Růst

Do mých dnů zářilo slunce. Do všech mých dnů. Probouzela jsem se každého rána do radosti. Radovaly se moje nohy ruce hlava tělo všechno uvnitř mě. Radovaly se všechny buňky co mě celou tvoří - taková to byla radost. Radostné chvění. Byla jsem mladá krásná okouzlující žena. Milovala jsem. Přirozeně bez otázek a odpovědí. Byla jen vzrušující očekávání a jejich radostná naplnění. Den po dni hodinu po hodině vteřinu po vteřině. Nepřetržitě. Jenomže strach strach nikdy nespí. Vyčkával ve mně uvnitř mě nastřádaný po léta kdy nezářilo v mých dnech slunce neprobouzela jsem se každého rána do radosti neradovaly se moje nohy ruce hlava tělo nic uvnitř mě chvěly se všechny buňky co mě celou tvoří - úzkostí. Zničil všechna radostná rána do kterých jsem se den co den probouzela. Slunce dříve tak ohnivě zlaté svítilo dál už jen žlutě po celé dny ochlazovalo moji rozpálenou pleť. Adame! Kolik tvých tváří ještě musím poznat? Kolik tvých pocitů a citů než ovládnu svůj strach? Kolik svých malých snů vymazat z paměti a nahradit je jedním novým velkým sněním? Kolik síly sesbírat kolik kamenů než postavím svůj dům svůj hrad svůj chrám? Kolika pramínky ovlažit svoji bradu prsa klín než postavím sebe samu? Kolika úsměvy dovnitř i navenek? Novou silnou pevně v sobě svém domě hradě chrámu zakotvenou ženu? Život je jeviště my sobě kulisy. Hrajme své party tak ať vesmír zpívá...

---