědomit, že tohle nikdy nedá tomu hovořícímu tolik, kolik by chtěl. Je to jako být obdivován a neobdivovat. Nejedná-li se o namyšleného narcise, pro kterého není pochlebníků a jeho tichých obdivovatelů nikdy dost, odzvoní to raději zvonečkem. Ví, že kdyby se neodvážíl, skončil by nejspíš jako Nasův Pygmalion zamilovaný(či lépe odmilovaný) do slonovinové sochy ženštiny. Snad přeci jen o něco živější a vřelejší, přesto tak němé …