Seděli vedle sebe

    Seděl vedle své ženy v kostele. Pavel byl ženatý deset let, každou neděli chodili do kostela a přece mu ta věta, ta myšlenka přišla stále stejně absurdní. Sedí vedle své ženy v kostele. Ten kostel, jeho modlitby-předstírané, ta žena a hlavně vědomí, že je jeho ho naplňovaly hnusem. Ze strany ji pozoroval. Připadalo mu, že už nedokáže snést ani pohled na ni. Na ten její vyschlej krk a propadlý tváře. Na ty její na červeno obarvený vlasy a zlatý náušnice v uších.
    Nenáviděl vesnici, ve které žil, nesnášel její obyvatele, jejich zvyky, jejich halasné zdravení, svoje hlasité odpovídání, jejich bujaré veselí při zábavách, které mu přišly naprosto stupidní. Většina z těch lidí, kteří se ožírali na oslavách rybářů, myslivců,  hasičů a policajtů  byli z města, přistěhovalci. On se tady narodil. Nejásal nad tím jak je tráva zelená, kráva veliká a knír pana Totha tak dlouhý, jak to slyšel u mešťáků. 
    Seděl vedle své ženy v kostele, ve svátečním oblečení a pozoroval ty svatouškovské ksichty kolem sebe. Stará Navrátilová, vdova. Už deset let je bez manžela, chodí pořád v černým a stopuje před svým barákem každýho, kdo projde, aby mu vypravovala o tom, jak jí Pepíček chybí a jak to za něho bylo všechno jiný. Když Pepíček žil, tak ho ona obden škrtila a on ji honil po náměstí se sekerou. Teď seděla vedle SVÉ kamarádky Olči v kostele, s vážným výrazem v obličeji a s růžencem v ruce. Olča, korpulentní šedesátka, se také tvářila velmi důstojně. Občas, ale zabloudila zrakem do davu přes uličku, aby si zapamatovala, co kdo má na sobě. Pak to dopodrobna popisovala svému manželovi,kterej se nemoh hejbat. Vedle ní seděl pan Hališ. Toho měl Pavel celkem rád, kupodivu. Hališ bydlel se svou „družkou“ (tak jí sám říkal) naproti nim. Když toho vypil hodně, a to se stávalo často, vzal jakési doma vyrobené minidělo a střílel  do oken sousedů. Naštěstí vždycky minul o pár kilometrů, ale Pavlova žena stejně hystericky šílela a křičela na Pavla, proč sakra nikdy nic neudělá. Popravdě pro něj to bylo vítané zpestření večerního sezení u televize s miskou voříšků (mají vitamin B, říkala jeho žena). Přišel dokonce i Mambas s rodinou. Jeho životní krédo bylo: pes bez obojku-pes k žrádlu. Jeho mražák byl plnej psího masa a jednou za čas pořádal takovou menší hostinu, kam pozval všechny z ulice a starostu. Nic moc maso. Dost tučný na Pavlův vkus. Vzpomněl si jak se Martina,jeho žena, tvářila, když jí Mambas maso nabídl. Jak ohrnula úzký rty tak, že jí šly vidět ty její dokonalý zuby, jediná věc, na kterou byla na soběpyšná, ale on je tím víc nesnášel. Jak svraštila zhnuseně obličej a všechny vrásky se jí ještě prohloubily.  Mambas jí něco řekl. Pavel nevěděl co, protože fascinovaně hleděl na svou ženu. Náhle se koketně zahihňala jako šestnáctiletá studentka. Mambas jí ještě něco řekl a odešel. Pavlovi jí bylo v takových chvílích vždycky líto. Když mu chtěla ukázat, že je ještě žádoucí....
     Seděl vedle své ženy v kostele. Před nimi seděly JEJICH děti. Spíš její možná. Neměl je rád. Byly tři. Dva kluci a holka. Když chvíli pozoroval jejich světlé zátylky, jejich úzká ramena ve svátečních šatech, necítil vůbec nic. Slyšel kolem sebe ze všech stran, jak rodičovství všechno změní, jak se všechna sebeláska promění na lásku k dětem. On se rád neměl, takže se nic nemělo proměňovat. Martina je zbožňovala. Jestliže mu začala lézt na nervy už po svatbě, tak narozením dvojčat ji začal nesnášet celkem intenzivně. Jediné o čem se spolu mohli bavit byly děti, a protože Pavla nezajímaly nebyla to moc uspokojující konverzace. K sexu jí zezačátku  přemlouval, potom mu už ani nevadilo, že se mu ho nedostává.
       Seděl vedle své ženy v kostele a měl pocit, že se zadusí. Měl chuť na všechny kolem vykřičet, co si o nich myslí. Jak jsou ubozí, plytcí, pokrytečtí, omezení. Jak nenávidí jejich sváteční hadry a ty jejich růžence. Chtěl uhodit svou ženu, aby se konečně probrala a říct jí, že mu vadí i to jak si čistí zuby. Chtěl odejít z téhle vesnice tuposti, od své ženy, dětí, od svýho vykastrovanýho psa. Chtěl se odstěhovat do velkýho města. Co do velkýho, do toho největšího – do Prahy. Chtěl mít svůj byt bez pastelových barev, váziček z Ikey a krémů proti celulitidě na poličce v koupelně. Chtěl být konečně volnej. 
     Ale dál seděl vedle své ženy v kostele.

    Seděla se svým manželem a dětmi v kostele. Byla neděle, všichni se hezky oblékli a atmosféra kolem byla jako vždycky tak nějak nepopsatelně slavnostní. Před nimi seděly její děti. Honzík, Filip a Janička. Dnes kupodivu docela klidní. Čerstvě umyté vlasy jim slabě voněly heřmánkem a ta jemná vůně Martinu uklidňovala.
       Seděla v kostele vedle svého manžela,  držela ho za ruku a občas se na něho podívala jak se modlí. On se na ni vždycky usmál a zase se pohroužil do modliteb. Myslel si, že po deset letech manželství neví, jak Pavel tyhle neděle nenávidí. Každý týden čekala na to až bouchne rukou do stolu a řekne, že nikam nejdou, že tentokrát zůstanou doma. Nikdy to neudělal. Časem čekat přestala. Přestala očekávat. Očekávat nějakou reakci, nějaký čin z Pavlovy strany.
       Seděla v kostele se svým manželem a dětmi a pozorovala jejich sousedy. Paní Navrátilová, které před deseti lety tragicky zemřel manžel, když jí jel naproti do práce. Její kamarádka, paní Šafářová, jejíž muž je už tři roky nepohyblivý, a pro kterou je největší radost pozorovat lidi v kostele. Hališ, soused, který pije, otravuje život svým sousedům a bije svou ženu, a pro kterého měl Pavel nevysvětlitelnou slabost. Neobvykle je tu i Mambas s rodinou. Tváří se jako velký otec rodiny a přitom jí už několikrát nabízel sex. Bylo jí z něj špatně.  
    Měla ráda život na vesnici. Narodila se, vyrůstala a studovala ve městě a když poznala Pavla, ráda se k němu hned přestěhovala. Nesnášela město. Tu jeho anonymitu, přelidněnost, bezohlednost, krutost, hluk, osamocenost a nesvobodu. Na vesnici byla všude kolem ní zelená tráva, vedle jejich domu byl statek s krávami a byla tu spousta legračních postaviček. Třeba místní blázen Bezručka, nebo pan Toth s nejdelším knírem, jaký kdy viděla. Když někam šla všichni ji zdravili a ptali se jí na děti. Ty pořád někde běhaly s kamarády. Takovou idylu by ve městě nikdy neměla. Ale možná by měla manžela. Jediný kaz na jejím dokonalém životě. Dům si po smrti Pavlova otce zařídila podle svého, měla úžasné děti, dobré přátele a byla na svou blížící se čtyřicítku celkem pohledná. Ale neměla muže. Pavel byl duchem pořád někde jinde. Ráno v 5.45. vstal, vyčistil si zuby, nasnídal se, oblékl a šel do práce. V 16. 30 se vrátil. Sedl si do křesla, kde si četl nebo zapnul televizi. Občas si zašel do hospody. Nic ho nebavilo. Ke všem lidem ve svém okolí se choval povýšeně, ale zároveň plaše. Nechápala, kdy se z něho stal tenhle cizí člověk. Kdyby k sobě byla opravdu upřímná, musela by uznat, že takový byl vždycky. Ale Martina celkově moc upřímná nebyla.
     Seděla v kostele se svým manželem a dětmi. Všimla se, že ji Pavel pozoruje. Napadlo ji, co se mu honí hlavou. Chtěla se ho na to zeptat, chtěla ho vzít za ruku, vzít děti a odejít odsud. Chtěla mu říct, že ji mrzí, že ho tak zanedbávala po narození dětí. Chtěla mu říct, že ho má pořád ráda. Vadilo jí na něm spoustu věcí. Jak jí, jeho umývání nádobí, zametání nohou smetí pod sedačku, zvuky, které vydává při jakékoliv námaze, jak si povídá s jejich psem, jeho pach po probuzení, pití kávy, hltání jídla, mlaskání, přepínání  kanálů, obalování knih do novin, čtení novin na záchodě, lízání zmrzliny, vrtání se párátkem v zubech, přerušované močení, vrtání se tím stejným párátkem v zubech a následně v uších, používání pseudomoderních výrazů jako: mejdlo, hodit záda aj., nadýmání a jeho poučování. Chtěla mu to všechno říct.
    Ale dál seděla v kostele s cizím mužem a svými dětmi.