Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMuž, který se bál srát
20. 12. 2008
1
4
2281
Autor
DaNdÝ
Usedl. Jako na elektrické křeslo, na židli u maturity. „Víš, jak se jí fazole? Ne? Haha, tak žer hovna, haha.“ Viděl se u stolu, před ním tác, který ale není tak úplně plný klobás. Prezident se mu směje a podává mu lžíci. Biskup mu pak slíbává hnědou pastu z tváře. „Dost!“ křikl a dvěma prsty udeřil do tlačítka větráku. Vůbec nečekal dlouho, držel to už takovou dobu. Už se to nedalo snést. Hučení větráku utišilo matku nadávající svému harantovi ve vedlejším bytě. „Slyším vás, slyšíte mě?“ šeptal. „Jen si poslechněte jak to šplouchá, rány jak se jedno láme o druhé, třou se o sebe, spojují a rozmělňují.“ Snažil se nedýchat, ale nešlo to. Rychle máčkl na osvěžovač. Prázdný. „Kurva, kurva už,“ zachraptěl zoufale. Nejdřív ten řídký vazký pach jako zkvašené švestky. Cítil to ve vzduchu, ale také na kůži. Jak to z něj teklo. Všechno pomačkané jak s tím bojoval, nechtěl pustit ven, jen aby tohle nemusel dělat. A teklo to i nahoru, stříkalo podobné koloběhu tropického lesa. Pak přišel těžký smrad jako dým ze spáleného plastu, který vyplnil hned celou místnůstku. Byl to odér něčeho, co dlouho leželo v kobce. Zaslouženě, odsouzený za pojídání uzených kojenců. Maso moc hnusné i pro krysy, aby si kously. Žere sám sebe… pach useknuté koňské hlavy ve vaně, hořké sliny se jí vylévají skrze žluté zuby i krkem, oči vytekly a v hlenu opouští nozdry narůžovělí červíci jak na tobogánu. Zatínal prsty do svých stehen. Něco mu tam zůstalo viset, jak rozverný klučík točící se na šibenici. Ale vždyť to byl takový potrat přenošeného děcka, že jen čekal, kdy ho baculaté prstíky pošimrají na kaďáku. Přesto něco zůstalo. „Di… ven!“ zatlačil, ale jen mu vystříkl pramínek moči přes prkýnko do kalhot. Už to ze sebe nedostane. Kurvo, bože… znamenalo to, že sem dnes bude muset jít ještě jednou?
Rychle ale pečlivě složil několik proužků papíru. Věděl, že mu toho ještě dost zůstalo uvnitř. Že je to tam všude rozmazané. Sáhl dospodu. Ne, nemohl si pomoc. Musel se kouknout. Jak tomu říct… zvrácenost? Nešlo to neudělat. Na bílém papíře navoněném jahodami to vypadalo jako malý vodní slimák, od kterého se táhla stopa – tučná slizká nit. Jak protáhlý hlen, jen pocházející z jiného konce. Nejdřív se pousmál. Pak to od sebe odhodil, papír se na chvilku přilepil ke zdi. Padl na kolena, chodidla zapletené do kalhot, snažil se odplazit pryč. Jako by ho to mohlo dohnat a pomstít se. Vlézt mu do ucha, nebo pod oční víčko.
Ale takhle to nemohl nechat. Co kdyby si oblékl slipy a další slimáci by lezli ven? Chtěli na světlo. Vytáhl k kapsy kalhot kapesníčky. „Jsou dobrý tak pro lidi co nerozeznaj rozdíl mezi nosem a prdelí.“ Zasmál se vlastnímu vtipu. Prvním mátovým kapesníčkem si otřel pot z čela. Další tři si obmotal kolem prstu a strčil si ho tam dospodu. Ty špinavé házel do igeliťáku, musí se jich brzy zbavit. Na každý se podíval, musel pokračovat, dokud to nebude úplně čisté. Spokojený byl, až na papíře byly stopičky od krve. Ne, ještě… a to už neměl. Jakoby své prsty strkal naschvál matce do narozeninového dortu. Takový pocit – zvrácená radost a stud, teplo, těsno. To protrhl kapesníček. Musel se jít osprchovat.
Už to nešlo takhle dál, znovu už ne, nedokázal by to. Musel bojovat, a tak si všechny zbraně nanosil na stůl. Nejdřív snědl hořké čokolády, někde slyšel, že černý čaj utužuje stolici. Udělal ho co nejčernější a zapíjel jím ty čokolády. Pak spolykal živočišné uhlí.
Zbavený nekonečného hnědého koloběhu se nafukoval ve své soukromé nirváně. Nemohl nic dělat, jako by se mu v břiše houpalo ocelové kyvadlo. Ze strany na stranu a zase zpátky, řetěz od kyvadla se mu celým zažíváním táhl až do krku. Jestli praskne, provalí se mu ta tíže spodkem a všechno to vyvleče sebou.
Všichni serou. Šokovalo ho to. Před vším tímhle uvědoměním si hnusu o tom nevěděl. Ne jistě, jen nepřemýšlel, ale bylo to stejné jako to nevědět. Sere i ta brunetka, s kterou chvíli mluvil nedávno v jídelně. Jak se před ní ztrapnil, možná prostě odnesla svůj tác a šla se vysrat. I jeho babička, ta co houpala na koleni a klidně si s ním hrála i na Štaflíka a Špagetku, srala. Ovšem jen než umřela.
Zazvonil telefon. Jistěže matka. Kdo taky jiný by mu volal? Zvedl se a chtěl po tom šáhnout, když se mu břicho nafouklo. Spodem to nešlo, tak plyny skočily nahoru. Něco pevného mu vytlačily až do krku, zase to spolknul.
„Ahoj,“ ozvalo se v telefonu. „tak tě konečně slyším.“
„Čau mami…“ musel si zas sednout, hrozilo že omdlí, nebo se pobleje. „Prosím tě, já tu teď něco dodělávám... co kdybych ti brnknul večer?“ Musel se soustředit na každé slovo.
„Ne… tak to je dobrý, já jen že už si doma tři tejdny nebyl, víš, no a prostě je mi tu smutno. Nic víc jinak.“
„No... jasně… to jo… a jak to jde teda, co doma?“
„No mám tu s tím hrůzu papírování, vona v tom taky měla bordel, to je strašný. No nějaký věci se mi vůbec nepodařilo dohledat a tak. To buď rád, že si to nemusíš vyřizovat sám.“
„Jasně… díky. No já tu mám taky dost s učím a tak.“ Ne, se sraním. Mám dost sraní.
„Já bych si to s tebou asi teď klidně vyměnila. Jo to bych chtěla ještě mluvit o jedný věci, takový blbý po telefonu, ale kdo ví, kdy se tu zas objevíš, tak ať to máme vyřízený. Prosím, tě… ono je třeba zaplatit nejdřív nějaký poplatky a dědickou daň. A víš co, já musím dát ještě před zimou opravit ty vokna nahoře a pak normálně mi teď ty dávky ještě snížili a já vůbec nevím jak s tím vyjít. Prosím tebe, mohl bys tohle zaplatit ty? To víš, já potřebuju mít něco našpórovanýho.“ Babička by pro něj vyhodila poslední drobný z důchodu, kdyby to potřeboval. Platila za něj školu ze začátku, když mu matka nemohla přispívat, protože ji vyhodili z práce. A najít si novou? No se svým vzděláním bych mohla prej dělat tak uklízečku nebo traktoristku? To je co, a za ty prachy, no to mám už z těch dávek skorem víc, no budu blbá? Ale o to moc nejde co babička. Vždyť už je přeci mrtvá, ne? O to tu zrovna jde. „To víš,“ pokračovala. „Já už žádnou knížku nenapíšu jako ty.“
„Já bych taky žádnou nenapsal, kdybych seděl doma na prdeli, jen čuměl na bednu, žral a sral.“
„Co to do tebe pane bože vjelo! Jak si tohle můžeš dovolit? Já se tě tu slušně ptám, jestli mi pomůžeš, jestli teda na mě úplně kašleš, nebo se taky hodláš na našich problémech nějak podílet, a ty…“
„Jdi se s tím vysrat! Běž se vysrat!“ Mrskl telefonem o zem. Musel se hned předklonit, křeče, jak se kyvadlo splašilo a skákalo jako hopík.
Znovu stál na křižovatce a jedna cesta vedla do prdele a druhá do sraček. Tři dny pořádně nespal. To uvnitř mu rašilo a bobtnalo. Malý mrskající se vetřeleček. Vypustil by svojí kyselinu a olepený slizem by se prožraným břichem vyvlekl ven. Nebylo by to takhle lepší? Našli by tu mrtvé tělo a vedle něj kopice vyvalených hoven. Ideální epitaf pro někoho jako on. „Ne!“
Napil se ohřátého mléka a snědl dva jogurty. Nějaké ovoce na to. Našel kompot třešní. Asi už prošlý, tím líp. Snědl ho celý. Cítil se jako kanibal, který si nasoukal do krku střeva svého nepřítele – zasycený a spokojený. Pak do postele a ve chvíli usnul.
Bolest. Vážně vykřikl? Potvrdil si to druhým výkřikem. Mačkal si břicho nafouklé a pevné jako plod v těhotné ženě. Chtěl se zvednout a běžet tam, ale křeč byla taková, že se mu dělaly mžitky před očima. Trhalo se to, škublo mu to celým břichem. Teplo.
Převalil se z postele a strhal ze sebe poskvrněnou deku. Zesranou, prolezlou hovny, mokrou od sraček. Odvalil se ještě dál, všechno to lepkavé a páchnoucí odhazoval od sebe, stíral. Převalil se na bok jako malé dítě. „Babi!“ udeřil levým spánkem o podlahu. „Babi!“ udeřil zas. Nikdo nepřišel.
Rychle ale pečlivě složil několik proužků papíru. Věděl, že mu toho ještě dost zůstalo uvnitř. Že je to tam všude rozmazané. Sáhl dospodu. Ne, nemohl si pomoc. Musel se kouknout. Jak tomu říct… zvrácenost? Nešlo to neudělat. Na bílém papíře navoněném jahodami to vypadalo jako malý vodní slimák, od kterého se táhla stopa – tučná slizká nit. Jak protáhlý hlen, jen pocházející z jiného konce. Nejdřív se pousmál. Pak to od sebe odhodil, papír se na chvilku přilepil ke zdi. Padl na kolena, chodidla zapletené do kalhot, snažil se odplazit pryč. Jako by ho to mohlo dohnat a pomstít se. Vlézt mu do ucha, nebo pod oční víčko.
Ale takhle to nemohl nechat. Co kdyby si oblékl slipy a další slimáci by lezli ven? Chtěli na světlo. Vytáhl k kapsy kalhot kapesníčky. „Jsou dobrý tak pro lidi co nerozeznaj rozdíl mezi nosem a prdelí.“ Zasmál se vlastnímu vtipu. Prvním mátovým kapesníčkem si otřel pot z čela. Další tři si obmotal kolem prstu a strčil si ho tam dospodu. Ty špinavé házel do igeliťáku, musí se jich brzy zbavit. Na každý se podíval, musel pokračovat, dokud to nebude úplně čisté. Spokojený byl, až na papíře byly stopičky od krve. Ne, ještě… a to už neměl. Jakoby své prsty strkal naschvál matce do narozeninového dortu. Takový pocit – zvrácená radost a stud, teplo, těsno. To protrhl kapesníček. Musel se jít osprchovat.
Už to nešlo takhle dál, znovu už ne, nedokázal by to. Musel bojovat, a tak si všechny zbraně nanosil na stůl. Nejdřív snědl hořké čokolády, někde slyšel, že černý čaj utužuje stolici. Udělal ho co nejčernější a zapíjel jím ty čokolády. Pak spolykal živočišné uhlí.
Zbavený nekonečného hnědého koloběhu se nafukoval ve své soukromé nirváně. Nemohl nic dělat, jako by se mu v břiše houpalo ocelové kyvadlo. Ze strany na stranu a zase zpátky, řetěz od kyvadla se mu celým zažíváním táhl až do krku. Jestli praskne, provalí se mu ta tíže spodkem a všechno to vyvleče sebou.
Všichni serou. Šokovalo ho to. Před vším tímhle uvědoměním si hnusu o tom nevěděl. Ne jistě, jen nepřemýšlel, ale bylo to stejné jako to nevědět. Sere i ta brunetka, s kterou chvíli mluvil nedávno v jídelně. Jak se před ní ztrapnil, možná prostě odnesla svůj tác a šla se vysrat. I jeho babička, ta co houpala na koleni a klidně si s ním hrála i na Štaflíka a Špagetku, srala. Ovšem jen než umřela.
Zazvonil telefon. Jistěže matka. Kdo taky jiný by mu volal? Zvedl se a chtěl po tom šáhnout, když se mu břicho nafouklo. Spodem to nešlo, tak plyny skočily nahoru. Něco pevného mu vytlačily až do krku, zase to spolknul.
„Ahoj,“ ozvalo se v telefonu. „tak tě konečně slyším.“
„Čau mami…“ musel si zas sednout, hrozilo že omdlí, nebo se pobleje. „Prosím tě, já tu teď něco dodělávám... co kdybych ti brnknul večer?“ Musel se soustředit na každé slovo.
„Ne… tak to je dobrý, já jen že už si doma tři tejdny nebyl, víš, no a prostě je mi tu smutno. Nic víc jinak.“
„No... jasně… to jo… a jak to jde teda, co doma?“
„No mám tu s tím hrůzu papírování, vona v tom taky měla bordel, to je strašný. No nějaký věci se mi vůbec nepodařilo dohledat a tak. To buď rád, že si to nemusíš vyřizovat sám.“
„Jasně… díky. No já tu mám taky dost s učím a tak.“ Ne, se sraním. Mám dost sraní.
„Já bych si to s tebou asi teď klidně vyměnila. Jo to bych chtěla ještě mluvit o jedný věci, takový blbý po telefonu, ale kdo ví, kdy se tu zas objevíš, tak ať to máme vyřízený. Prosím, tě… ono je třeba zaplatit nejdřív nějaký poplatky a dědickou daň. A víš co, já musím dát ještě před zimou opravit ty vokna nahoře a pak normálně mi teď ty dávky ještě snížili a já vůbec nevím jak s tím vyjít. Prosím tebe, mohl bys tohle zaplatit ty? To víš, já potřebuju mít něco našpórovanýho.“ Babička by pro něj vyhodila poslední drobný z důchodu, kdyby to potřeboval. Platila za něj školu ze začátku, když mu matka nemohla přispívat, protože ji vyhodili z práce. A najít si novou? No se svým vzděláním bych mohla prej dělat tak uklízečku nebo traktoristku? To je co, a za ty prachy, no to mám už z těch dávek skorem víc, no budu blbá? Ale o to moc nejde co babička. Vždyť už je přeci mrtvá, ne? O to tu zrovna jde. „To víš,“ pokračovala. „Já už žádnou knížku nenapíšu jako ty.“
„Já bych taky žádnou nenapsal, kdybych seděl doma na prdeli, jen čuměl na bednu, žral a sral.“
„Co to do tebe pane bože vjelo! Jak si tohle můžeš dovolit? Já se tě tu slušně ptám, jestli mi pomůžeš, jestli teda na mě úplně kašleš, nebo se taky hodláš na našich problémech nějak podílet, a ty…“
„Jdi se s tím vysrat! Běž se vysrat!“ Mrskl telefonem o zem. Musel se hned předklonit, křeče, jak se kyvadlo splašilo a skákalo jako hopík.
Znovu stál na křižovatce a jedna cesta vedla do prdele a druhá do sraček. Tři dny pořádně nespal. To uvnitř mu rašilo a bobtnalo. Malý mrskající se vetřeleček. Vypustil by svojí kyselinu a olepený slizem by se prožraným břichem vyvlekl ven. Nebylo by to takhle lepší? Našli by tu mrtvé tělo a vedle něj kopice vyvalených hoven. Ideální epitaf pro někoho jako on. „Ne!“
Napil se ohřátého mléka a snědl dva jogurty. Nějaké ovoce na to. Našel kompot třešní. Asi už prošlý, tím líp. Snědl ho celý. Cítil se jako kanibal, který si nasoukal do krku střeva svého nepřítele – zasycený a spokojený. Pak do postele a ve chvíli usnul.
Bolest. Vážně vykřikl? Potvrdil si to druhým výkřikem. Mačkal si břicho nafouklé a pevné jako plod v těhotné ženě. Chtěl se zvednout a běžet tam, ale křeč byla taková, že se mu dělaly mžitky před očima. Trhalo se to, škublo mu to celým břichem. Teplo.
Převalil se z postele a strhal ze sebe poskvrněnou deku. Zesranou, prolezlou hovny, mokrou od sraček. Odvalil se ještě dál, všechno to lepkavé a páchnoucí odhazoval od sebe, stíral. Převalil se na bok jako malé dítě. „Babi!“ udeřil levým spánkem o podlahu. „Babi!“ udeřil zas. Nikdo nepřišel.