Tajemný meč

TAJEMNÝ MEČ V jednom království, na kraji dubového lesa, žila ovdovělá královna se svými šesti dcerami. Čtyři nejstarší, Ludmila, Krasomila, Lena a Libuše už měli nejvyšší čas na přípravu vdavek. Královna už pořádala mnoho plesů, avšak jen dvě z dcer se provdaly za bohaté prince. Zbývající dvě nejstarší byly velmi pyšné a žádný princ jim nebyl dost dobrý. Jednoho dne k nim ale královna pravila: „Dnes večer pořádám ples, přijedou princové z dalekých zemí, aby se ucházeli o vaši ruku. A proto, pokud se do dalšího dne neprovdáte, budu nucena vás provdat prvnímu mládenci, který si pro vás přijde." Obě se zalekly, protože vždy chtěly žít a vládnout v přepychu, a ne od rána do večera se plahočit na poli. Avšak vdavek se královna nedočkala, a proto musela dodržet svůj slib. V celém království dala prohlásit, že ten, kdo přijde první následující den za královnou, tomu bude patřit jedna ze dvou princezen. Taky se tak stalo, pro obě si přišli chudí čeledínové a konala se dvojnásobná svatba. Všem bylo jedno, co si přejí princezny, nikdo je už neposlouchal. A jak se jim žilo? Doslýchalo se, že jejich manželé z nich udělali poctivé a pracovité hospodyně, které si konečně vážily všeho, co měly. A prý žily i spokojeně. Rok s druhým se sešel a na vdavky mohly pomýšlet poslední dvě nejmladší princezny, Lenka a Veronika. Nebyly ale tak pyšné. Jedna z nich, Lenka se zamilovala do kuchaře. Druhá bohužel do strážníka, který hlídal vězně. I když si byly hodně podobné, povahou byly jiné. Lenka byla milá a zdvořilá, zato Veronika trošku víc domýšlivá. Věděly moc dobře, že maminka nedovolí sňatky s lidmi neurozeného původu, aly nechtěly vládnout. Když chtěla královna chystat bál, pověděly jí o tom, že nestojí o žádné prince. Prý jsou mnohem hloupější, než obyčejný prostý člověk, který jim může dát svoji lásku. Ale princ leda šperky a šaty. Královna věděla, že přesvědčit je, bude těžké. Ale přála si, aby byly šťastné. A tak jim řekla: „Dobře, stanou se vašimi manželi, ale každý musí dokázat, že je zdatný a umí se o vás postarat. Každý až si sám vybere, co mi předvede." Všichni souhlasili, a tak královně zbylo už jen čekat, s čím přijde první uchazeč. Hned druhý den druhý den přišel kuchař a pravil: „Hezké jitro, veličenstvo. Jak už asi víte, ucházím se o vaši dceru Lenku. Nenapadlo mě nic, co bych vám mohl předvést, mé kuchařské dovednosti jistě znáte a nejednou jste je sama ochutnala. Proto vás prosím, abyste sama vybrala úkol, který mám splnit." Na chvíli se zamyslela a poté řekla: „Nu, proč ne. Ukáže se, jestli jsi opravdu statečný. Říká se, že uprostřed lesa o půlnoci se zjevuje tajemný meč, ale ještě nikdo ho nezískal. Snad ho asi něco vyděsilo k smrtí. Kdo ví... Pokud se tedy vrátíš zpět i s mečem, Lenka se stane tvojí ženou." Kuchař vše vyslechl a vydal se na cestu. Nenaříkal ani si nestěžoval... Věděl, že naříkání ještě nikomu nepomohlo. Kudy šel, tudy pozdravil každého živáčka a rád se s ním podělil o svou svačinu. Stařenka, kterou potkal na kraji lesa, jak sbírá bylinky, mu za jeho ochotu rozdávat, věnovala lahvičku s jedem. To aby, až bude nejhůř. Jako by snad věděla, co kuchaře čeká. Pak uchopila košík napěchovaný bylinkami a odcházela domů. Kuchaři se stýskalo, přeci jen ho chytly obavy, co bude s princeznou, pokud se jí nevrátí. Pak to všechno raději zahnal a soustředil se na cestu. Venku už se setmělo a co teprve v hustém lese, ten jakoby nechtěl vpustit do svého království ani jediný paprsek. Šel pomalu a tiše, párkrát mu přes cestu přelétla srnka a v dálce slyšel houkání sovy. A nastala půlnoc... Najednou, jakoby všechna zvířátka ulehla ke spánku a všechno utichlo. Bylo slyšet jen skřípání větviček, které se kuchaři nedařilo přes tu tmu překročit. Přesto tu ale nebyl sám. Zaslechl nějaké divné zvuky, které však zase utichly. Přes to všechno se nevylekal a šel dál. Zvuky se ale opakovaly pořád častěji a jak tak šel, zdálo se, že se k nim dokonce přibližuje. Potom se před ním objevila mýtina, jakoby osvětlená tisíci malými žárovičkami. Zdání ale klame... Byly to malé světlušky, které poletovaly pořád dokola, tvořily jakýsi světelný kruh. Uprostřed něj tancovalo deset lesních víl. Byly krásné, tančily tak lehce, že se snad ani nedotýkaly země, snad i tančily ve vzduchu. Všechny měly na sobě překrásné bílé šaty a na krku náhrdelník upletený z kopretin. Pobrukovaly si do rytmu a tancovaly při tom. Když z nich kuchař konečně spustil oči, uvědomil si, že by se jich mohl zeptat na ten záhadný meč. Přistupoval tedy pořád blíž k tomu kruhu. Světlušky si ho ale všimly brzy a z nenadání přestaly létat a všechny se zastavily. I víly pochopily, že je tu poblíž nich někdo, kdo k nim nepatří, a tak jejich hlásky utichly. Když se kuchař přiblížil dostatečně blízko kruhu tak, že o něm již všichni věděli, uklonil se. "Zdravím vás, krásné víly, nerad vás ruším v tom krásném zpěvu a tanci, ale chci se zeptat, zda jste neslyšely o tajemném meči, který se tu vždy kolem půlnoci zjevuje. Nemohu ho najít a do příštího večera se mám i s ním vrátit ke své milované, jinak bych ji totiž nedostal za ženu." Když dořekl poslední slovo, jedna z víl se odpojila od ostatních a mířila až k němu, neviděl ji do obličeje, neboť hlavu měla pokrytou jemným šátkem. Přijal její nataženou dlaň do své a ta ho vedla až do toho krásného kruhu mezi ostatní víly. Až tam se na něj podívala, odhrnula z hlavy svůj šátek a řekla: „Vítej mezi námi, cizinče. Mě ani mé sestry nerušíš, jsme jen velmi rádi, že jsi nám přišel dělat společnost. O meči ti samozřejmě povíme, ale než půjdeš na cestu, měl by sis trochu odpočinout a uvolnit se." Poté dvakrát tleskla do rukou a víly znovu začaly pobrukovat jakousi podivnou melodii a tancovat. Vtáhly ubohého kuchaře mezi sebe a střídavě tancoval se všemi. Víly se na něj smály líbeznými lícemi, ale kuchař byl nespokojen. Už se chtěl od nich odtrhnout, když to jedna z nich zahlédla a znovu ho zatáhla do dění. Byl si vědom toho, že to všechno není jen tak pro nic za nic a tak se začal bránit. Odtahoval se od nich a odstrkoval je od sebe, byl silný a tak se mu brzy podařilo vymanit z toho bludného kruhu a vydat se hledat dál... Za zády ale uslyšel nějaký velký rámus. Otočil se tedy a nevěřil svým očím. Už neviděl žádný kruh, kolem něhož létaly světlušky, stálo tam jen 10 krásných dívek a podle korunek na hlavě usoudil, že to jsou nejspíš princezny. Hned za nimi obživlo 10 velkých kamenů a z nich se rázem stalo 10 princů. Ti utíkali za svými princeznami a objímali je. Pak na něj jedna princezna zavolala, aby se vrátil a přidala spoustu díků, za jejich vysvobození. Vyprávěla, jak je zaklel starý čaroděj, za kterého se ani jedna z princezen nechtěla vdát. Měly tu každou půlnoc tančit a zpívat a kdo by se pokusil najít tajemný meč, toho okouzlit a tančit s ním až do jeho skonání. Všechny princezny i jejich nastávající mu tedy ještě jednou poděkovaly a doprovodily ho do nedaleké skály, kde zářil až do dálky nádherný zlatý meč. Tam ho opustily a on se rozhodl po něm čapnout a rychle utíkat za svou Lenkou. Ale všechno nebylo jen tak. Meč, který visel ve vzduchu, ozářený krásným světlem, měl pod sebou na zemi taky malého strážce. Na zemi totiž spal malý 3-hlavý dráček. Kuchař se ho nezalekl a natáhl se pro meč. V ten samý moment se však dráček probudil a otevřel svou velikou tlamu, vycenil na něj své zuby a dýchl na něj hustý dým. Kuchař se ho snažil odehnat, ale marně. Naštěstí si vzpomněl na lahvičku s jedem a sáhl pro ni do kapsy u kalhot. Vytáhl ji a otevřel, pak ji celou vyklopil do otevřené tlamy draka. Na něj byl jed dost silný a tak se s popálenou tlamou a bolestmi složil dolů na zem. Kuchař čapl meč, a utíkal z lesa, jak jen mohl nejrychleji. Když se dostal z temného hustého lesa, teprve zmírnil tempo a šel už pomalu. Obloha se začala vyjasňovat a ptáci ohlašovali začátek krásného svěžího dne. Bylo již poledne, když se blížil k zámku. Zabušil na královská vrata a když mu otevřel jeden ze strážců, celé království se začalo radovat. I Lenka, která už od rána netrpělivě vyhlížela ze svého balkonu každého příchozího, už stála vedle něho a objímala ho. Pak se oba políbili a šli spolu za královnou. Ta už věděla, co ji čeká a tak usedla na svůj trůn a netrpělivě je očekávala. Když přišli, oba se před ní uklonili a princ položil meč před královnu. Ta rovnou povstala a pokynula, aby šli za ní. Poté spustila: „Prokázal jsi mně, Lence i celému městu svou statečnost a proto ti svou dceru mile ráda dám za ženu. A protože někdo musí vládnout, až já tu nebudu, jmenuji vás dva, králem a královnou. Oba před ní poklekli a ona předala kuchaři i princezně korunu. Věřím, že vy dva budete vládnout celému městu v dobrotě. Potom se k nim přidala i Veronika se svým strážníkem, který královně předvedl souboj s meči. Tak se sešli oba šťastné páry a ještě toho dne se konala dvojnásobná svatba. Tak skončil příběh ovdovělé královny a jejích 6 dcer.