SVĚT ZA ZDÍ-34

Těsně nad povrchem pláně se vznášel mlžný opar, v němž stála početnější skupina koní s bojovníky v sedlech. Vysoko nad nimi kroužil za křiku dravý pták, zatímco muži užasle hleděli všemi směry do dálky.
„Tak to je teda něco. Vosm stejných kopců a nad každým svítí slunce,“ řekl Imar.
„A jen jeden z nich je ten pravej,“ mínil Asim.
„Zdá se, že i Oro neví, kterej z nich to je,“ řekl Imar, když se zadíval na dravce.
„Napadlo mě jediný řešení. Ke každýmu kopci ať vyjede jeden muž. A ten, kdo opravdu dojede ke kopci, začne do vzduchu střílet hořící šípy. To bude znamením pro nás,“ řekl Asim.
„A taky to může bejt znamením pro Navary, jestli jsou někde na blízku a řeší stejný problém, co my,“ mínil Imar.
„S tím rizikem musíme počítat. Ale v tuhle chvíli jinou možnost nemáme!“
 Za okamžik tryskem uhánělo několika směry osm koní s jezdci, zatímco zbylí vojáci vytvořili kruh a dívali se upřeně do dálky.
„Co myslíš, který z těch kopců bude ten pravý?“ zeptal se Imar.
„Určitě jen jeden,“ odvětil mu Asim.
„To je výstižná odpověď.“
„To čekání je nejhorší. Už nám zbývá udělat jen poslední krok.“
„Říká se, že ten bývá nejtěžší.“
„Už abychom ho udělali!“pronesl nervózně Asim a Imar už raději nic neříkal.
„Veliteli! Vod támhle toho kopce vylétl hořící šíp!“ vykřikl pojednou jeden z vojáků, přičemž zvedl ruku a ukázal na jeden z kopců.
„No konečně!“ vyhrkl Asim a otočil koně. Přitom opět všichni spatřili v dálce hořící šíp, který letěl obloukem vzduchem a za chvíli jej následoval další.
„Jedem!“ vykřikl Asim a bodl koně do slabin. Ten se rozjel tryskem a za chvíli se plání rozléhal dusot koní.
„Teď už nás nic nesmí zastavit!“ řekl Asim, když se blížili ke skalnatému kopci.
„Když nenarazíme do těch skal, tak nás už nic nezastaví,“ mínil Imar.
„Do nich rozhodně narazit nechci!“
 Za chvíli dojeli k úpatí kopce, u něhož stál voják s lukem v rukách.
„Už žádný šíp nestřílej. Ti, co jeli k těm nepravým kopcům, už určitě také jedou sem,“ řekl Asim bojovníkovi.
„Asime, ty vostatní kopce zmizely!“ vyhrkl Imar.
„Hlavně, že nezmizel tenhle. Buďte všichni ve střehu!“ pronesl Asim, když sesedl. Poté vykročil s truhlou v ruce k úpatí kopce, přičemž upřeně hleděl na černé skály, nad nimiž poletoval dravec.
„Vodveďte koně mezi ty skály a taky se mezi ně ukryjte. Pět mužů půjde s náma,“ řekl Asim bojovníků. Přitom spatřil, jak plání jedou dva koně s muži, kteří patřili k těm sedmi, co vyjeli k falešným kopcům.
„Tak tedy jdeme udělat ten poslední krok,“ mínil Imar.
„A vykročíme pravou nohou, to prý přináší štěstí,“ řekl Asim.
KONEC TŘICÁTÉ ČTVRTÉ ČÁSTI