Alter ego

"Povidka," kterou jsem nasel v utrobach meho harddisku. Byla napsana v cervnu 2007 - chvili pred tim, nez jsem se sel lecit na psychiatrii. Vim, ze to neni dokoncene, ze jsou tam chybky, ale posilam to sem v takove forme, v jake jsem to napsal. Treba nekoho zajima, jak vypada tvorba cloveka, ktery se akorat dostava do stadia depresivni faze sve choroby. Dokud je jeste schopen tvorit.

            Den.

            Ne, noc.

            Tak alespoň večer. Pozdní večer.

            Prochází se po ulici. Na cestu mu svítí akorát pouliční lampy. Jedna z nich však tu a tam zabliká. Pokaždé, co k ní vzhlédne, to udělá znovu. Jako by se mu vysmívala. Ano, ona se mu vysmívá – ukazuje mu jeho život, jeho myšlení. „Ty ubožáku. Není ti dobře? Nedělá ti to dobře? Ty víš, co ti chci říct. Nechceš si to připustit. Táhni mi z očí.“ V tu chvíli je slyšet slabé lupnutí a lampa okamžitě přestane předvádět svou hru se světly. On ví, že je ubožák. Ví to. Ví, že je troska, ví, ví, on to krucinál ví. Kariéra se mu daří. Dosáhl toho, čemu by se před rokem z plna hrdla zasmál. On toho dosáhl – ukojil tak své ego. Stal se tím, čím chtěl. Teď je z něj však neškodná troska. Je z něj… troska…

            Jeho sociální život strádá. Zatraceně strádá. Potřebuje lidi… ale nenávidí je… všichni jsou dle jeho mínění součástí tupého stáda. Během svého života našel jen velmi málo spřízněných duší. Takových, které o něm neuvažují jako o magorovi. Které v něm vidí i něco víc, než zvláštního člověka s trochu morbidním smyslem pro humor.

Prý počítačový magor. Haha. Ha. Vtipné? Ani ne. Smutné. Závidí? Závidí mu kariérní úspěch? To těžko. Ve společnosti platí jednoduché pravidlo – děláš do počítačů víc než ostatní, jsi magor. Jsi blázen. Jsi nechutnej cvok. Táhni, šmejde. Tady nemáš co dělat, tady se bavíme o normálních věcech. Tady se totiž bavíme o tom, jak si o víkendu ožerem tlamy a zhulíme se, že nám nezbude jediná mozková buňka. Nelíbí se ti to? Nerozumíš nám. Vypadni. Jsi cvok. Jsi bezcennej. Jsi blázen. Jdi se léčit, ichtyle.

Ví to. Ví. Ví, že není žádaný. Že je pro každého kamarád, jen když má dotyčný s něčím problém. Víš, nikdy jsem ti to nechtěl říct, ale mám tě moc rád. Jé, tys mi pomohl? Dík. A teď už někam zalez. Nepotřebuju tě. Jsi blázen. Hledáš vysvobození? Nenajdeš. Nemůžeš. Nedovolíme ti to. Nemáš právo. Nejsi člověk.

Ležel by bez toho nejcennějšího, co má, v rakvi? Ne, jinak. Byl by vypuštěný v řece? Byl by jednoduše zahrabán pod zemí? Asi. Proč to neuděláš? Kvůli svým nejbližším? Kvůli těm, které miluješ? Jsi slaboch.

Naštvaně vzal kámen ležící na chodníku a lampu rozbil. Proč? Proč ne? To ona se mu vysmívala. To ona mu připomněla jeho trápení. Dostala, co si zasloužila. Nebude se mu vysmívat. Je neživá. Teď.

Ego. Jeho ego.

Jeho zatracené ego.

Jeho nadhled.

Jeho čest, jeho odvaha, jeho síla.

Mizí…

A mizí…

Potřebuje pomoc. Chce pomoc. Neví, kde ji sehnat. Netuší. Snaží se bojovat, ale prohrává. Je blízko… tak blízko… jeden pohyb… a bude po všem.

Jeden zatracený pohyb ho děli od nadpozemské slasti. Konec strastí. Začátek slastí. Opravdu? Ano, našeptává mu sladce jeho alter ego. Chceš konec? Máš ho tak blízko. Nic neucítíš, jen zatneš zuby. To zvládneš… i když… takový ubožák jako jsi ty… ale mohl bys. Ne, nedělej to, říká mu z druhé strany jeho pravé já. Chceš ublížit lidem, kteří tě milují? Ty to vážně chceš? Chceš podlehnout lákání? Vážně to chceš? Rozmysli si to…

Pak už nic neříká… alter ego si ho všimlo. Volba je na tobě, chlapče.

Prý bezstarostný. Haha. Alespoň to ukryl. Povedlo se mu to. Ukryl své nitro. Zastínil ho zevnějškem. Ačkoliv někteří ví a jiní tuší, většina nic neví. Jsi bezstarostnej zmetek. Z čeho ty můžeš mít starosti? Ty máš špatnou náladu? TY? Kvůli čemu, proboha?

Zabít je. A poté i sebe. Elegantní? Ovšem, vždy s grácií. Nechat na místě růži? Jako vzkaz pro prvního, který je najde? Nikomu tím ale neublíží. Možná tak pozůstalým mrtvých. To není tak stylové. Ublížit jim. Dokázat jim, že se mýlili. Že není tak bezstarostný. Způsobit jim bolest. Neznali jsme ho. Mysleli jsme si, že to byl jen zatracenej blbec. Pozdě. Pozdě bycha honiti. Už nepoznáte. Nepoznáte. Ne. Nemáte šanci. Promarnili jste ji. Máte smůlu.

Čest. Jeho čest.

Jeho zatracená čest.

Jeho ego.

Alter ego.

Alter… ego…

Ozývá se… víc a víc… pomsta… touha po pomstě… pomstít se všem a všemu. Ukončit to. Končit s pocitem, že ubližuje lidem, kteří o něm smýšleli zle. Ale také svým nejbližším. Svým nejbližším. Nechce. NECHCE. Ale ta touha… ta věčná touha… ta zoufalost… čím dál tím víc a víc. Myslel, že se přes své alter ego definitivně přenesl. Nepřenesl. Vrátilo se tak rychle, jak ho stihl porazit. Jak to jen tenkrát udělal? Co ho vysvobodilo? Co mu pomohlo? Nemůže si vzpomenout. Má zastřenou mysl. Neuvažuje racionálně. A líbí se mu to. Nebo ne? Neví. Neví. Nic neví. Není si ničím jistý. Chce konec, ale nemůže ho mít – nedosáhne na něj. Je to tak tajemné, ale zároveň krásné.

Krásné? Opravdu krásné? Nikoliv. Zastřená mysl.

 

---