?

z roku 2002

Být daleko, daleko od lidí,

kde na mne nikdo nevidí,

kde můžu já být jak chci dlouho,

pět hodin či chvíli pouhou.

 

Vyplakat se ze všeho,

nebát se už ničeho,

na vše zapomenout,

být dítětem – ne ženou.

 

Být dítětem a plakat, smát se,

hladit, objímat a nebát se,

že se na mě někdo podívá

a vzápětí přísně povídá?

 

“Jsi už hodně veliká:

A tohle se neříká,

tohle zase nedělá,

tak abys to věděla.

 

Chováš se jak dítě male,

nesmíš taková být dale.

Nepřibližuj se k nikomu víc,

nedotýkej se, nemluv nic.

 

Cítit si nic nedovoluj,

jsi velká, už si nemaluj.

Taky si nic nezpívej,

ani se neusmívej.

 

Tenhle svět je krutý, chladný,

mazlit se s tebou nebude žádný,

život je boj a zadarmo nedostaneš nic,

jen počkej, poznáš, a pak uvidíš.”

 

Proč takový život žít?

Všude plno dospělých.

Který mne však pochopí?

Kdo mne stiskne v objetí?

 

Zbyl tu ještě někdo snad,

kdo dokáže míti rád,

kdo nechce jenom brat

a umí taky dát?

---