Ariana... (1. část-Procitnutí..)

    Začínala přicházet k sobě. Pomalu pomrkávala očima a zatím pozorovala jen své řasy před nimi. Ať se snažila sebevíc, dál se zatím nedostala. Radši podlehla únavě. V tuto chvíli jí to bylo jedno. Opravdu nemůže. Fakt ne, zatím ne. Třeba když si ještě chvilku zdřímne, tak …

    Neví, jak dlouho byla mimo. A pak ještě. A možná ještě…

    Tentokrát začala rozeznávat svět kolem sebe jasněji. Nepoznávala ho sice a uvědomovala si, že nesmí podlehnout panice. Musí se opatrně rozkoukat a zjistit situaci. Není přece žádnej začátečník. Nesmí to zvorat.

    Tak, to by šlo. Pomalu vstala, ubezpečíc se, že jí nic nehrozí. Aspoň bezprostředně po tom co se začala pohybovat a prozkoumávat místnost, v které se zrovna nacházela, se vším všudy. Nezmýlila se v úsudku, že tu bude zřejmě zamčená. Takže zbývalo posoudit další eventuality. Zmapovat možnosti. Ovšem v rámci… Hádalo se to v ní. Nebude to vůbec, ale vůbec jednoduché. Vždyť ani přesně neví kde je! Nemůže postupovat podle standardních modelových situací. Tohle je možná neučili. Neučili je, jak vyvodit závěry z téhle situace. Nebo nepočítali s tím, že se můžou ocitnout v takové nějaké. Neví kde je. Jak se tu ocitla. Co bylo před tím. A… Proboha..!! Ona ani neví kdo je?! A vůbec…

    Opřela se zády o stěnu místnosti a zhluboka oddychovala… Po chvíli učinila první poznatek. Jo, bude si je třeba číslovat , to je jedno, jen musí nějak začít..! Hůř se jí dýchá. A neví proč. Buď je místnost ve které se ocitla špatně větraná, nebo musí existovat jiné vysvětlení. Napadlo ji, že by si měla vzpomenout, co si pamatuje naposled.  Kde byla naposled a co vlastně… Bože…! To jsou přímo muka..! Nejde to, fakt to nejde… Poslední co si matně, jen lehce střípky vybavuje, je nějaké místo na Zemi… Kousek přírody v pár obrázcích a zlomky trhaných vzpomínek. Týkají se možná nějakého klidného zapomenutého místa, kde je ještě přístup k přírodě. Ano. Jo, to bude ono! Nechala se nalákat…

    Už se jí začínala vracet pomalounku paměť. V hlavě se jí rozezněly slova. Přísná, rázná… Něco za něco…! JO a dál? Ptala se zatím sama sebe… No nic holka! Snaž se! Musíš! Jak je vidět, asi v tom jsi sama… Mluvila sama se sebou a se soumrakem, který se začala snášet nad krajinou a nad jejím přístřeškem, v kterém se zatím nedokázala zorientovat…

                                                                .................................................

    Probudilo ji světlo ve tváři. První pocit byl, že dnes sluníčko bude milé a rozhodlo se hřát víc než je nutné. Protáhla se na posteli…zamžourala očima…. a ……….. a zařvala…!!!

     Sice krátce, ale…

,,Proboha, kde to jsem..?!?!“ polohlasně se ptala sama sebe a rozhlížela se kolem . S napjatými prsty na rukou si mnula oba spánky a snažila se přemýšlet. Zavřela oči, ale nepomohlo to. Když je otevřela, viděla to samé. To, co jsi nechtěla připustit.

    Nedýchalo se jí nejlíp, ale její zrak směřoval do jednoho místa. Připravovala se na nejhorší.  Zamyšlená, zahleděná do jedné stěny před sebou, čekal i to nejhorší. Nemýlila se. V něčem ne.

    Podivná barevná skvrna s jakýmsi výstupkem zhruba uprostřed, se začala měnit a dala se do pohybu směrem k ní. S jakoby naprostou jistotou se ,skvrna ‚ bleskově zformovala do asi deseti chapadýlek a na ,výstupku‘ se otevřely a rozzářily tři velké oči lemované dlouhými řasami. Provlnilo se to k ní a kňourajícími zvuky se to k ní začalo jako by snad tulit, či jak to říct..?! ..byla z toho zmatená snad ještě víc než před tím a to ani zatím nezjistila kde je a proč..! Připadala si strašně bezbranná… Ale strašně…!! Muselo se jí něco vybavit. Nevěděla co, ale její podvědomí zřejmě ano…