Táta

z roku 2007

Tatínku, tatínku, tatínku,

kde jsi tati?

Já tě potřebuju.

Prosím tě, vezmi mě za ruku,

ukazuj mi cestu kudy jít

a dej mi k tomu sílu.

Já jsem zase na dně.

 

Tati, přijdeš?

Podíváš se na mě?

 

Usměješ se?

Pohladíš mě po vlasech

nebo mi řekneš: “Pojď, maličká”?

 

Mám vydržet.

Ale jak?

 

Vezmeš mě zase do náruče?

 

Příliš mnoho věcí,

než abych je mohla vypovědět,

 

a tak se tě pevně chytnu

a pak tě bouchám pěstí do ramene, (protože nedokážu plakat)

protože je toho příliš mnoho.

Ty se nezlobíš.

Snad to chápeš, že to není vůči tobě.

Snažím se dostat emoce ven.

Po nějaké době zápasu

sama se sebou

už potom přichází klid

a můj táta mě stale pevně objímá

a nepustí mě.

Jsem v jeho náruči

a můžu úplně všechno,

jsi silná,

protože mám tátu.

 

A kdy tě zas uvidím?

Jsi daleko.

A já už ti přestávám rozumět

a neznám tě tolik jako dřív

jsi zase jiný

a já nevidím, jak se měníš,

proto tě přestávám chápat.

Tati, já chci být s tebou,

přijdeš zase?

Uvidím tě?

Budeš aspoň trochu stejný?

Nebo budeš úplně jiný člověk?

Tatínku, nechci tě ztratit.

V mým srdci zůstaneš napořád,

ale budeš mi pořád nablizku?

 

Tati, a co teď?

Pomůžeš mi?

Měla bych s tebou mluvit častěji

jenže už se mi nechce ani mluvit,

spíš bych tě vzala za ruku

a pak kolem krku,

podívalal bych se ti do očí

a plakala,

pevně bych držela tvou ruku,

schoulila se ti do náruče jako male dítě

a v klidu a v bezpečí bych u tebe usnula a spala.

Přijdeš?

---