Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Štědrý večer

08. 01. 2009
6
6
790

    Tao si své lesklé černé vlasy svázala do uzlu, natáhla teplákovku a posadila se za pokladnu v malém obchůdku v Holešovicích, tak jako každý večer, jako každý volný den. A jako vždy se začaly trousit sprosté báby, které hodinu přebírají mandarinky a pak si koupí cigára, a malí cikánští kluci co se snaží jedny žvýkačky koupit a dvoje ukrást, a odpudivé typy ve vaťácích, plížící se pro svého lahváče.

       Tao pivo neměla ráda, vlastně skoro nepila i kdyby jí to rodiče dovolili, a nevěděla, proč musí za pokladnou sedět i tenhle večer, kdy všichni ostatní jsou doma u stromečků a dělají všechny ty věci které nechápala a smála se jim, ale vlastně by je tak trochu chtěla dělat taky.

           Místo toho skládála konzervy do regálů a přerovnávala rajčata, zářivka nazelenale blikala, do sluchátek jí hráli Coldplay co nejhlasitěji to šlo, takže neslyšela vrznutí dveří ani kroky po kachlíkové podlaze, a když jí někdo položil dlaně na oči, příšerně se lekla.

Naštěstí to byl jen Dong. Tlustý Dong s mastnými vlasy, křivýma nohama a pistolí nenápadně zastrčenou do kalhot, který své sluneční brýle nesundával snad ani v posteli, a který nikdy nevynechal příležitost, jak jí šáhnout na zadek nebo jí alespoň zašeptal nějakou slizkou poznámku. A ona to vše musela pokaždé s rozpačitým úsměvem strpět a pak mu dát srolovaný svazek bankovek, malou pozornost za to, že večerka do zítřka nevyhoří a rodina bude mít z čeho žít.

Na ulici už touhle dobou nikdo nebyl, jen občas se za výlohou prohnala prázdná tramvaj, tak si na pokladnu rozložila sešit a začala se učit o časech Národního obrození. Bezmyšlenkovitě převracela stránky a pak je začala trhat a mačkat, snad ze vzteku nad tím, že tenhle večer nepracuje nikdo kromě ní a řidičů těch prázdných tramvají, a že musí spolužákům z gymnázia trapně lhát o tom, kolik dostává za tu super brigádu v tátově sámošce, kde ve skutečnosti živí svou mladší sestru a taky babičku v Hanoji, kterou v životě neviděla.

Konečně bylo jedenáct, na dveře zaklepal táta, společně zavřeli obchod a šli domů. Tao seděla u stolu, zamyšleně pozorovala rodinu srkající nudle s kousky kraba a pak zašátrala v batůžku a vytáhla miniaturní umělý stromeček s drobnými ozdobami a kýčovitými červenými žárovičkami, zmáčkla nějaké tlačítko a celé to začalo svítit a blikat a vypípávat Tichou noc.

„Co to je?“, zeptal se zaraženě otec. „No stromeček. Všichni kamarádi ho teď mají doma, tak jsem myslela, že bychom měli taky,“ nesměle vysvětlovala Tao. „No, když myslíš,“ zabručel otec, opatrně vzal tu blikající věc, rozhlédl se po místnosti a postavil ji na malý oltářík někam mezi mosaznou sošku sedícího Buddhy a fotky příbuzných ve zlatých rámečcích. Prohlédl si své dílo, poškrábal se na hlavě a pak před stromeček ještě zapíchnul dvě vonné tyčinky a třikrát tlesknul.

Rodina vzala na vědomí podivnou novotu, všichni pokrčili rameny a zase se dali do jídla. „Co Dong? Přišel dneska?“ zeptala se matka. „Jo, přišel, peníze si vzal, jako vždycky,“ zavrčela Tao. „Dong je hezký kluk, že? A jeho otec je bohatý a důležitý člověk. Co kdybyste spolu někdy někam vyrazili? Stejně akorát pořád sedíš doma nebo se couráš s těmi svými spolužáky,“ nenechala se odbýt matka a při slově spolužáci významně zkřivila obličej. „Ne, nechtěla. Dong je debil a jeho otec nás okrádá“, odsekla Tao. Otec se nasupeně nadechl, ale pak jen rezignovaně sklopil  zrak zpátky k polévce. „No jo. Kdybychom žili doma, tohle by sis nikdy nedovolila,“ utnula debatu matka. Tao si představila tu dalekou, horkou a vlhkou zemi plnou neznámých příbuzných, zemi kterou nikdy nepoznala, a uvědomila si, že by jí nikdy  nenapadlo nazvat ji domovem.

Za oknem se sypal mokrý sníh, dívala se na své sestry a rodiče, na mosazného Buddhu, který zdviženou dlaní žehnal blikajícímu stromečku, a najednou cítila, jak jí po tváří stéká drobná slza. „Mami, já ti něco musím říct.“ „Copak, Tao? Něco ti nejde ve škole?“. „Ne, všechno je v pořádku, já jen..., vlastně nevím, jestli vám to mám vůbec říkat.“ „No tak, Tao, povídej“. „Už půl roku chodím s Martinem. Se spolužákem. Z gymplu. On...on je Čech, ale určitě se vám bude líbit,“ vysypala ze sebe Tao.

        Buddha se nad tou zprávou blahosklonně usmíval a svýma zavřenýma očima nemohl vidět, jak paní Trang pláče, a jak pan Trang poprvé v životě zbil svoji dceru.

6 názorů

tuik
21. 05. 2009
Dát tip
tahle je super. je to zvlastni - na zacatku je vyborna a ke konci sklouzava k takove normalnosti. prijdou mi nejlepsi tvoje popisy lidi - co si kdo kupuje v krame atd - malo slov a vsemi se trefujes. jedine, co mi nesedi, jsou dialogy, pripadaji mi takove nezive...ono je vlastne asi hrozne tezke napsat dobry dialog. ke konci to trochu sugeruje myslenku, ze jedine, cim vietnamci u nas ziji, je to ze jsou jini - opakuji to v kazde vete.(stromecek, kdybychom zili doma atd) na konci jsem cekala nejake vyusteni situace a tys prisel s novym motivem - asi to neva, ale pusobi to jako...unik vpred:)

Bluedragon
18. 05. 2009
Dát tip
Hmm, tvůj styl psaní se mi líbí. Zajímavé téma. Zdá se, že si konečně někdo uvědomil potenciál téhle oblasti.

těša
17. 05. 2009
Dát tip
geniální - stejně jako plán.

Tragicus
09. 01. 2009
Dát tip
Dobře vypointované, napsané, téma mne nezaujalo.

obluda
08. 01. 2009
Dát tip
fajn, len sa mi zda, ze s tym martinom neprekvapila len rodicov, ale aj citatela - zjavil sa v deji dost necakane, akoby skoro vsetko ostatne v poviedke bolo len take "krovi" pre posledny odstavec... a mne sa viac pacilo to krovi:)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru