Hadí dech

Intuice zmítá se mým tělem.

Nevím, kde se nachází.

V útrobách hada s krvavou kůží,

svléká si ji nerad.

Ale rád se ukazuje,

v karnevalu noci tančí dál,

i když slib své ženě kdysi dal.

Hadí žena se pomalu plíží 

davem šílenství,

v pochybnosti důkazu se usmívá.

Pravdu hned nepozná.

Slunce záře jí spaluje ve shnilou kůži.

Ranní vzpomínky matou.

v Hadích očích vidím zář.

Prahnoucí touha spaluje jeho rty,

suché a přitom vlhké.

Rozmlžená maska Ti nejde svléct.

Přitom svlíkáš ty mě,

neubráním se dál.

v pochybách se teď ploužím,

masku noci nesundáš.

Nezbývá než doufat v čas.

Dvě těla sebou škubou 

a já se probouzím

zas 

a znova

dál poznávám

tu vzdálenou dimenzi

zavřených dveří ...