Balada o mývalovi a chápánovi

Taková malá hříčka, povídání - možná malým děckám by se to líbilo.:-)

Vstoupil jsem tak rok - dva zpátky,
do obchodu se zvířátky.
Žil jsem si sám, opuštěně,
chtěl jsem koupit aspoň štěně.
"Máme pejsky, rybky, špačka,"
usmála se prodavačka.
Já toužil po exotice,
"A co šelmy, co opice?"
Úkosem se podívala.
"Jen chápána a mývala."
Koho z nich teď budu chovat?
Začal jsem se rozhodovat.
Uplynula delší doba -
nakonec jsem si vzal oba.
Z počátku jim bylo chladno,
pak si ale zvykli snadno.
Každý měl své kvality –
individuality!
Mýval míval období,
kdy rád mýval nádobí.
V pondělky a úterky
se vždy chápal utěrky.
Chápán se jí nechápal,
celé dny jen prochrápal.
S hygienou byl na štíru
neskrýval v sobě špindíru.
Ve vaně se nemáchal,
prostě jenom zapáchal.
Chápan chrápal, mýval myl,
v tom však právě byl omyl:
Když si mýval chtěl pak dáchnout,
k chápánovi nechtěl páchnout.
A neboť to nebyl debil,
v posteli se uvelebil.
Hodně zvířátek dřímaje
(mývaly nevyjímaje)
neprobudí rámus hromů,
natož příchod pána domů.
Když jsem přišel z tvrdé dřiny,
chtěl jsem zalézt do peřiny.
Já vůl se však nepodíval,
jestli mi tam nespí mýval.
Lehl jsem mu na záda,
on se nemoh´ ovládat –
než jsem se včas otočil,
vykvik, z okna vyskočil.
Chápán se hned přidrápal,
co jsem spáchal?, nechápal.
Mlčky jsem mu zaznačil,
jak ten mýval vyskočil.
On se na mě zlostně díval
vztek, ten rozhodně neskrýval.
Byl asi naštvaný velmi,
že jsem takhle pozbyl šelmy.
Pak si sbalil saky paky
uraženě utek´ taky.
Tak zas v bytě sám si žiju,
a nádobí sám si myju.
Mám teď zase prázdný byt -
vím, že na chov nemám cit.

---