poutník

z roku 2006

Osamělý poutník kráčí

a jeho tvář slzy smáčí.

Jde – a ani neví kam,

jde životem zcela sám.

 

Sám jde touto cestou dlouhou,

svírán žízní, svírán touhou:

po náruči, člověku

- má však s sebou jen deku.

 

Deka v noci teplo předá,

teplo lidské však mu nedá

- a poutník jen v náruči

cítí klid a bezpečí.

 

Bezpečí před celým světem,

můěe být zase dítětem.

Klid od všech těch myšlenek,

co jim neumí říct: Ne!

 

Ne! Když tady nikdo není

a všichni se pořád mění.

Zas poutník sám zůstává

- ve své cestě ustává.

 

Ustává v cestě, nejde dál,

proč by žil a proč bojoval?

Všude kolem je mlha,

tak na vysoký strom šplhá.

 

Šplhá do koruny stromu

a zakřičí: “Já chci domů.”

“Bože, slyšíš mě vůbec,

vždyť jsi přece můj otec?

 

Otec jsi a já dítě tvé,

tak vem mě do náruče své.

Potřebuju pochovat,

tak kde jsi, když mě máš rád?

 

Rád mě máš? Možná ani ne.

Houpe mě strom – a proč ty ne?”

Už spí a s ním svět celý,

zůstává osamělý.

---