Přála bych si maminku

z roku 2006

Jsem sama

v prázdném pokoji,

nikdo tu není.

Je mi smutno.

Nikdo mě nepohladí.

Nikdo se na mě neusměje.

Pár plyšáků na posteli.

Dnes byl zabitej den.

Nálada podivná – nejen u mě.

Snažit se smát je těžke a když – tak jen chvilku

a pak zas přemýšlet proč.

Prázdní lidé.

Já jsem taky prázdná – vlastně plan myšlenek,

ale dnes jsou taky prázdné – o ničem.

Povídám… jsou to jen slova… skoro bez obsahu… jen fakta.

Někdo se zeptal…

A odpověď ho možná ani nezajímá,

pouští se do jiného rozhovoru.

Dnes neumí naslouchat,

neslyší – je unavený.

Otázky.

Na co otázky, když ne odpověď?

Bolí to,

ale možná je to jen sobectví:

chtít, aby mi zase někdo naslouchal,

připadala bych si víc důležitá.

Já nejsem.

Jsem kapka v moři oceánu.

Kdy to konečně budu vědět?

Asi bych toho neměla chtít po lidech moc,

anebo možná nic.

Měla bych být ticho.

Ale stejně bych si přála maminku

- maminku anděla.

Maminko, kde jsi?

---