Člověk jako mezičlánek

Bedřich se podíval přes slkenici piva a prohlásil: „Už to prostě není jako dřív. Nevím kam všechna láska vyprchala, ale cítím to. Jako... jako by vyschla. Dřív sem jí byl nasáknut jako chlupatá deka, ale teď...je to stejné, jako když tu deku hodíš na rozpálený písek.“
„Ale hovno kámo. Jsi s Lenkou přece už skoro dva roky, pořád vám to klapalo. Tak co se stalo?“ obořil se Janek na svého kamaráda. Znali se už ze školy. A nepřestali se scházet i po jejím ukončení. Byli nejlepší kamarádi celý život. Oba už žili svůj život, ale i přesto si našli čas na tyto společné chvíle.
„Právě že se nestalo nic. To se ti snažím vysvětlit.“
„Co je to za blbost?“ podivil se Janek.
„Nevím, prostě už jí asi nemiluju.“
Chvíli mlčky seděli a popíjeli pivo. Bedřich se myšlenkama vracel k Lence. Jak je možné, že jí už nemiluje. Miloval jí vůbec, nebo si to jen namlouval, protože nemohl sbalit žádnou jinou. Přitom byl vcelku pohledný, jen si moc nevěřil. Už tři roky pracuje jako grafik, dělá reklamy, loga, a jeho práce se mu stala koníčkem. Byl ale šťastný? Podle Bedřicha potřeboval ke štěstí lásku a té se mu teď nějak nedostávalo.
„Takže ty mi chceš říct, že Lenku jen tak z ničeho nic už nemiluješ?“ přerušil Janek ticho.
„Jo, tak nějak. Nebo spíš... já si vlastně ani nejsem jistý, jestli sem jí někdy miloval.“
„Seš vůl!“
„No, možná... Taky tě mám rád kámo.“ řekl Béďa s prvním náznakem úsměvu. „Musím ale jít. V práci mámé zitra důležitou poradu a já si musím ještě zajít pro oblek.“ zvedal se od stolu.
„Jo, jasně. Drž se Béďo.“ ozval se od stolu Jankův hlas.
Bedřich ho nechal sedět samotného v nazelenalé hospůdce a vydal se na cestu k Lenčině rodičům.

Jeho prst zmáčkl ten zašlý zvonek. Ozval se bzučák, žádné dotazy, byl očekáván.
„Nazdar Bedřichu!“ pravil Lenčin otec srdečně. „Určitě sis přišel pro ten oblek co? Půjdeš dál?“
„Ne, díky. Jen si to vezmu a půjdu. Hrozně vám za ten oblek děkuji, nevím kde jinde bych ho tak rychle sehnal.“ řekl Bedřich se zvláštním pocitem viny. Možná to bylo kvůli tomu co se chystal říct Lence.
„Vůbec nemáš zač. Je to pro mě maličkost.“ slyšel tlumený hlas z ložnice.
„Tak tady to je.“ Lenčin otec se objevil ve dveřích. „Tak se opatruj chlapče.“
„Nashle.“ pozdravil jěště, než se zabouchly dveře. Oblek má, hlavně teď aby mu pasoval. Rozhodl se, že jakmile příjde domů tak ho vyzkouší.

Její prsty znovu a znovu braly zboží a projížděli čipem. Znovu a znovu se ozýval ten příšerný zvuk, to příšerné pípnuti. Eva neměla ráda stereotypy a ani neměla ráda svou práci prodavačky. Nebyla hloupá, věděla že má na víc, ale v mládí se jí nechtělo zabývat školami a teď na to s tím svým vyučním listem doplácela. Ale co, člověk si zvykne i na šibenici.
„Evičko, mohla byste mi rozměnit ty peníze z kasy dvacet osm?“ volal na ní hlas vedoucí. Nesnášela i ten hlas, celé tady tohle místo. Neměla ráda, když s ní všichni jednali jako s blbou blondýnou. Tak proč s ní všichni tak jednali...?
„Ano, moment, hned vám to donesu.“ řekla afektovaně. Nějak se živit musela.

Bedřich šel po rozpadajícím se chodníku a přemýšlel. Jak jí to mám říct? Budu před ní vypadat jako kretén, když jí bez jakéhokoliv důvodu oznámím, že je konec. Ale udělat to musím... Pomalu se začínalo stmívat a bedřich dostal hlad. Nechtěl se spoléhat na kulinářské umění Lenky, ani na to, že by snad měli v jejích vychladajícím vztahu teplou večeři. Za rohem byl obchod, tak se tam rozhodl skočit.

Procházel mezi regáli a házel jídlo do košíku. Když se mu zdálo, že má všechno tak se šoural ke kase. Stála tam celkem pěkná prodavačka a usmívala se.
„Pěkný oblek,“ poznamenala Eva, když si všimla jeho obleku, který měl přehozený přes rukojeť nákupního vozíku.
„Ehm... děkuji,“ pronesl a dlouze se na ní podíval. Hezká, pomyslel jsi. Cítíl se nějak nesvůj, jako by mu nějaký hlas šeptal, že tohle je dáma pro něj. Dáma od obchodního pultu. Prodavačka mlčky projela celý nákup a oznámila Bedřichovi cenu.
„V kolik tady obvykle končíte?“ zeptal se Béďa při placení.
„Proč vás to zajimá pane?“
„Jen tak sem si říkal, že bych vás chtěl někam pozvat.“
„A myslíte, že bych přijala?“ řekla Eva koketně.
„No doufám, že ano, ale nedivil bych se, kdyby vaše odpověď byla záporná.“ sklopil oči.
„Znáte restauraci Modrá Růže?“ zeptala se.
„Jistě.“
„Tak zítra v osm, souhlasíte?“
„Ehm...no... samozřejmě, že souhlasím! Zítra nashle“ zvolal jestě a ocházel se šťasným úsměvem od pokladny.
„A tohle si neberete?“ volala za ním Eva. Zvedla nad hlavu oblek co zůstal ležet u pokladny.
„Jéé...díky!“ vzal si Béďa rozpačitě oblek a odešel.

„Co to říkáš Béďo? Jak už to nemá cenu?“ ptala se ho zkroušeně Lenka. Stál před ní v obleku jejího otce, který mu skvěle padl a připadal si nanicovatě. Proč tohle musí trpět. Proč radši nemlčel? Ale stál by mu za to takový život? Žít s někým koho vlastně nemiluje. Byl pevně rozhodnut.
„Nevím jak to vím, ale nemá to cenu... asi intuice. Prostě ta velká láska mezi náma dvěma vychladla. Budu bydlet s Jankem.“
„Proč tak najednou? Ja to prostě nechápu!“ Lenka už skoro vzlykala. Nechci po tobě abys to pochopila, sám to pořádně nechápu, pomyslel si.
„Nechci se o tom už bavit!“ zvýšil hlas Bedřich. Sáhl do náprsní kapsy a vytáhl z ní fotgrafii. Nevěděl, že tam nějaká fotka je. S odstupem času si uvědomil, že ani neví proč do té kapsy šáhl.
„Co to je?“ ptala se se slzami v očích Lenka. Bedřich si fotku pozorně prohlédl, byla to svatební fotka. Byl na ní on s nějakou cizí ženou. Ale vždyť si nikoho nebral, to by snad musel vědět. Samotná ta myšlenka mu komicky zněla v uších.
„Nevím nějaká svatební fotka.“ otočil jí a podíval se na nápis co byl napsán na zadní straně:

Poslední fotka za svobodna, za chvíli pujdeme k oltáři. Můžu si užít pár posledních chvil s mým jménem: Eva Milevská.

Lenka mu vytrhla fotku z ruky.
„Ty hajzle! Ty sis někoho vzal? Ale jak jsi to mohl udělat tak aby o tom nikdo nevěděl?“ křičela na něj rozhořčeně Lenka. Těď už vůbec neměl ponětí co se tady děje. Třískl dveřmi a šel z domu. Dneska bude asi spát u Janka.

„Gratuluju vám, tu schůzku jste zvládl velmi dobře. Povýšení vás nemine.“
„Díky šéfe, moc si vážím vaší důvěry.“ řekl Bedřich a podíval se na hodinky, které ukazovali za pět minut půl osmé. „Teď mě ale prosím omluvte, potřebuju jít.“
„Jistě, tak zítra Bedřichu.“
„Ano, nashle šéfe....“ pozdravil roztržitě. Připadal si jako malý kluk, který jde na své první rande. Zastavil si taxík a řekl adresu restaurace. Zaplatil za rychlou cestu taxíkem a vyšel po červeném koberci, který byl natažen po schodech Modré Růže.

Přisedl si k Evě. „Čekáte dlouho?“ zeptal se omluvným tónem.
„Ne vůbec ne, teď jsem přišla.“
Bedřich nasadil rozpačitý úsměv.
„Vlastně sem se vám ani nepředstavil. Jmenuji se Bedřich Pavelka.“ natáhl pravou ruku přes stůl.
„Eva Milevská.“

To jméno už sem někde slyšel, pomyslel si. Asi osud...