Cesta

Venkovní asfalt jemně pálil do jejích bosých nohou a bodejď by ne, vždyť je taky červenec, pomyslela si. Pomalinku našlapovala a každým dodupnutím ji bolely chodidla. Její krev na popraskaných puchýřích zobrazovala úsilí, které do svého cílu dávala. Občas spadla na zem a nechtěla  už vstát…….. Stíny lidí chodily okolo a místo aby jí pomohly vstát, házely jí  klacky pod nohy. Otíraly se o její zakrvácený šat od rozbitých kolen, pohleděl na ní  jeden ze stínů a vykřikl: „Vypadni z téhle cesty, tohle je naše cesta,“ pohrozil jí zvýšeným hlasem. Nechtělo se jí mluvit, bylo jí do breku, setřela si slzy, které jí kapaly na  její zakrvácená kolena. Ten stín, který ji shodil z cesty, byl už dávno pryč. Cestu vyznačovaly jen padlé patníky naházené podél příkopu. Rozhodla se, že půjde dál, nevzdá to, paprsky slunce začaly jemně pálit. Svlékla si bavlněné tričko, bylo jí teplo.

„Co tady děláš?“ zeptal se neznámý stín s pohledem na utrápenou dívku.

„Chci projít touhle cestou,“ odpověděla vystrašená dívka.

„Tuhle cestu nikdy neprojdeš, nebudu ti házet klacky pod nohy. Vrať se radši tam, odkud si přišla. Radím ti dobře.“ Pak zmizel a rozplynul se v prach.

Když už seš  takhle daleko, tak to nesmíš vzdát, uklidňovala se  s   pohledem na ujitou cestu.

Vzdala se všech svých pochybností a šla dál. Přestala myslet na nejhorší, přestala mít předsudky, že to nedokáže, prostě šla a stíny začaly pomalu mizet. Začala být  silnější než oni………………..

Tuhle cestu prošla jenom s popraskanými chodidly, ale v životě to tak být nemusí……..