Jak snášela fyzické napadání...než...

    Nemohla se mu podívat do očí. Nemněla na to žaludek a ani to přemýšlení, jak se má tvářit… Šla pomalu s mírně skloněnou hlavou. V duchu si přála, aby nepotkali moc lidí. A taky se snažila moc nekulhat, ale to se nedařilo.

    ,,Dobrý den, ale copak, zase jste spadla na kole?“

    ,,Hmm…“ letmo zvedla zrak, ,,to víte…“. Oddychla si, byl to jeden z nakupujících, co chodí k ní do obchodu. Ten se nebude dál vyptávat.  Zatím nevěděla jak to řešit, kde sebrat sílu a dostatek sebevědomí. A hlavně by potřebovala v někom oporu. Je z toho čím dál víc psychicky vyčerpaná. Zase nevyspaná, to bude den!  

    Noční hádky se poslední dobou prodlužovaly až do rána. Dřív po ní jen házel polštáře. Pak i co mu přišlo pod ruku. S postele ji shodil už taky víckrát, ale jinam jít spát taky nesměla. Ale včera to bylo hodně nešťastně. Měla obražené asi tři prsty na noze o topení vedle postele. Začínaly jí hrát všemi barvami. Proč to dělal? Bezdůvodně beze svědků… Co ona dělala špatně? Snažila se dopátrat, zatím marně.

     Co se mezi nimi tak strašně změnilo! Nechce tomu snad věřit? Opravdu to už lepší nebude? Po těch letech. Ze začátku to bylo fajn. Proto si ho i vzala. Ale teď se to pořád zhoršovalo.

    Kulhala asi čtrnáct dní. Pak se to začalo zlepšovat. Tedy ty její prsty. Hádky, ty pokračovaly. Už ani neví jak dlouho. Dny a týdny jí začaly splývat. Byla ráda, jen když mohla sednout na horské kolo a sama ujet pryč. Do přírody. Měla oblíbená místa, kde vydržela i nekonečně dlouho. Nebylo pro ni problémem vyškrábat se i s kolem na rameni téměř kamkoli po stezkách určených pěším turistům.

    ,,Slečno, ale to není cyklotrasa. Daleko se nedostanete!“

    ,,Já vím…,“ odpovídala s úsměvem kolemjdoucímu, který na ni zíral, když přehazovala kolo přes spadlý strom mechem už obrostlý přes cestičku.

     Tyhle výlety stály za to. S kolem se dostala dál než pěšky. A na úžasný místa kde byla hlavně sama jen se svými myšlenkami. Dokázala i hodinu jen tak sedět a koukat ze skalního výběžku do údolí pokrytého různou zelení.

    Začal žárlit i na to kolo. Kontroloval jí tachometr. Počet najetých kilometrů neodpovídal času. Kde byla…! S kým, proč… Musí to už nějak vyřešit, už to nevydrží a nakonec to odnese tak, že nebude moci sednout ani na to kolo…

    Byla sobota. Jeli na dopoledne do obchodu. Tentokrát pokračovala hádka, či spíš jeho nekonečné supění nad i sebemenší maličkostí i ráno. A pořád a neustávala. Ani před zákazníky se už neovládal. Pomalu odemykala a špatně si stoupla, nemohl ji pohodlně obejít a špatně mluvila a vykládala zákazníkům nesmysly a vůbec úplně všechno dělala hrozně. Po patnácti letech neuměla ani dýchat tak aby byl spokojen. Zkoušela zjistit i jestli ho netrápí nějaká nemoc a další věci, no prostě měla pocit, že už se opravdu vyčerpala. Dnes to vyřešil za ni.

    Začal na ni řvát až ji zahnal až do malé kanceláře, z které bylo vidět přes sklad do prodejny. Ani si nepamatuje jak se schoulila do křesla, které tam bylo náhodně pár dní vzato do úschovy. Pak jen ví, že ustal rachot. Snad ještě zaslechla zvuk klíče v zámku. Po chvíli ticha se odvážila utřít slzy z očí. Oddychla si když nahmátla brýle a byly celé. Odklonila židli a zvedla mobil ze země. Uf, funguje. Odstranila krabice ze zbožím, ty byly naštěstí lehké, no tahle židle to nepřežila, i ten stůl se bude muset opravit. Musí přece do prodejny, proboha vždyť mají otevřeno… Rychle se rozběhla ke dveřím, když si uvolnila cestu. Až po chvilce ucítila bolest na nohou. Nebo si všimla krve?!

    Bylo zamčeno. Nikde nikdo. V tu chvíli jí to bylo jedno, tím líp. Zranění bylo jen povrchové. Krev už začala zasychat. Odpotácela se celkovým vyčerpáním a i s úlevou do uličky za regály. Vytočila číslo bratrancovo. Vyrůstali spolu jako sourozenci, věděli o sobě všechno. Dopověděla mu, co dřív jen naznačila. A pak i sestřino…  Měla náhradní klíče u sebe, takže když se objevili a to celkem rychle přes celý město, odvážila se odemknout. Odvedli ji roztřesenou do blízkého bistra a nalili do ní nějakého panáka, nebo víc už neví. Ví, že rozumovali jeden přes druhého. Její sestra, bratranec a i jeho manželka. Pak se rozhodlo, že nemůže domů sama a pojedeme pro babičku na chatu, se kterou bydlela i s manželem, který odjel teď bůhví kam. Volat třeba polici nikoho nenapadlo. Sestra si odjela po svých. Nasedla pak k těm dvěma do auta a vydali se na chatu, rozhodnuti, že se situace musí nějak vyřešit. Ale jak, to zatím nikdo nevěděl.