Kronika Tří - Dëmon 2.část

       Jedna válečná loď náhle vytáhla plachty a ostrým obloukem vyplula na moře, kde se na obzoru objevila větší štíhlá loď.

       „Přijíždí zbytek válečných lodí,“ řekl jeden stařec u hospody, kolem které šli.

Přístav měl normálně osm válečných lodí. Šest jich ale muselo odjet na shromaždiště a pomoci královi porazit několik barbarů, kteří se blížili ke královskému městu. V přístavu zbyly jen dvě a to byla malá ochrana.

       „Kam teď jdeme?“ zeptala se Inna.

       „K zbrojířům a kovářům, musíme dohodnout počet kopí, která mají dodat vojákům a také tvar,“ odpověděl Heren.

       „Ty víš, jaká a kolik?“ zeptala se Inna udiveně.

       „Slyšel jsem otce jak Minäs říká, že má vybrat nové tvary, které budou účinnější. Mám nápad, jaký tvar si vybrat. Také jí říkal, že jich má objednat sto padesát,“ usmál se Heren a vyhnul se dvoum honákům s prasaty. Museli se přitisknout do výklenku a čekali až prasata přeběhnou. Pomocníci je hnali k řezníkovi na porážku.

       V kovárně je uhodil do tváří horký vzduch. V ústery jim vyšel mistr kovář. Poznal Herena a mrkl na něj. Heren byl v kovárně často.

       „Vítám, Herene, co si budeš přát?“

       „Otec potřebuje sto padesát kopí,“ odpověděl Herena nervózně se rozhlédl po kovárně.

       „Tak pojď vybrat tvar,“ máchl obrovskou rukou kovář a zavedl Herena k e stěně, kde byly rozvěšeny tvary kopí. Byla toho plná jedna stěna kovárny. Heren chodil kolem stěny a pečlivě si každé kopí prohlížel.

       Když měl vybráno, kovář si zapsal objednávku i s tvarem.

       „Co že otec posílá tebe?“ zeptal se najednou kovář, když mu Heren platil objednávku.

       „Poslal nejprve Minäs, ale ta měla ještě moc pochůzek, tak něco přenesla na mě,“ sklopil hlavu Heren.

       Kovář se zachmuřil a pak se úkosem podíval na Innu, která si prohlížela ozdoby, které chladili v džbánech s vodou.

       „Co se děje?“ ptal se Heren.

       „Nic, nic, jen jsem si vzpomněl, že máme ještě jednu objednávku…“

       „A můj meč?“ zeptal se šeptem Heren.

       Kovář se uchechtl a bodře Herene plácl po zádech

       „Už se nemůžeš dočkat, co? Pojď, ukážu ti návrh.“

       Heren šel za ním dozadu, do výrobny mečů. Kovář vytáhl dlouhý meč s jemným držadlem a štíhlou čepelí a podal ji Herenovi. Meč byl oproti Herenovi obr a Heren ho musel držet obouma rukama. Oči mu ale svítily nadšení a hltaly každý centimetr meče.

       „Líbí?“ kovář měl radost z Herenova vytržení.

       „Moc!“ vyhrkl Heren.

       „Ještě není hotový, musíme ještě vykovat lepší čepel, pak přijdeš s otcem a vybereš si násadu, pak meč vyvážíme, ale až ti bude osmnáct, tak meč dostaneš a bude tvůj na celý život. Je to krásné dílo, jedno z nejlepších,“ hovořil kovář. Heren posmutněl. Až mu bude osmnáct.

       „Neboj, uteče to jako voda,“ hlaholil kovář.

       Šli zpět do kovárny. Inna stále čekala.

       „Budu ještě potřebovat ukázku čepele,“ vyhrkl Heren. Dostal ji a rozloučili se s kovářem a vyšli ven.

       „Co jsi tam dělal tak dlouho?“ ptala se Inna.

       „Díval jsem se na svůj budoucí meč,“ odpověděl Heren a stále před sebou viděl čepel, cítil tíhu meče.

       „Otec po tobě chce, abys byl správcem jako on, že?“

       „Jo, ale nezapomeň, že správce si volí obyvatelé a musí to být ten nejlepší. Otec věří že budu, ale mě se to moc nezdá,“ posmutněl Heren.

       „Já si myslím, že budeš nejlepší,“ usmála se Inna na Herena a ten se začervenal až ke kořínkům vlasů.

       Došli k pekaři a Heren si najednou ve vůni pekařových výrobků uvědomil, že má strašný hlad. Vyřídil mu vzkaz od otce, koupil za zbytek peněz několik sladkostí, které rozdělil mezi sebe a Innu a rychle se oba rozběhli k pevnosti na oběd.

       U brány stálo několik strážných, kteří je pustili dovnitř, protože oba v pevnosti bydleli. Heren s Innou proběhli malým nádvořím, druhým opevněním a dostali se na velké nádvoří, kde několik pomocníků provádělo koně, kuchaři pobíhali s podnosy a všude kolem štěkali psi.

       „Oběd bude asi ve Velkém sále,“ řekla Inna.

       „Á jé, to tam bude zase hodně lidí,“ povzdechl si Heren.

       „Herene!“

       Heren se otočil. Běžela k němu Falas. Heren ji objal, zvedl do vzduchu a zase postavil na zem. Falas ho chytila za ruku a začala mu vyprávět dojmy z dopoledne. Heren ji pozorně poslouchal a s Innou jí také někdy položili otázku. Falas je někdy dokonale rozesmála líčením, jak starý kuchař nadává na děti a jak je odhání od plotny, aby mu nic neukradly.

       „Falas, kde se obědvá?“ zeptal se jí nakonec Heren.

       „Ve Velkém sálu, jsou tam všichni, i otec. Zrovinka jsem ta šla, když jsem vás uviděla,“ vykulila Falas své velké modré oči. Heren s Minäs je měli hnědé až skoro černé.

       „A Minäs?“

       „Ta se ještě neobjevila.“

       „Hmm. Říkala, že má hodně pochůzek, ale že by nešla na oběd?“ zamyslel se Heren.

       Náhle se ozvaly zvony svolávající na oběd. Všichni tři se rozběhli do hlavní budovy a po malém schodišti vyběhli do Velké síně. Lidé už se tam shromažďovali kolem tří stolů sražených do velkého I. Galador, velkolepý ve svém oblečení, kterému chyběl pouze plášť vstoupil do síně velkými vraty na druhé straně a všechny přivítal. Pak jim dal pokyn k zasednutí.

       Ozvalo se šoupání židlí. Na jednom konci seděl Galador se svými rytíři a rádci a na druhém konci manželky. Uprostřed sedělo několik nižších šlechticů. Děti měly vzadu v rohu sraženo několik malých stolků se stoličkami různých velikostí.

       Heren posadil Falas na malou stoličku a posunul ji ke stolu. Sám si pak přisedl ke kamarádům, kteří už v síni hladově čekali dvě hodiny. Jinx tu seděl a klepla do stolu a kručení jeho žaludku bylo slyšet všude kolem. Na druhé straně seděla děvčata.

       Dveře síně s rozlétly a dovnitř se nahrnuli kuchaři s pomocníky a začali hbitě roznášet jídlo a víno.

K dětem přišlo několik mladších sloužících, kteří jim nosili jídlo už celá léta a vesele se s nimi bavili. Heren po očku sledoval Innu, jak se baví s několika dívkami, ale také pokukoval po Falas, jestli je v pořádku. O tu se ale nemusel strachovat. Sloužící si ji předcházeli a div že ji i nekrmili.

       Děti žertovaly s pomocníky, snažily se je přimět, aby jim dali víno, odmítání sloužících….

       Když oběd skončil a sloužící začali všechno uklízet, Heren se zvedl a s Falas šel za otcem, který hovořil se svými rytíři.

       „Á tady je moje princezna,“ usmál se Galador na Falas a pohladil ji. Falas u něj zůstala a zamávala Herenovi.

       „Otče?“ zeptal se nesměle Heren.

       „Copak je Herene?“

       Heren mu předal váček, kde měl zlaťáky. Galadorovi přelétly přes čelo mračna. Podíval se od váčku.

       „Kdo ti jej dal?“ zeptal se Herena přísně.

       „Minäs, abych vyřídil tři pochůzky. Byl jsem u tkalce kvůli plášti“ podal otci kousek látky, kterou vybral. „máš mu co nejdřív poslat návrh pláště, že jej ušije. Je to tkalec Jëb. Pak jsem byl u kováře objednat kopí a také jejich tvar,“ podal otci předlohu tvaru. „a nakonec jsem byl u pekaře. Utratil jsem všechno a vracím váček.“

       Otec se usmál a Herena pochválil. Pak se ale znovu zamyslel.

       „Kde jsi Minäs potkal?“

       „U brány, říkala, že má hodně pochůzek, tak jsem jí pomohl,“ ošil se Heren.

       „Bylo to všechno, co jsem po ní dnes chtěl,“ řekl Galador.

       Heren se zarazil.

       „Vyřizoval jsi pro ni někdy něco dalšího?“ zeptal se ho najednou otec.

       „Někdy ano..“ začervenal se Heren.

       „Kdy?“

       „Posledních několik měsíců skoro každý den něco,“ pokrčil rameny Heren.

       „A to ti nebylo divné?“

       „Ne, říkala mi že mě posíláš ty, otče,“ hájil ji Heren.

       Galador prudce vstal a začal přecházet kolem. Heren najednou poznal, že udělal chybu, že s tím za otcem šel. Teď bude mít Minäs problémy a to on nechtěl. Už teď byla strašně naštvaná na Falas a teď bude i na něj.

       „Otče, kovář říkal, že bude mít můj meč hotový a stačí jít vybrat násadu,“ snažil se převést otcovy myšlenky jinam.

       „Dobře, zajdu tam za ním a donesu ti nějaké návrhy,“ odpověděl ne zcela logicky jeho otec.

       „Byla Minäs na obědě?“ zeptal se náhle.

       „Neviděli jsme ji, že Falas?“ obrátil se Heren na sestru, která přikývla.

       „A neviděli jste ji někde?“

       „Když mi vyřídila, co mám dělat, šla k přístavišti,“ pokrčil rameny Heren.

       „Díky, Herene, můžeš jít na cvičiště,“ poděkoval mu Galador. Heren vyskočil a rychle odběhl.

       Galador se ztěžka posadil a podepřel si bradu. Hlava mu najednou připadal a strašlivě těžká. Všichni ostatní se mu od svých míst uklonili a opustili síň. Galador osaměl v obrovské hale, ale ani si to neuvědomil. Poslední dobou mu stále Minäs dělala problémy. Doufal, že se zamiluje a všechno ji přejde, ale všechno se s jejím věkem stupňovalo a on nevěděl, jak ji od toho dostat. Zkusil na ni dát více odpovědnosti, aby si připadala více samostatná, ale to ještě všechno zhoršilo. Pokoušel se s ní několikrát pohovořit, ale také bezvýsledně.

       Herenova informace o přenášení odpovědnosti byla poslední kapka. Minäs neplní povinnosti, protože je přenáší na třináctiletého bratra, který je dokáže splnit velmi dobře jen díky tomu že se ho nikdo nepokouší podvést.

       A dokonce ani nikdo neví, kde dnes dopoledne Minäs byla. Ještě chvilku koukal bezmyšlenkovitě do zdi, ale pak se rozhodl trochu se projít za kovářem, u kterého Heren byl. Kovář je jeho starý přítel. Spolu vyrůstali v městečku na severu, spolu kradli obchodníkům na trhu. Ostatní záležitosti budou muset ustoupit rodinným.

       Celé město prošel a sotva odpovídal na pozdravy. U kovárny se zastavil a chvilku si prohlížel nové kování na dveřích. Pak potřásl hlavou, aby si mohl pročistit myšlenky a vstoupil dovnitř.

       Kovář právě čekal na pomocníky, kteří byli na obědě a tak svého starého přítele uvítal s příslušnou dávkou radosti. Nalil mu silného kovářského vína a usadil ho ke stolu.

       „Co tě sem přivádí, Galadore. Celou věčnost tě nevidím a pak v jednom dni tvůj syn a pak hned ty. Jako by se něco stalo,“ zamrkal kovář.

       „Jako by jsi něco věděl….“ zachmuřil se Galador.

       „Ale, moc se mračíš. Vím, ale jen něco,“ zvážněl najednou kovář a pořádně si lokl „máš dobrého syna. Vybral si nejúčinnější čepel ke kopí. Ukazoval jsem mu první výkovek jeho meče. Zářil,“ odběhl kovář trochu od tématu.

       „Ano, byl tu, musel vyřídit pochůzky, které jsem dal Minäs, protože je přehrála na něj. Všechny,“ uhodil pěstí do stolu Galador.

       „Minäs jsem tu dlouho neviděl. Vždycky přijde Heren, nebo nějaký poddaný, který slouží u vás na pevnosti, Minäs tu byla naposledy před rokem, co si pamatuju, ale jinak mi o ní docela povídají pomocníci. Jsou totiž ve stejným věku jako ona a snaží se jí nadbíhat, jak to jen jde, ale moc se jim to nedaří. Ve vzteku pak vyklopí všechno co ví,“ rozpovídal se kovář, ale najednou zmlkl.

       „A co to je?“ vyjel rychle Galador, ale pak si uvědomil, že kováři se od hovoru moc nechce a tak rychle změnil téma. Kovář se k němu za nějakou dobu vrátí.

       „Ukaž mi ten meč pro Herena,“ kývl hlavou, aby přišel na jiné myšlenky. Zašli s kovářem do zadní místnosti, kde kovář ukazoval meč Herenovi. Teď ho kovář ukázal Galadorovi.

       Galador ho potěžkal, párkrát sekl a uznale pokýval hlavou.

       „Má zajímavý tvar. Zase jsi zaběhl do knihovny?“ usmál se. Kovář se rozchechtal.

       „Ne, našel jsem na půdě po pradědkovi několik knížek, kde bylo několik čepelí nakresleno. Byl to také kovář, všichni jsme kováři. Jedna čepel se mi zalíbila, tak jsem ji udělal podle návodu co tam byl a řekl jsem si, že bude pro Herena. Zatím se s mečem neučí, ale za chvilku už bude a tak to pro něj bude čepel na celý život.“

       „A co násada?“

       „Ta je tam také vyobrazena ,ale nevím, jestli mu bude sedět. Její tvar jsem už na meči udělal. Je to přece jen první výkovek.“

       „Kolikrát se bude kovat?“ podivil se Galador.

       „Podle návodu se speciálním receptem a ve staré peci…čtyřikrát,“ usmál se kovář.

       „Cože??“

       „Fakt, nekecám.“

       „Co to bude za meč?“

       „Podle knížky je to nějaká speciální čepel, která se dá začarovat, ale to umí jen druidi v Pustině,“ pokrčil rameny kovář.

       „Díky moc, Heren bude šťastný. Už teď dělá pokroky v jízdě a s lukem,“ zasnil se Galador.

       „Pořád z něj chceš mít správce?“ uchechtl se kovář a po očku se na Galadora podíval.

       „Myslím, že by k tomu byl nejlepší. Je dobrý a bude z něj pravý muž. Falas je milá a dokáže kolem sebe shromažďovat lidi –“

       „– I přesto, jak ji rozmazluješ.“ Zasmál se kovář. Byl jeden z těch, co se mu to nebáli říct a řekli mu to už mnohokrát.

       „Jen Minäs mi dělá stále starosti. Už je na vdávání, ale ne a ne si najít ženicha.“

       Kovář viděl, jak ho Galador obratně zavedl k tématu a rozesmál se.

       „Jsi čím dál lepší a přetrumfneš mě, jako vždycky. Pojď řeknu ti to,“ kovář máchl velkou prackou do vzduchu a oba se vrátili do hlavní kovárny.

       Zase se posadili za stůl a kovář začal.

       „Podle toho, co mi řekli kluci, se Minäs snaží dostat z městečka a touží po něčem lepším, co jí oni nemůžou nabídnout. Myslím, že odjíždí do nějakého města. Možná že už je i vdaná, copak já vím. Je to chytrá holka. Někdy až moc. Bude v tom něco nekalého. Když o tom někdy přemýšlím, měla si najít nějakého obyčejného kluka odsud a byl by klid, ale ona ne, musela se trhnout. Moc jsi ji osamostatnil. Mohla se pohybovat po okolí jak chtěla a to pak i po okolních usedlostech.“

       „Myslíš, že tady jsem udělal chybu?“ zeptal se opatrně Galador.

       Kovář ztěžka přikývl hlavou.

       „Když ono je to těžké, jak ji mám vychovávat, když je celá po matce. Také taková umíněná. Nechtěla opustit vesnici tak moc, že nakonec umřela v poušti,“ bouchl do stolu Galador.

       „Je to tím, že se podobá Adrianě, že?“ zeptal se s jistotou kovář.

       „Ano, ne, nevím. Heren se jí také hodně podobá, ale nemá takovou divnou povahu jako Minäs, nebo Adriana,“ povzdechl si Galador. Víno na něj začalo působit.

       „Jen se modlím, aby se nestal stejným jako Minäs až se zamiluje,“ pokračoval po chvíli uvažování.

       „Tak to tě můžu utěšit. Myslím, že zamilovaný je. Dneska chodil po pochůzkách s Innou – víš s dcerou Verxe,“ usmál se kovář.

       „Je ještě mladý, neví co je to láska,“ odpověděl chmurně Galador.

       „Houby! Je mu třináct. Kolik bylo tobě, když jsi se prvně zamiloval? Nebo já? Bylo nám dvanáct! Vzpomínáš? Nějak se ti posunulo s dětmi myšlení. Já jich mám deset a pořád nic! Jedna dcera se mi vdala a má dvě děti! Možná že to je tím, že jich mám hodně. Nesoustředím se na ně tolik,“ kováře náhle oslepila vlna poznání a rychle to ze sebe vychrlil. Galador ho chvíli pozoroval a vyburcoval v sobě staré vzpomínky.

       „Pamatuješ, jak jsem se prvně ve vesnici opili z vína? Jak jsem ho ukradli a celé vypili sami dva? To byl doma pak hukot! Zadek mě z toho bolí ještě teď. Bylo nám deset a jak jsem vyváděli!“ vyvolával. Kovář se smál a smál a Galador s ním. Začalo je bolet břicho od smíchu a do očí jim vyhrkly slzy..

       Galador si je utíral a zalykal se štěstím.

       „Vidíš, jak pomůže si zavzpomínat na časy našeho dětství!“ poplácal ho kovář po zádech až to zadunělo. Galador se s ním srdečně rozloučil a radostně se vracel do pevnosti, aby se podíval, jak to Herenovi jde na cvičišti.

       Když tam došel, jeden z rytířů právě začal kluky připravovat.

       Bylo jich osm, většinou synové rytířů a hradních pánů, ale bylo tu také několik chudých odvážlivců.

       Chlapci stáli vyrovnáni v řadě a trochu bázlivě pozorovali rytíře Verxe (byl to Innin otec) který kolem nich přecházel s rukama založenýma za zády a trochu přísněji na ně shlížel. Bral to jako srandu.

       „Tak pánové, myslíte si, že dnešek přežijete? Začneme celkovou fyzickou přípravou, pak jízdou na koni a nakonec cvičnými souboji a uspořádáme turnaj,“ pokřikoval na ně.

       Kluci se na sebe podívali. Galador se usmál. Verx je chtěl vyzkoušet, jak to s nimi vypadá po ročním výcviku.

       „A ne abyste se bando líná ulejvali! Nebojte se já to poznám!“ naoko vyhrožoval Verx a zpytavě si každého prohlížel.

       „Začneme.“ Rozhodl nakonec.

       Chlapci začali obíhat kolem nádvoří a Verx je při tom komandoval. Poté následovala cvičení v obratnosti, kdy chlapci probíhali jakousi dráhu, šplhali, skákali a Verx kolem nich pobíhal a trochu je šťouchanci popoháněl, ale bylo vidět, že je spokojený s jejich výsledky.

Poté chlapci zvedali měchy s vodou a nosili je koním, kdo unesl více, byl pochválen, kdo ne byl trochu popohnán.

       Galador se pohodlně usadil na jednom ochozu okolo nádvoří a sledoval, jak sloužící vyhnali koně chlapců. Každý si vzal svého a Verx je začal honit k jízdě. Několikrát někdo spadnul, ale většina neměla s jízdou potíže a předváděla se.

       „Pane správce!“ zakřičel na něj najednou Verx.

       „Co se děje Verxi?“ odpověděl Galador a usmál se.

       „Nechcete mi sem jít pomoci s cvičením ve zbrani?“ lákal ho Verx.

       „Ale jistě, jenom doufám, že ti nikdo neusekne hlavu!“ zavolal Galador a slezl dolů na nádvoří. Sloužící už tahali ven luky a tupé meče se starými štíty.

       „Čím začneme?“ zeptal se Galador.

       „Luky,“ odpověděl Verx. Sloužící dovalili terče a Galador s Verxem je pečlivě umístili. Chlapci si rozebrali luky a šípy a rozestavili se každý k jednomu.

       Verx odkrokoval vzdálenosti a střelba začala. Galador pozoroval Herena, jak napíná luk, míří. Šíp vyletěl tak jak měl, nečekaně a zasáhl černý střed terče.. Chlapci měli podobné výkony. Verx je posílal dál a dál a až na jednu malou nehodu, kdy Jinx málem sestřelil vlajku na věži se nic nestalo a všichni se trefili vždy k černému.

       „Tak střílejte bez míření, jako byste byli v poli!“ křičel Verx.

       „Ale uděláme to přesně jako by to bylo na začátku bitvy,“ ozval se Galador.

       „Jistě! Budete vydávat rozkazy, správce?“ ptal se Verx. Galador přikývl.

       „Vyrovnat do řady!“ zakřičel. Chlapci se seřadili v očích vzrušení. Jejich fantazie se rozběhla naplno. Galador cítil jak ho zaplavují vzpomínky na bitvy, kterých se zúčastnil, i pach krve a potu válečníků.

       „Připravit luky! Založit šípy!“ hřměl další rozkaz.

       „Chlapci! Stojíte na palisádě nad plošinou Musgall, oddíly barbarů postupují od hor na horských býcích. Stojíte v první linii a čekáte na rozkaz ke střelbě!“ Galadorovi se vrátily zapomenuté okamžiky.

       „Napnout tětivy! Zamířit!“ Osm luků se napjalo.

       „Čekejte!“

       Galador neviděl další důvody ke zdržování. „První řada pal!“

       Zadrnčely tětivy a šípy se zarazily do černého. Vzdálenost – sto kroků.

       „Zamířit! Pal!“ hřměl Galador.

       „Palte nezávisle!“

       Šípy začaly hvízdat vzduchem tak rychle jak chlapci dokázali střílet a vyndavat šípy. Po několika minutách jim šípy došly.

       „První řada ustoupit! Výborně, hoši, nepřítel se nedostal daleko,“ pochválil je Galador. Chlapci oddychovali, v očích zápal bitvy. Terče byly plné šípů. Pomocníci je odvalili, pak z nich budou muset šípy vytahat, což je nezáviděníhodná práce.

       „Připravte si meče a štíty, začneme turnaj,“ řekl Verx.

       „Jak vytvoříme dvojce?“ ptal se Galador.

       „Kim a Sturgis jsou nejsilnější, budou tedy dvě skupiny. Rozdělíme je náhodně. Budou bojovat ve skupině, pak o třetí, druhé a první místo,“ odpověděl Verx.

       Kolem se začali shromažďovat diváci, sloužící, dámy, dívky i rytíři aby se podívali na turnaj chlapců. Ti si mezitím vzali meče, štíty, nákoleníky, rukavice a lehké helmy a lehkou vycpávanou zbroj a velmi malebně oblečení nastoupili do řady. Galador s Verxem chodili podél řady a vybírali chlapce do dvou skupin po čtyřech.

       Heren se dostal do skupiny se Sturgisem, Dännym a Aimëm. Ve druhé byl Kim, Jinx, Riën a Fingë. Obecenstvo začalo uzavírat sázky. Galador a Verx dali hlavy dohromady, aby určili první dvojice.

       „Jinx není moc silný, půjde s Fingëm, Riën s Kimem, Dänny se Sturgisem a Heren s Aimëm. Uvidíme jak se to vyvrbí,“ řekl po nějaké době Verx.

       „Jako první nastoupí Jinx a Fingë, a ve druhé skupině Dänny a Sturgis!“ vyhlásil Galador.

       Galador dohlížel na Jinxe, Verx na Sturgise. Fingë hned na začátku zasypal Jinxův štít hromadou ran, ale Jinx byl chytrý, trochu si ustoupil. Provedl klamný výpad, o krok ustoupil, počkal až se za ním Fingë vrhne a vrazil do něj pomocí štítu celou svojí vahou. Fingë se zapotácel a Jinx ho lehce mečem přetřel po hlavě a po břiše, jako že ho zabíjí a Fingë prohrál.

       Sturgis a Dänny na druhé straně spolu zápasili dlouho, dokud Sturgis nedostal Dännyho na zem hrubou silou. Nastoupily druhé dvojce. Riën prohrál a Kim postupoval do dalšího kola. Heren nastoupil na označené místo a čekal až Verx dá pokyn k boji. Srdce mu bušilo až v krku, ale měl vztek když zaslechl jak se mu moc nefandí a dostal strašnou chuť vyhrát.

Ze začátku Aimëho držel dál od sebe a snažil se kolem něj co nejlépe otáčet, aby ho unavil. Aimë byl silnější a tak se na něj snažil hrubou silou dorážet, ale Heren se nenechal. Zúročil si to co zaslechl u stolu ve velké síni a také co vysledoval na turnajích, protože bitvy se v této části země nekonaly.

       Aimë byl nakonec tak unavený, že ho snadno dorazil. Hřál ho u srdce otcův pochvalný pohled, ale ten trval pouze krátce, protože měl moc práce s udržením pozornosti u Jinxe a Kima. Štíty kluků byly totiž staré a chatrné a moc nevydržely. Ale slabé chlapecké ruce je nedokázaly rozbít, ale Kimova síla dokázala někde štít zprohýbat, jak se Jinx kryl a snažil se soupeře přechytračit. Nepodařilo se mu to ani v jednom případě a vypadl.

       Heren nastoupil proti Sturgisovi a s úspěchem zopakoval svoji taktiku a znovu vyhrál. Utržil pouze malý škrábanec od odštěpku štítu, který mu Sturgis urazil jednou ranou.

       Verx a Galador nechali Herena a Kima na chvilku odpočinout a připravili pořádně nádvoří pro poslední souboj. Počet diváků narůstal a několik dívek a mezi nimi i Inna a Falas, které začaly souboji věnovat pozornost. Inna zrovna dávala pozor na Falas a několik dívek jejího věku a vzala je na souboje. Dívky to moc nezajímalo, ale Falas se živě zajímala o svého bratra a Inna také.

       „Myslíš že Heren vyhraje?“ zeptala se jí jednou v zápalu malá dívenka. Oči jí přímo hořely. Inna se usmála. „Doufám,“ odpověděla.

Mezitím se Heren s Kimem začali připravovat do pozic proti sobě. Nádvoří ztichlo.

       „Boj!“ zvolal Verx a odstoupil od chlapců. Heren si zakryl štítem svoji levou stranu a nastavil meč do obranné pozice. Kim ho napodobil a chvilku kolem sebe takhle kroužili. Heren si najednou uvědomil, že Kima asi nebude moci vyčerpat, protože mu v očích hořela přímo fanatická vášeň ho zřezat. Kim byl o dva roky starší a byl nejdéle cvičen. Heren se zapřel nohou a v tu chvíli Kim zaútočil. Nastrčil do rány připravený štít. Čepel zaduněla o kov a viditelně ho prohnula. Heren musel pod silou nárazu ustoupit. Zvedl levou ruku, odstrčil Kimův meč do boku, kde mu nemohl ublížit a sekl po něm mečem. Kim tam ale na posední chvíli nastavil štít. Heren cítil jak mu prsty probíhají vibrace, jak udeřil o kov štítu.

       Odskočil rychle od Kima, aby se vyhnul dalšímu útoku. Kim se za ním bleskurychle rozběhl a Heren mu rychle uskočil z cesty. Chvilku takhle kolem sebe poskakovali, až se Kimovi podařilo dostat Herenovi na tělo. Vrazil do něj štítem, aby ho shodil na zem, ale Heren nebyl zas tak neobratný, nastavil do cesty vlastní štít a trochu ustoupil, aby na něj nešla plná síla nárazu. Pak hranou štítu zasadil Kimovi ránu do brady a tím ho odstrčil. Kim uklouzl a málem ztratil rovnováhu.

       Znovu se rozeběhla série pozic, kdy bušili oba do štítu protivníka. Byli už docela unavení, ale touha vyhrát je oba popoháněla vpřed. Kim při jednom výpadu znova ztratil rovnováhu a dopadl zadkem na písek nádvoří. Meč mu vypadl z ruky. Herenovi připadlo, že jakoby schválně. Kim vyskočil na nohy. Nikdo neviděl, jak do hrsti nabral písek a kamínky. Když se k němu Heren přiblížil, hodil mu do obličeje plnou hrst písku. Heren se překvapeně nadechl – a také vdechl písek a zvedl ruce, aby si mohl protřít ruce, ale nestihl to. Kim popadl meč a vrazil do něj celou svojí vahou. Za celou dobu boje se Herene poprvé ocitl na zemi, ale nestačil už vstát. Odřel si obě kolena a lokty, jak se snažil zabránit pádu.

       Kim souboj ukončil, jak rychle to bylo možné. Dav hučel nespokojením, ale Verx s Galadorem museli vyhlásit za vítěze Kima, protože zvítězil, byť podle. Herenovi pomohli na nohy a on se odkulhal do obytného křídla, aby se tam umyl a převlékl. Galador se za ním díval s pocitem pýchy i smutku, protože Heren mohl vyhrát souboj, který byl pro něj nevýhodný. Herena podpíral z jedné strany Jinx, z druhé Dänny, kamarádi se kterými ráno seděl na střeše věže.

       Galador počkal až se ti tři ztratí a rozhlédl se po okolí. Zahlédl sytě červený šátek a záblesk zlatého vyšívání. To mohla být jedině Minäs, nikdo jiný takové oblečení nenosil, protože k tomu neměl materiální prostředky. Upravil si plášť a vyrazil za ní.