Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
31.12 2006
A jak mi napsal jeden kritik : " kategorie souhlasí s duchem autorky" možná měl pravdu i když tohle je docela staré...
Znova a znova... ten pocit a hudba.... hudba prázdnoty a nadnášející mlhy... tma a znova a znova ten pocit. Hvězda tmy. Světlo tonoucí v hladině nebe. Tma a prázdnota. Vím že tam jednou utonu! Vím, až si mě chytí ten neustále pronásledující strach stínů, tak ten pocit, který neustále cítím, mě pohltí a budu jeho součástí.Budu tmou, budu stínem... a naposledy se projdu městem.... městem mlhy. Procházím se temnou ulicí s tmavou hladinou nebe nade mnou.... procházím dál a dál mlhou objímaná... ztacená, opuštěná. Rozhlížím se po oknech, za nimiž už dlouho nikdo nebydlí, za nimiž se už nesvítí. Všichni z tohoto ponurého města zdrhly a nechali mě tu stát! Nikdo z nich už tu nechtěl žít.... v ulicích je tma a zima.... lampy zarůstají a noří se do tmy. Stromy podél silnice tlející.. jejich pach mlhou rozvířený, dusí kolemjdoucí a proto nemohou jít po cestě dál. Stíny stromů jsou zlověstné, vypadají jako černé díry chtivé po každé pozitivní energii. A přesto tu musí zůstat stát. Nikdo nepřeřízne jejich tlustý těla. Chtivost, sebestřednost..... nikdo už tu nechce žít..., protože všechny stěny domů byly prorostlé lží, rozežranou svinstvem společnosti. ČERVI! Rozežraly opěrné zdi a teď prosvítají jak prostřílené kulometem. Všechno je vratké a základy hnijí ve zvrácené půdě, na které byly postaveny všechny domy. Hustá mlha si našla je i tebe. Červi, jsou všude ty mrchy! Minulost rozprostírá naše kroky budoucnosti, ale tady je slepá ulice. Není žádná cesta dál. Hlavou zeď nezbouráš! Odstěhovali se, zatímco já tu musím zůstat stát uprostřed města ve kterém se už schovává jenom stín, strach, prázdnota a samota. Mlha a stíny prochází mým tělem jako duch.... mlha je ztěžklá a ledová. Zima. Přesto tu nejsem sama.... cítím stíny pronásledující... a už vidím tu osobu v dáli blížící. Cítím to snad naposledy. Cítím pach krvavého potu vytékající z hlubokých ran na duši. Chci utéct však stojím připoutána hnilobnými kořeny zarůstající do popraskaného asfaltu. Červi! Nejdřív rozežrali to, pro co jsem žila a teď sežerou moji duši. Křičím...Řvu do tmy, žádná odezva ani ozvěna. Všechen můj hlas a každé mé slovo, pohltila težkost celého města. Červi, lež, úzkost, bezmocnost... a osoba neslyšně ke mě blížící, proniká mlhou a světla lamp poliká, i poslední hvězda utonula! Je chladná, temná, pod hedvábnou kápí ukrytá, plíží se jako stín a já přes pevné kořeny přestávám dýchat a odevzdávám se osobě v kápi. Nekřičím... nebráním se, není třeba... město mlhy, město zrady...osoba, která mě překryla a pohltila byla v hlubokých lesích ukrytá a tam číhala na správný okamžik. Ta osoba v sobě ukrývá bezmocnost, samotu, strach a prázdnotu, byla ukrytá v hloubi moji duše. Tou osobou jsem já a můj strach. Město mlhy bylo bylo mou duší, mým světem. Svět, který je zatracen a bude čekat až ho někdo někdy objeví a minulost nepřehradí vysoká zeď, ale jsou tu rány krvácející a páchnoucí...ty nepřekryje čas ani strach, ale návrat. I ve ztracení je začátek... pro nouzi... pro smutek, strach, tmu a pro tebe!! .... ČERVI!!!Odporný, slizký, páchnoucí, kroutící se, parazitující, nevyvynutý hmyz!!! Toužím po pomstě a chci ji ZABÍT..... minulost!!! Čas. Tik, ťak, tik, ťak.... všem vládne a všichni ho poslouchají, všichni se řídí jeho pravidly! A proniká a proniká do jeho těla.... Čas TÍHA! Tíha mé duše ze které není úniku a ze které se všichni odstěhovali! Je zatracena a mé domy nikdo nechce opravit! Tudíš se do nich nebude chtít nikdo vrátit! Červi, červi, červi, červi, červi, červi, červi, červi, červi, červi, červi, červi, červi, červi, červi, červi, červi, červi, hniloba, smrad, pach, zvrácenost, lži, červi ...a slabota !!!! Nakrmte se když to tak chcete! Když vám to tak chutná..... vrátím se pro tebe..... město mlhy město zrady........
Písmák