Pomoc Noci

Upíří tématika, jak ji neznáte...

Chlapec objímal svou dívku. Dívali se na video – A. I. Umělá inteligence. Melisa plakala. „Co bys řekl, kdybys zjistil, že už mě nikdy neuvidíš? zeptala se Paula. „Nevím, nejsem v té situaci.“ vyhnul se odpovědi Paul. „Prosím, odpověz mi, je to pro mne důležité.“ „No, asi bych z toho nebyl dvakrát nadšený. Snažil bych se být s tebou do posledního okamžiku. A hledal bych tě po své smrti.“ Nevěděl, že ta chvíle se co nevidět stane skutečností... ● ● ● Paul stál u nemocničního lůžka své milované. Přinesl jí květiny a zároveň se s ní chtěl naposled rozloučit. Slunce zapadalo a on si uvědomil smutnou metaforu. Se západem zajde i Melissin život. „Nezapomeň na mne.“ načež vydechla naposledy. Přemáhal se, aby nepropukl v pláč, ale nedokázal to. ● ● ● Noc byla temná. Vítr si pohrával s větvemi a Paul nemohl usnout. Stále na ni myslel. Přemáhal myšlenky na sebevraždu. Šel si sednout na balkon Stříbřitá tráva se v poryvu větru kývala jako klasy obilí. Náhle zahlédl netopýra. Přiletěl až k jeho nohám. Něco na něm bylo velmi zvláštního. Jeho pohled – bystrý a pronikavý. Bylo však pozdě, a tak si šel znovu lehnout. „Snad usnu...“ pomyslel si v duchu. Netopýr však bušil sebou o okno, a to dost neodbytně. Šel mu tedy otevřít. Jakmile vletěl, pozbyl svých zvířecích tvarů a před Paulem stála lidská postava. Měla bledou pokožku, tmavé, vlnité vlasy, hnědé oči a uhrančivý pohled. „Kdo jsi? Jsi člověk? Nějaký mág?“ zeptal se Paul. „Kdysi jsem byl člověkem. Jsem dítě Noci. Dovol, abych se představil. Mé jméno je Bergen.“ odpověděl mu na otázku. „Takže upír? No, skvělý. A nechceš mi rovnou vysát krev?“ „Zatím ne. Mám pro tebe návrh.“ „Jaký? Mám být tvým služebníkem? Díky, ale nechám si zajít chuť.“ odsekl Paul. „Nechci, aby ses jím stal. Zřejmě jsi příliš četl Darrena Shana. Viděl jsem tu scénu v nemocnici, když jsem letěl kolem. Rozhodl jsem se ti pomoci. Pokud o to tedy stojíš.“ podotkl. „V čem to spočívá?“ „Podle starých slovanských pověstí se říká, že skočí-li černá kočka přes náhrobek nebožtíka, stane se z něj upír.“ „Počkej, chceš mi tím říct, že mám někde na ulici sehnat černou kočku a udělat ze sebe upíra, abychom si s Melissou rozuměli?!“ „Přesně tak. Vidím, že jsi velmi chápavý člověk.“ ● ● ● Cestou na hřbitov si Paul ohmatal krk. Zaštípaly ho dvě malé ranky. „Dobře, teď ji pusť!“ poručil Bergen. „OK. A je to! Za jak dlouho se vrátí?“ zeptal se Paul. „Podle mého odhadu tak do tří dnů.“ odpověděl Bergen. ● ● ● Byla chladná, bezmračná noc. Měsíční svit dopadal na Paulovo okno a větve stromů jakoby jej chtěly vzbudit. Zvenku jej totiž někdo pozoroval. Paul měl zvláštní sen. Příliš si nepamatoval obsah, věděl však, že byl ponurý a černobílý. Jakmile se probral, spatřil Melissu, vyhlížející ho z okna. Okamžitě vstal a otevřel jí. Sevřel ji v náručí a políbil. Přeběhl ho mráz po zádech. Její pokožka byla bledá, chladná a čišelo z ní něco děsivého. Jejich pohledy se střetly. V Melissiných očích uviděl, jak to nazvat, samotné zlo. Ucouvl před ní. „Nepůjdeme se navečeřet?“ navrhla. „Jak to myslíš?“ „No, jít na ulici a vyhledat vhodnou oběť. Ale nějakou mladou, ať má sladkou krev. Z představy nějakého staříka nad hrobem se mi zvedá žaludek!“ „Já ale lidi nezabíjím. Udělal jsem to pro nás dva, abychom mohli být spolu.“ namítl Paul. „Dělej jak myslíš. Já mám hlad. Snad se ještě někdy setkáme.“ načež odešla. Paul zůstal stát jako přimražený. To že byla Melissa? Ne, to nemůže být možné. I hlas měla jiný, hlubší. Zadíval se z okna. Poprvé spatřil poezii noci. Ty barvy, měsíc, hudba ticha a různé pachy. Pak zpozoroval dvě postavy. Dívka a za ní se krčící přízrak. Zatajil dech a sledoval, co bude dál. Dítě Noci se na oběť zuřivě vrhlo. Šlo jí doslova po krku. Lačně sálo její teplou krev. Pak začalo se zvířeckou divokostí trhat kusy masa na kousíčky a zmizelo ve tmě... „Panebože, dej, ať to není Melissa!“ zaúpěl Paul. „Musím ji najít dřív než zase někoho rozsápe.“ Vydal se po stopách jejího pachu. Jako upír měl ostatně smysly na mnohem vyšší úrovni. Po dvaceti minutách ji dohonil. „Melisso! Počkej! Co hodláš dělat?“ zavolal na ni Paul. „Co by? Jíst, spát a užívat si nesmrtelnosti. Škoda, že jsi na to nepřišel...“ „Ale vždyť tohle je cesta Zatracení. Já myslel, že my dva... No... Prostě, víš, co tím chci říct.“ „Jasně, ale na to jsi měl myslet dřív než jsi ze své milované udělal upíra...“ načež se proměnila v netopýra a uletěla. ● ● ● „Bergene! Hej, slyšíš mě? Co to má ksakru znamenat?“ křičel Paul. „Jsem zde. Nemusíš tak křičet, málem bys mě poslal na surdopedii...“ „Promiň. Každopádně se tě chci na něco zeptat.“ „A to?“ „Co je to s ní?! Je po svém návratu jiná. Tak surově chladná. Vůbec se jí nepodobá.“ „Víš, bál jsem se, že k něčemu takovému dojde. Její duše v ní není, proto pozbyla lidskosti a stalo se z ní tohle chladnokrevné monstrum.“ „Takže čistě teoreticky je to jen schránka a v ní upíří podstata. Nic víc, nic míň?“ „Přesně tak.“ přitakal Bergen. „Ale co budeme dělat? Nechtěl jsem, aby se z ní stal další Jack Rozparovač!“ „Zbývá jediné – zbavit se jí, a to kůlem do srdce...! ● ● ● „Takže jaký máš plán?“ „Za prvé – musíme si uvědomit, že v noci ji nedostaneme. Jakmile nás uvidí s kladivem, uteče.“ „To bych asi taky zdrhal.“ „No, já nejspíš taky, ale vraťme se k tématu. Musíme ji najít ve dne.“ „Jak? Pokud vím, tak se pěkně opálíme.“ podotkl Paul. „Ano, budeme jako z týdenního pobytu v soláriu. Koupíme ten nejsilnější opalovací krém a nějak ji vystopujeme.“ „Dobře, zní to sice riskantně, ale lepší nápad nemám.“ ● ● ● Pomalu se blížili ke staré kryptě, odkud stoupala její vůně. „Tak tedy – do to!“ zavelel Bergen. Přistoupili k rakvi a lehce nadzdvihli víko, aby se přesvědčili, jestli tam je. Ležela v ní nehnutě s očima pevně zavřenýma. Paul vzal do rukou kůl a kladivo. „Buch! Buch! Šplích!“ Krev vystříkla vysoko a postříkala zeď včetně Paula. Melissa zachroptěla a chytla se kůlu, až nakonec vydechla naposled. Paul byl z toho zdrcen. Sesunul se podél zdi a přemáhal v sobě směsici pocitů. Jedním z nich však byl pocit odčinění viny...

---