koncentrák

   Bílá kostka trýznící lidi.

Ani slunce na ni nesvítí.

   Pach mrtvol zvedá se k nebi,  

ptáci tudy nelétají.

   Práce, hlad a smrt.

Povalují se na zemi a ještě živé je vláčí na hromadu.

  Cítím pach masa,

Jak větve na hromadě se pálí.

  Zvířata je hlídají

A přesto odtud není vysvobození.

  Jsou fanatismem pobláznění a celou svou podstatou zkažení.

  Děti a starci nestihnou ani promrznout,

Jsou první , kteří odpadnou.

  Slunce už tu zase svítí a ptáci tudy létají.

Teď je z toho památka,

  Lidé tuto hrůzu podvědomě obdivují.

Nač ji chrání? Ať ji zboří…

  Ani vrah nespí se svými noži…