Srub (3. část)

Srub (3.část)

Překvapení v horách

Nazítří ráno, byla obloha jako vymetená a po sněhové vánici nebylo ani stopy. Příroda dřímala pod zasněženou bělostnou peřinou. Do místnosti, ve které spal Jack dopadly první chladné sluneční paprsky a zlehounka ho zašimraly pod nosem. V srubu se vyjasnilo a rázem se vše probíralo z nočního spánku. Jack otevřel oči a hlasitě kýchnul. Bylo chladné ráno. V krbu už dávno vyhasnul poslední uhlík.
Tak jako každé ráno se mu nechtělo vylézat z vyhřáté postele, dnes však kupodivu vstal hned, jakmile se probral. Obléknul se a šel se podívat na Bryka. Ten ještě spal, tak ho opatrně přikryl dekou. Letmo zkontroloval obvaz na ráně a s úlevou si oddychnul. Již neprosakovala. Nechal psa odpočívat a šel zatopit ke krbu. Nachystal třísky na podpal a po chvíli to v krbu jen práskalo a ohýnek vesele plápolal. Uvařil si plnou bandasku čaje a pojídal chleba a sušené maso. Jack si co třetí den pekl bochník chleba, nebo kukuřičné placky. Vaříval různé pokrmy a sušil maso. Velice dobře vše uskladňoval. Venku za srubem,  měl v podzemní skrýši primitivní chladírnu. Tam uschovával pod silným poklopem maso a vše, co podléhalo rychlé zkáze.
A uvnitř srubu,  měl spižírnu, kde skladoval sušené výrobky a vše, co potřeboval k jídlu. Zásoby jídla mu vesměs vydržely tak čtyři měsíce. Pak musel dolů do nížiny mezi lidi a prodat úlovky. Nakoupil co potřeboval, naložil na saně a s Brykovou pomoci zásoby do srubu dopravil. Snídal a zabýval se úvahami, v duchu spokojeně konstantoval, že zásob má bohatě dost, než kdy jindy. Když dopil poslední doušek čaje a vydatně posnídal, dal se do běžných drobných prácí. Poumýval nádobí, ještě od včerejšího večera, poklidil ze stolu a připravil další kupu dřeva na otop. Mezitím se probral Bryk a dal mu do jeho misky vodu s kousky masa. Podrbal ho za ušima a mluvil k němu přívětivým tónem, radoval se z něj, že zranění naštěstí nemá nijak vážné. Utěšoval ho, že se z toho vylíže.
Bryk na něho koukal vděčným pohledem a hltavě pil vodu.
Jack ho poplácal a pootevřel dveře, aby mohl psík na svou pravidelnou potřebu. Ten nevystřelil ven, jak to obvykle dělával, ale šel jaksi pajdavou chůzi, takovou negramotnou. Rána byla ještě čerstvá a určitě měl bolesti. Po nějaké chvíli vlezl z venku zpátky do srubu a stočil se v pelechu do klubka, dávajíc Jackovi najevo, že bude celý den ležet. Jack ho nechal na pokoji a věnoval se své práci. V poledne postavil na polévku a navařil ji dostatek ve velikánském hrnci tolik, aby se s vařením nemusel plahočit dva dny. Umínil si, že nechá Bryka dnes doma odpočívat a půjde na obchůzku po okolí sám. Možná i něco ulovit. Nachystal si potřebné věci a oblečení, zabalil kousek chleba s masem a po poledni vyrazil. Pořádně ještě naložil do krbu dřevo, aby měl spící Bryk teploučko, než se vrátí a uzamknul bezpečně srub.
Venku natáhnul do sebe s požitkem čerstvý vzduch a chvíli stál před srubem, jeho zraky si prohlížely okolí, které měl před sebou. Naskytnul se mu nádherný pohled, nebe bylo bez mráčků a na zemi se třpytil nadýchaný snížek. Paprsky sluníčka ten třpyt odrážely a dodávaly široko- daleko, jiskřivou atmosféru. Jack tam stál a kochal se pohledem na ty krásy a nemohl se vynadívat. Zasněžené kopce a kopečky... pokryté smrčky a borovice...
sluneční záře... to vše mu v očích vykreslovala nádherná krajina a to ticho kolem, mu v uších znělo jako rajská hudba. Dokonce i srub, ve kterém žil, měl najednou zvláštní nádech, jakoby s tím vším splynul a byl součásti toho dění, jakoby to tak mělo být...a hlásal, že i on stojí za zhlédnutí....
Jack se pomaloučku vymaňoval ze strnulého snění, ještě se několikrát nadechnul a ukončil své rozjímání. Vydal se směrem k horám. Kradmo ještě pohlédnul ke srubu, jestli se kouří z  komínka a pak zabočil k úpatí, než se ztratil z dohledu. Šel po klikatém svahu a nad ním se týčila vysoká hora, vypadala tak majestátně a v Jackovi se vždy úžasem a úzkosti sevřelo na hrudi. Vyzařovala z ní taková magická síla a něčím ho vlastně přitahovala. Sešel ze svahu a dostal se na otevřené prostranství hřebenu hor. Zpozorněl a zrakem zaměřil vysoko,  nad sebou na skále, malý černý bod. Bod se poté dal do pohybu a Jack s podivem zjistil, že to je kamzík. Již se jim dál nezabýval a šel dál. Kamzíky nikdy nelovil. Lovil drobnější zvířata, jako byli zajíci a bažanti a někdy, i když vzácněji, srnce. A ostatní co se dalo ulovit.
Zbytečně by nikdy žádnou zvěř, jen tak, nezabíjel. Dnes však neměl v plánu lovit zvěř. Vyšel si jen tak, podívat se na svoji oblíbenou rozhlednu, kterou si kdysi postavil. Pozoroval tak krajinu pod sebou a sem tam, měl možnost zjistit, nějaké dění v okolí. Vyšplhal po skále vysoko nahoru, která byla v tomto místě nejbezpečnější a umožnila mu výstup na rozhlednu. Konečně na ni stanul.
Rozhlédnul se kolem sebe a zase se na chvíli ponořil do snění. Měl pocit, jako by měl celý svět na dlani. Jakoby byl sám na střeše světa. Pod sebou měl nádhernou vyhlídku na míle daleko. Vzduch byl trochu v té výši řídký a byla mu docela zima. To ho však neodradilo. 
 Prohlížel si celou krajinu kousek po kousku a nevynechal jeden jediný kout, kam až jeho oko dohlédlo. Stál tam dobrou hodinu a pak se mu zima začala prokousávat pod kabát, musel chtě- nechtě sejít dolů. Zůstal mu jen divný pocit. Tahle myšlenka se vynořila, jak sešplhal dolů ze skály. Měl pocit, že jak se rozhlížel na rozhledně, že na maličký okamžik něco přece jen spatřil. I když tam tomu nevěnoval nijakou pozornost, přece jen se později v něm ten pocit znovu ozval. Na kratičkou chvíli se mu zdálo, že kousek od hory v lese,  spatřil lidskou bytost. Pak tu myšlenku zaplašil....
Nesmysl, říkal si... Tady?... V horách?...
Široko-daleko nemůže být ani živáčka, pomyslel si. Pak se tím již nezabýval a myšlenku odháněl. Ale jakmile byl z rozhledny dole, ten pocit zas a zas v něm narůstal. Zlobil se sám na sebe, že měl, jak byl ještě nahoře, lépe vnímat ono místo. Ale pozdě...Zpátky nahoru se mu už nechtělo. Počasí na horách bývá proměnlivé. Každou chvíli se může změnit a setmít. Na horách už to tak bývá....
Jak tak uvažoval, všimnul si, že slunce se pomalu vytratilo a obloha potemněla. Začal myslet na cestu zpět. Cesta trvala od srubu k rozhledně dvě hodiny chůze. Při zhoršení počasí a případné chumelenici, by se mohla až zdvojnásobit. Raději se vydal na cestu. Po půl hodině došel na volné prostranství a odpočíval. Pojedl jídlo z domova na posilněnou. V tom ho vyrušil nějaký zvláštní zvuk. Nemohlo to být od něj daleko, ne víc , než sto metrů. Napjal sluch a zpozorněl...
A znova!...
Pláč!?....V Jackovi hrklo. Zní to jako pláč dítěte...
???
Jack se rozběhl tím směrem, odkud se záhadný pláč ozýval. Slyšel ho hned na kraji lesa. Běžel co nejrychleji mohl a .....zůstal v němém úžasu stát...
Na vyvráceném stromu sedělo malé dítě a srdceryvně plakalo. ,,Pane Bože!"...vydral se sebe Jack a nejistým krokem byl v ten moment u dítěte. ,, C-co...to..?" vykoktal Jack. Opatrně, aby se ho dítko příliš moc nevyděsilo, na sebe upozornil. Sklonil se nad nešťastným uzlíčkem pláče. Dítě spatřivší Jacka, sebou trhlo a vyděšeným pohledem se rozplakalo ještě víc. ,, Neboj se..." chlácholil dítě a vzal je opatrně do náruče. Očima přitom jezdil kolem sebe a hledal, ke komu ono ,, nalezené dítko"  patří a nahonem se mu myšlenky v hlavě hrnuly, že je nemožné a vyloučené, aby tu bylo jen tak z ,,ničehonic“  dítě. V horách....Tady...
Dítě, když vidělo, že mu není ublíženo, pomalu přestávalo srdceryvně naříkat a pláč se změnil na štkaní...až ustalo úplně. Nejistě a zcela nedůvěřivě si začalo Jacka prohlížet. Jack se celý chvěl z toho nečekaného  překvapení a situace, ve které se tak zničehonic ocitnul. Pohlédnul dítěti do tváře a prohlédnul si jej. Kudrlinky nad čelíčkem poukazovaly na to, že to patrně bude děvčátko. Pod šátkem a čepici ji vykukoval dlouhý spletený copánek. Bylo však překvapivě dobře oděné, jak zjistil Jack. Celičká zabalená. Očička měla nateklé od pláče a tvářičky oštípané od mrazu. Oči se ji leskly jako v horečce. Svou droboučkou postavou a malinkatým obličejíčkem, mohla být,  stářím,  tak tříletá. Poté, co se zklidnila, utřela si nosánek do rukávu a popotáhla. Na tvářičce se ji zase stahovaly záchvěvy do pláče: ,, Neplač už a neboj se...." řekl Jack teplým hlasem. Děvčátko k němu na okamžik vzhlédlo a Jack měl pocit, že se na něj malinko usmálo. Začal jednat a opatrně vyzvídat: ,, Kdepak máš ostatní ?...."
Nic. Její očka ani neuhýbala. Asi mu nerozuměla. Držel ji v náruči a rozhlížel se kolem sebe, hledal nějakou stopu či vysvětlení, kde se ta malá tady vzala a proč ji nalezl samotnou. Pomaličku ji postavil na zem, vzal její drobnou ručku do své a řekl: ,, Půjdeme dál, nemohu tě tady nechat samotnou...." Sotva to dořekl, děvče se pustilo do usedavého pláče. Jack znervózněl a srdce mu tlouklo jako divé. Dal se proto do hledání a nepouštěl ruku maličké, které vedle něj svýma krátkýma nožkama cupitalo. Plakalo stále hlasitěji. V tu chvíli její nářek přehlušilo úzkostné volání, vycházející nedaleko od nich....
,, Annnéééé!......" křičel ženský hlas zoufale...
Jack se zarazil a současně vydechnul ohromnou úlevou. Je zachráněn!?...
To dítě tu nebylo přece samotné. Ane, tak se jmenovalo děvčátko, uslyšela hlas své matky, rázem ožila a začala něco žvatlat. Jack ji sebral rychle do náruče a vyběhl s ní k místu, odkud se zoufalé volání ozývalo. Po třech minutách stanul u bouři vyvraceného stromu a jeho pohled okamžitě spočinul na postavě, která ležela na zemi. Byla to žena. Jakmile spatřila Jacka  a v jeho náruči svou malou Ane, oči se ji rozšířily úlevou a v ten moment chtěla něco ze sebe vydat, ale nedořekla. Zaslechl jen úryvky slov, jako:,, Ane...je..." a  ,,Postarejte se...." A potom upadla do bezvědomí......

pokračování příště....