Volám

z roku 2006

“… sám a sám

(ale volný stale, tam polích…)”

tu báseň znám:

cestou dale, klesnout, pak zemřít.

 

Cesta dlouhá

vede, kam?

A jak poznám,

co je klam?

 

Jak můžu, co je dobré znát?

Dobro relativní je.

Já se budu pořád ptát,

otázky jsou v mysli mé.

 

Vlastně jsem chtěla psát o mamince,

kterou bych ráda měla,

psát o neexistující vzpomínce

- stale stejné téma.

 

Maminko! Maminko!

Pochovej mě prosím!

Neexistující vzpomínko,

chci být s tebou, smím?

 

Je tak těžké chodit světem,

kde všechno na mne útočí,

chci být zase zpět dítětem,

chci být zpět v tvé náruči.

 

Hrej si se mnou a zpívej,

na kolenou mě houpej,

ráda mě měj a se usmívej

a budu v bezpečí – budu oukej.

 

Je tak těžké držet se nad hladinou,

je těžké neplakat

a čas běží, dni minou,

já ještě neumím na svých nohách stat.

 

Maminko, plakej se mnou,

pochovej mě a utěš,

zažeň mou myšlenku temnou,

v mém smutku mě potěš.

 

Maminko, hlaď mě po vlasech,

všecko mi vyprávěj.

Nechci slyšet nikdy víc:

“Ty, mrcho” a “Už mi pokoj dej”.

 

Maminko, tati,

kde jste kdo?

Kdo mě ochrání,

když přijde zlo?

 

Maria, Ježíši,

ty, jenž jsi nejvyšší,

u vás chci se skrýt

(není to ono, jak to vyjádřit?)

 

Nejsem ještě žena,

i když už jsem dostala kytku,

ještě nemám jména,

pořád potřebuju matku.

 

Maria, maminko,

vezmi mě za ruku – vezmi mě s sebou,

“já půjdu světa kraj” – za tebou, maminko,

i když mě nohy zebou.

 

Volám často vás

Maria, Ježíši,

vztahuji ruce zas,

proč mě nikdo neslyší?

---