Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePocta Siru Philipovi
18. 12. 2008
0
0
651
Autor
Argon
Pohrávám si s poezií a napadlo mě vyzkoušet kouzlo imitace různých, povětšinou i slavných básníků. První koho vám zasílám k posouzení je slovutný básník, dvořan a voják z Alžbětínského věku Sir Philip Sidney (1554 – 1586), který proslul především jako spisovatel sonetů. První (tučně označená báseň) dílo je od přímo do mistra (někdy žel i ruky překladatele), další jsou buď moje, nebo jeho. Dokážete naše díla oddělit na základě pouhého přečtení? A jak se vám vlastně líbí?
Sir Philip Sidney
(1554 – 1586)
Tak jsem dnes koně, ruku, kopí ved,
že v šraňcích obdržel jsem za to cenu,
kterou mi přiřkly oči Angličanů
i Francouzů, jež příměří den sved;
jezdcům jen jízda stála za pohled,
měšťanům síla; soudci zkušenému
se zdá, že za cvik vděčím štěstí svému,
a další o náhodě mluví hned.
Jiní (vždyť z obou stran mám v dobré víře krev těch,
kdož v těchto věcech lepší byli) tvrdí, že předurčen jsem na rytíře.
Nikdo z nich netuší, jak přestřelili!
Stella se dívala a z božské tváře
i na mé klání dopad odlesk záře.
I.
Jak dlouhá, smutná zdá se každá noc,
tklivě si září bledá večernice,
proč na vás myslím převelice,
kde vězněn rozum ztrácí svoji moc?
Když krmě chutná, chuť svou rázem ztrácí,
Když chladné šero šíří louče svit
pak pohleď v srdce, které nezná klid
kde rvou se na znesváření draci.
Má paní, bez vás zčernal rázem svět,
je pustý, prázdný jako nikdy dřív,
ať mstivý Amor vezme šíp si zpět,
v hruď vážně raněn, přesto zdám se živ.
Kdo šípem střelce jednou trží ránu,
pomoc mu přijde nejdříve až v Pánu.
II.
Má paní, čarokrásná královno noci!
Z nebeské výšky letmo hledíš v zemi,
však lukem ostrostřelce trpné činíš bědy!
Spi spánkem věčnosti ukryta i ve své temné moci.
Dopřej dnes duši milencově jitra —
ať osiří krása zpupných žen.
Jsa vězněn tvým podmanivým třpytem,
prosím tě, kroť svou bludnou sílu hvězd!
Chladný paprsek, herold tvůj i ostří,
proklál mé srdce coby žhnoucí kopí.
Nech bratra Sluce více kralovat,
vždyť s koncem dne červánek zvěstuje bolest lásky!
III.
Když k ránu Noc chce oči přesvědčit,
jimž světlo nedá Příroda či Um,
že chybí-li cíl šípům pohledů,
v zbrojnici Spánku jest je odložit,
má duše s okny nejvíc dokořán
si prohlíží tvař tmy a vší svou mocí
se těší z barvy, jíž je s vnitřní nocí
i vlastní bludnou silou soulad dán.
Když ptáci čarují a vzduch, jenž je
heroldem jitra jako červánky,
všem tvorům květy slasti rozvije,
mé oči kryjí víček náhrobky,
jak chce to jejich pán,
jenž rdít se musí že světlo v hlavě má a tmu jen v duši.
IV.
Proudem slz, oči, marně chcete smýt,
Čím se váš letmý pohled provinil;
do srdce obraz dovedly jste vrýt,
že vidím ji, i když vám jas se skryl.
Marně teď, srdce, pohledem tím žhneš,
doufáš, že žár ti vzdechy ochladne;
v svém nitru výheň v nich jen nalezneš,
ve které dmýchají víc do ohně.
Bez srdce. Rozume, jsi osiřelý.
a v hlavě marně hledáš pevný hrad;
když oči zradily tě nepříteli,
k tvé síle cestu také bude znát.
Když bylo zcela marné štvát se hložím,
i život k nohám smrti marně složím.
V.
Proud slzí zkrápěl modrotřpytný lesk,
kdo tíhu nebes na vás uvalil;
jak velké břímě může činit stesk;
bych bez těch očí sotva uvěřil.
Co větší bol, zda krev prolévat v boji,
či bez sil ronit v lásce proudy slz;
je stokrát snazší hrdě padnout v zbroji,
než chutnat vína hořké lásky trs.
Jsa neklidný, přivírám své oči
a chvějí se víčka ztěžklá citem;
v tom blouznění, celý svět se točí;
spíš skonal bych ostrým břitem.
Ač mocný rytíř, jindy pevný v sedle,
s láskou svou zdá se, šlápl zcela vedle.
VI.
Ó Měsíci, jak smutný krok dnes máš!
Jak tiše vycházíš a jak jsi bledý!
Střílí ten lučištník snad ještě v nebi
a ty se mraku šípů uhýbáš?
Snad neoslep jsi zvykem: lásku znáš
a cítíš všechny milencovy bědy —
z tvých rysů ztrhaných to na mne hledí,
v neštěstí bratru srdce otvíráš.
Pověz mi, Měsíci, buď přítelem —
tam věrnost také je jen hloupostí?
I tam je pýcha chloubou krásných žen?
Spíš milovány chtějí být, však ty,
kdo miluji je, za pouhé nic mají?
Což nevděkem i tam ctnost nazývají?!
VII.
Přijď, Spánku, v němž svůj libosad má klid, svůj nocleh rozum,
balšámy své žal, bohatství chudák, vězeň slunce svit, svou spravedlnost sláva jato kal!
Podrob mne zkoušce, přines mi v ní štít, jenž před Zoufalstvím záštitu by dal.
Můj vnitřní rozbroj snaž se usmířit —
hold náležitý bych ti za to vzdal.
Mé měkké lože s polštáři si vem
i pokoj k světlu slepý, hluchý k hluku,
mou hlavu s únavou i vavřínem:
Kdyby mi pak, až na ně vztáhneš ruku,
tvou milost bez milosti nezískaly,
ve mně zříš nejživější portrét Stelly.