Noc

Noc je jako elixír, který je seslán vyšší mocí. Když na zem dopadnou první stíny večera, tak se zákonitě něco změní. Krajina, lidi, chování, popřípadě i zvuky. Kam se podíváte, zjistíte, že je vlastně všechno úplně jinak. Ve dne projdete parčíkem, který je trochu zašoupnutý od lidí. Jdete s empétrojkou v uších a nic neřešíte, ale když je noc - předem si rozmyslíte, jestli tudy půjdete.

Lidi většinou dostávají strach z těch černých rohů, zákoutí a dlouhých stínů, které na ně vrhají zlověstné obrazce. Bojí se. Čeho vlastně? Tmy? Neřekla bych. Tenhle strach pramení z nitra lidí, tam jsou jejich největší strašáci. Ať už to byl ve školce kluk, který je šikanoval, nebo maminka, která je donutila jíst fazolovou polévku. Všeobecně se lidi tedy nebojí tmy, ale toho, co se v ní skrývá. Lidi se bojí neznáma, protože nevědí co mají čekat. Jsou zaskočení, když se pohne větvička stromu, protože všechno vypadá jinak, má to svoji atmosféru, která všechno pohltí natolik, že se bojí věci, která je může zaskočit.

Bojí se vlastního strachu. Tma by mohla být zrcadlo. Proč? Dovedete si představit, že jdete někam, kde to vůbec neznáte? A vůbec nevíte co máte čekat? Čeho se budete bát? Toho co vás straší uvnitř. Toho strašáka, který vás lekal v mládí. Přesně toho, na kterého si vzpomenete vždy, když se vypne lampa ve vašem pokoji. Ať už je za vámi, nebo se schovává pod postelí a čeká, až se tam ukáže noha, za kterou může chytit a dokonale vylekat jejího majitele. Ne tmy, ale toho neznáma, které by mohlo třeba i zabít. Toho se lidí bojí.

S tmou se nemění vaše oblíbené místo v horor, ale mění se i lidé. Jsou jiní, těžko to vysvětlit. Za tmy vám přiznají věci, které by ve dne neřekli. Svoje hříchy, sexuální zážitky, úchylky, kterých se nemohou zbavit a sny, které se nikdy nevyplní. Kromě strachu poskytne tma i anonymitu, která umí dodat sebevědomí. Člověk je hned výřečnější, nebo dělá věci, které by ve dne neudělal, popřípadě ano. Ale až po celodenním přemlouvání se, protože je den a on není schopen přiznat cokoliv. Chybí mu odvaha. Ale v noci? Kdo by se bál v noci říci svoje tajné sny, touhy či popravdě přiznat svůj objektivní názor? Myslím si, že asi nikdo, protože noc ironií osudu dodá i pocit bezpečí.

Určitě jste byli v noci sami s partou přátel u ohně a tam jste si vypravovali příběhy, které jsou smyšlené a nebo povídky „aneb jedna bába povídala“. Od těchto povídek se často přechází k vašemu strachu.

Máte pocit bezpečí, protože sedíte u táboráku s přáteli, které máte rádi. Proč byste se s nimi nemohl podělit o to, čeho se nejvíc bojíte. Noční můry nebo výplody vaší fantazie. Když to ze sebe dostanete, tak najednou zjistíte, že je vám lépe, protože jste se o svůj děs podělili s ostatními, kteří se třeba začnou taky bát. Už nemáte strach, prostě si užíváte táborové atmosféry. Ale jak budete reagovat, až půjdete do stanu pro baterku? Takových deset metrů tmy, co by se  v ní asi mohlo ukrývat? Radši na to ani nepomyslíte a se skousnutou čelistí spěcháte zpátky k ohni.

Taky jsem pár takových příhod zažila, ze vteřiny na vteřinu mi ztuhla krev. Pro mě noc znamená určitou jistotu. Možná pravdy? Nevím, ale lépe to asi nemohu zkonkretizovat. Za prvé jsem pravdomluvnější já a za druhé se mi zdá, že i ostatní jsou ke mně otevřenější. Kdyby se mě někdo ptal, tak bych určitě preferovala noc. Jde mi víc pod kůži.