Kronika Tří - Dëmon 3.část

       Katrin ho dovedla do koupelny, kde mu sundala chabou zbroj a pomohla mu umýt se. Nakonec mu vyčistila a ošetřila rány.

       „Tihle kluci,“ vrtěla hlavou, když jí popisoval souboj s Kimem.

       „Ty jsi zase seděl na věži, co?“ ptala se. Heren se jí svěřoval se vším, co se mu celý den stalo. Katrin věděla o jeho přáních a snech víc než kterákoliv osoba ve městě, protože měla jeho bezmeznou důvěru.

       „Ne, celý den ne, byl jsem ve městě vyřizovat pochůzky, které dostala Minäs od otce,“ bránil se Heren.

       „Už zase?“ podivila se Katrin a pomohla Herenovi do šatů, které mu připravila. Pak mu prohrábla vlasy.

       „Povídá se, že zmizela z města. Ty ale vypadáš, budu tě muset učesat,“ usmála se.

       „Otec se to dozvěděl,“ prozradil Heren a nechal se učesat.

       „Opravdu?“ zeptala se Katrin, podezřívavé oči upřené na okno.

       „Musel jsem mu říct, proč mu dávám váček s penězi.“

       „Minäs zapomněla na maličkost a to se jí vymstilo,“ pokrčila rameny Katrin. Minäs znala skoro stejně dobře jako Herena a Falas, ale nikomu se soukromím těch tří nesvěřovala, ani jejich otci. Ten si k nim musel najít vlastní cestu, sám, bez cizí pomoci.

       „Myslím, že Minäs na mě bude naštvaná, tedy pokud otec řekne, že jsem mu já donesl váček s penězi a všechno mu řekl,“ posmutněl Heren.

       „Neboj, nikdy nebude mezi nikým vztah dobrý, vždy to kolísá,“ těšila ho Katrin.

       „Já myslím, že mám,“ usmál se Heren.

       „Co? Takový vztah? A s kýmpak?“ usmála se lišácky Katrin „počkej budu hádat. S Innou, s dcerou rytíře Verxe, co?“

       „Jak jsi na to přišla?“ rozdurdil se Heren.

       „Viděla jsem vás u oběda, jak jste po sobě vrhali pohledy. Ale neboj, nikdo jiný si toho nemohl všimnout. Pro ně je prostě nemyslitelné, že by něco takového mohlo vzniknout mezi dětmi vašeho věku,“ uklidnila Katrin Herena, když najednou zvážněl.

       „Myslíš, že to vydrží? Že se nebudeme hádat jako otec s mámou?“ zeptal se Heren, protože si pamatoval, jak se otec a matka jednou když byl hodně malý hodně pohádali.

       „Nevím, třeba ano. Ale v lásce jsou na sebe všichni hodní. Musím ale běžet protože se bude chystat večeře a já musím do kuchyně,“ Katrin naposledy pohladila Herena a odešla. Heren vstal a prohlédl si v zrcadle obvazy na nohou a na rukou. Pak se podíval ven z okna. Slunce pomalu zapadalo.

       Na dvoře Verx komandoval poslední podomky, kteří uklízeli nádvoří a také pokukoval po hodinách na věži, kdy bude oběd.

Heren pomalu kulhal dolů do jídelny, ve které se podávaly večeře a připojil se k hloučku chlapců, kteří rozebírali souboje. Přivítali ho s hlaholem, protože nebýt podlého Kima, mohl vyhrát. Kima teď obdivovali ostatní sloužící a jeho rodiče. Heren se ušklíbl na Kima v kruhu patolízalů.

       O několik stolů dál seděla Falas a trochu smutně se dívala kolem sebe. Heren se vypeskoval v duchu za to, že na sestru nedal pozor.

       „Ahoj Falas, jak jsi si užila odpoledne?“ zeptal se jí a pomohl jí ke stolu, kde seděl s kamarády.

       Falas pokrčila rameny v neurčitém gestu.

       „Nelíbily se mi souboje,“ odpověděla.

       „Podívej Falas, nemusíš být hned smutná, že se mi nepovedlo vyhrát, oceňuju to, ale opravdu nemusíš,“ usmál se Heren a podal jí kousek ovoce.

       Falas se na něj usmála a zabrala se do jídla. Heren se pořádně rozhlédl po síni. Bočními dveřmi vkráčel dovnitř otec, rázným krokem se posadil na své místo a šlehl kolem očima. Heren polkl. Otec je velice naštvaný. Sklonil hlavu a pustil se rychle do jídla. Když znovu zvedl hlavu, zahlédl záblesk červeně. Minäs. Znovu polkl a zapřemýšlel, co se asi stalo mezi otcem a Minäs.

Galador dohnal Minäs na chodbě v levém křídle, kde měli pokoje.

       „Minäs!“ křikl. Sledoval, jak sebou trhla a vrhla rychlý pohled přes rameno. Když ho poznala, zastavila se, ale místo aby sklopila zrak, tak ho drze zabodla do jeho tváře. To ho rozčílilo ještě víc. Dvěma skoky se k ní dostal.

       „Půjdeme do tvého pokoje! Musím si s tebou promluvit!“ rozkázal. Minäs pokorně přikývla, ale pohled nestočila. Galador byl nucen uhnout. Strašně se podobala matce, teď i chováním. Minäs zabočila doleva a mlčky otevřela dveře do svého pokoje a vešla dovnitř. Galador vtrhl za ní. Hněv konečně vypustil ven a třískl za sebou dveřmi.

       „Co jsi dělala celý den?“ zeptal se hlasem, který přetékal vztekem. Tuhle otázku si připravoval dlouho a teď ji nechal dopadnout jako palici.

       „Byla jsem na pochůzkách – “

       „Nelži! Dneska jsi vůbec na pochůzkách nebyla!“ zařval Galador, až Minäs o krok ustoupila. Ve tváři měla ale dost pevný výraz, který nesvědčil o tom, že by se za to nějak styděla. Galador začal rázovat po místnosti.

       „Dneska po obědě ke mně přijde Heren a dává mi váček, který jsem ti dal s penězi na pochůzky. Když se ho zeptám, kde k němu přišel, řekne mi, že jsi mu ho dala ráno, aby za tebe vyřídil nějaké pochůzky.“ Z předposledního slova čišel vztek jako nikdy před tím. „Jenže když jsem se ho zeptal na jaké, řekl mi, že za tebe odchodil všechny pochůzky, to on nevěděl, takže já se ptám, kde jsi byla celý den!“

       Minäs se napřímila a zpříma mu pohlédla do očí.

       „Byla jsem venku, zařídit velice neodkladnou věc.“

       „To není odpověď. Za tu dobu, co jsi byla pryč, jsi mohla objet všechny osady v okolí. Teď mi odpověz, kde jsi byla!“

       Nic. Ani se nepohnula. To Galadora rozčílilo na samou hranici.

       „Tak podívej děvenko, tohle jsi opravdu přehnala. Ode dneška máš zákaz vycházení z města a budeš plnit všechny příkazy do puntíku, rozumíš? A abys měla připomínku, dostaneš pár strážců, aby ti stále připomínali, co máš dělat.“ Otočil se na podpatku, rozrazil dveře a zase za sebou třískl, až se kousky dřeva rozlétly po pokoji. Přehnal se chodbou, vystrašil malého kluka, který nesl vodu a u Velké síně se zastavil a trochu se uklidnil. Pak vešel dovnitř a posadil se na své místo.

       Nahoře v pokoji se Minäs ušklíbla otcovu chování. Než se mu podaří vyplnit svoje hrozby, bude už dávno pryč. Znovu se rozhlédla po pokoji. Moc toho nemá, ale vezme si sebou všechno. Lehkým krokem přeběhla k truhle a stolku. Byla štíhlá a vysoká, obdařená vznešenou krásou své matky.

       Otevřela truhlu, vytáhla dva sedlové vaky a položila je na postel. Vaky byly dostatečně velké a objemné, aby pojmuly vše co má. Pak se pustila do výběru, co si na sebe vezme. Čekala ji dlouhá cesta.

       Nakonec si oblékla jezdecký oblek, kalhoty, kabátek, oboje teplé, potažené kožešinou s chlupatým límcem z lišky. Obula se od vysokých bot pod kolena s řemínky, které pevně utáhla. Pak si nasadila opasek s měděnou přezkou ve tvaru listu a připnula si pochvu s loveckým nožem.. přes záda si přehodila tmavě rudou pláštěnku s kapucí, ale kapuci si nenasadila.

       Pak začala do vaků skládat svoje oblečení, věci, knihy a šperky. Přehodila si vaky přes rameno a neznatelně pod nimi zakolísala. Naposledy přelétla pohledem svůj pokoj a pak vyběhla na chodbu.

Stáje byly přímo pod obytným křídlem. Rychle se kolem sebe porozhlédla. Klisnu, kterou dostala k patnáctinám si nemohla vzít, nebyla stavěná na dlouhou cestu. Radši si vybrala Claire, kterou dostala jako hříbě a učila se na ní jezdit. Stájník byl její člověk, kolikrát jí už pomáhal na takovouto výpravu. Stačilo jen několik mincí a mlčel jako hrob.

       Na její příkaz jí dal jezdecké sedlo, připevnil vaky s věcmi a prohlédl klisně kopyta. Minäs se otočila a přeběhla nádvoří do kuchyně. Poprosila kuchtíka o chleba, víno, vodu, nějaké ovoce, zeleninu a maso. Vše s jeho pomocí dala do třetího vaku a do měchů na víno. Cesta jí měla trvat dva dny, ale vedla velkým lesem na severu Aberonu.

       Donesla vak a měchy do stáje, stájník jí pomohl naložit ostatní věci a vyvedl koně před stáj.

       Úplně nakonec pootevřela dveře do Velké síně a nahlédla dovnitř, aby se ujistila, že se nikdo nezvedá od jídla. Otec seděl v čele stolu, zachmuřený a zamračený. Stočila pohled doleva k stolům pro děti a uviděla Herena a Falas. Ušklíbla se, otočila se na patě a vrátila se ke koni.

       Heren dojedl, zvedl se ze židle, umyl si ruce v jedné míse a vyšel ven na nádvoří.

       Všiml, si že stájník vypravuje jezdce na koni. Heren se zachmuřil.jezdec mu byl jaksi povědomý. Přišel blíž.

       Jako blesk jím projelo poznání. Minäs! Všiml si vaků, měchů a sedla na koni. Minäs samotná byla oblečená na dlouhou cestu. Rozběhl se a chytil koně Minäs za uzdu.

       „Minäs, kam jdeš?“ zeptal se.

       Minäs se na něj podívala, ve tváři opovržlivý pohled, který na okamžik změkl.

       „Jedu pryč:“

       „Ale, proč?“

       „Protože nedokážu snášet otce, možná to za nějakou dobu pochopíš, ale teď mi jdi z cesty!“ okřikla ho Minäs.

Heren o krok ustoupil, ale uzdu nepustil.

       „Řekni mi proč,“ zeptal se.

       Minäs se prudce rozhlédla. Z Velké síně začali proudit lidé a sama byla zaskočená vážností v Herenově hlasu.

       „Jdi pryč!“ rozkřikla se a pobídla koně. Ten zareagoval, zvedl se na zadní, vytrhl se z Herenova sevření a proběhl bránou. Heren stačil jentaktak uskočit a svalil se do písku, kde si odřel druhý loket, který byl po celou dobu v pořádku. Zasykl bolestí.

       Minäs pobídla koně a prohnala se celým městečkem. Strážní u brány a lučištníci na věžích si jí sice všimli, ale nechali ji projet. Vyřítila se na pláně kolem města a po široké udusané cestě se hnala vstříc mohutnému pohoří přímo před ní.

       Cesta vedla podél dvou řek, které se slévaly po opuštění hor, takže jela proti proudu. Na jedné, několik mil za městečkem ležela vesnice Dumont, pojmenovaná podle řeky, u které byla postavena. Na další řece, Inwië bylo městečko Kurd-Minn, jedno z měst, které chránilo obchodí cestu. Leželo na východě, v předhoří Intrillských hor. Za ní byly lesy Fërrëvw, pak mohutná řeka Liis, která se stáčela k severu. Na ní leželo město Res-Lig-Faën, jedno z nejvýznamnějších měst království, ale tam Minäs nehodlal jet. Ten koho potřebovala, prodléval momentálně v Kurd-Minn. Tam mohla za dva dny dojet. A navíc v Dumontu mohla docela dobře přespat v hospodě.

Stezka se točila podél řeky, která takhle blízko u moře byla široká a mělká. Za půl hodiny cesty minula soutok řek a pustila se na západ k Dumontu. Dumont sám ležel ve středu velice nebezpečných lesů.

       Proto před lesem zpomalila koně a připravila si dýku, aby se mohla bránit. O několik okamžiku ji pohltil les.

Heren se pomalu zvedl a oprašoval se od písku a prohlížel si zraněný loket. Nic moc to nebylo, ale musel si to někde omýt. Proto se otočil zpět do Velké síně a chtěl si tam loket omýt, když ho chytila silná ruka za rameno a zastavila ho.

       Otočil se. Nad ním stál otec.

       „Co se stalo?“ ptal se, když spatřil, jak je Heren zaprášený a že mu po ruce stéká pramínek krve, který si Heren pokouší utřít do čisté části kalhot.

       „To byla Minäs. Někam zmizela a měla sebou hodně věcí,“ odpověděl. „Někam jsi ji poslal?“ zeptal se zkusmo, i když věděl, že to nemůže být pravda. Po takovém provinění by ji nikam otec neposílal na koni.

       „Ne! Nikam jsem ji neposílal!“ vybuchl otec.

       „Neřekla mi nic, než to abych šel pryč, že se s tebou nehodlá snášet a že ona jede pryč. Kam, to neřekla,“ odpověděl Heren.

       „Verxi! Pojď se mnou!“ křikl Galador přes rameno na rytíře, který se k nim hnal. Pak se otočil na patě a bočním schodištěm vyběhl do pokoje k Minäs. Vtrhl dovnitř a bleskově pokoj prohledal. Verx vtrhl dovnitř až potom, co se Galador po prohledání celého pokoje posadil na truhlu v rohu, která jediná zůstala plná špinavých šatů.

       „Co se děje?“ ptal se Verx.

       Galador mu v krátkosti vylíčil celou historii.

       „Podívej. Vzala si jen věci na krátkou cestu. Tak do Kurd-Minn, ale dál ne. Do Dumontu, to je moc blízko a taky tam asi není někdo významný, kdo by jí mohl pomoct. Nanejvýš by tam mohla přespat v hospodě, jsou tam diskrétní a moc se nevyptávají.“

       „Zeptám se obchodníků, jestli neví něco o někom významném, kdo by poslední dobou byl v Kurd-Minnu. Sice je to město, ale taky tam nikdo významný není,“ řekl Verx a odešel.

       Do pokoje vešel Heren, s loktem už obvázaným. Rozhlédl se po pokoji a pak se chtěl otočit a odejít.

       „Počkej. Pojď sem,“ zarazil ho otec a ukázal na židli před sebou. Heren se neznatelně ošil, ale pak se posadil a ruce si složil do klína a trošičku se schoulil.

       „Co si o tom myslíš ty?“ upřel Galador na syna oči.

       Heren se znovu ošil a pak sklopil oči a přemýšlel.

       „Celou dobu Minäs jen naznačovala, že zná někoho mocného, který ji dokáže dobře zaopatřit. Musel by jsi se zeptat Katrin, ta toho musí vědět víc, ale stejně ti nic neřekne, protože toho asi moc nebude vědět. Minäs se od určité doby přestala s kýmkoliv dělit o svoje myšlenky, pokud to někdy dělala,“ pokrčil rameny Heren.

       Slunce se pomalu sklánělo k západu a stíny se začaly viditelně prodlužovat. Celou místnost zaplavilo mírné červené světlo.

Galador si unaveně promnul oči a na okamžik se kriticky zamyslel. Pokud nechá Minäs plavat a nechá ji na pokoji, kdoví, co se z toho vyvine, když ji ale zajme a násilím přivede zpět do Aberonu, budou z toho jen nepříjemnosti. A to taky zrovna nechtěl.

Nejlepší by bylo, kdyby mohl vypravit jen asi dva jezdce, aby ji sledovali. Ano to bude nejlepší.

       Když mu tohle všechno konečně došlo, vydal potřebné rozkazy a pak si ony dva jezdce nechal zavolat, aby je mohl osobně instruovat.

Dostavili se prakticky okamžitě, oba. Galador si je zběžně prohlédl. Jeden byl malé postavy, druhý byl o trochu větší. Oba stálí příslušníci armády, které Galador velel.

       Krátce jim vysvětlil situaci a doslovně jim řekl, že ji nesmí zajmout, ani nijak kontaktovat, ale sledovat. Galador uvažoval dál. Byli dva jen kvůli tomu, aby se jeden mohl v příhodnou dobu oddělit, vrátit se a podat zprávu.

       „Kterým směrem myslíte, že se vydala, pane?“ ptal se ten menší.

       „Po kupecké silnici, směr Dumont. Myslím, že teď bude někde v lese Dumontu, ale stmívá se a tak bude někde muset přespat. Tím byste ji mohli dohnat. Jste připraveni?“ zeptal se.

       „Ano, koně už stojí dole,“ odpověděl druhý.

       Galador je tedy pustil, aby mohli okamžitě odjet. Oba jezdci se uklonili a spěšně odešli.

       Heren už dávno odešel a on se už taky zvedal k odchodu. Naposledy se ohlédl po pokoji, jako by tam chtěl něco najít, ale nic nenašel. Tak za sebou zavřel dveře, z velkého svazku klíčů vylovil ten správný a pokoj uzamkl.

       Pak zamyšleně odešel do poradní věže, aby tam čekal na setmění.

       Heren seběhl po schodech a vrátil se do Velké síně a pokusil se najít Falas. Když od jednoho sloužícího zjistil, že odešla pryč, jakmile paní Minäs zmizela, povzdechl si a propletl se mezi stoly ven na nádvoří.

       Zahlédl ony dva jezdce, jak tryskem vyrážejí v oblacích prachu palácovou branou za Minäs. Pak se podíval ven. Palác stál na kopci a tak viděl přes vnější hradby na cestu. V dáli byl vidět zelenkavý opar Dumontského lesu a křivka modré řeky Dumont. Bylo mu jasné že Minäs je jistě v Dumontu.

       Sklopil hlavu, několikrát přešlápl na místě a vrátil se po hlavním schodišti do obytných prostor a zamířil chodbou ke svému pokoji.

Za ním se ozval halas. Prudce se otočil, protože poznal Kimův hlas. Konečně se taky jeho původce objevil na konci schodiště, kterým teď Kim vystoupal, spolu s hordou patolízalů. Heren se ušklíbl. Tohle ho nikdy moc nebavilo, protože nebyl moc zvyklý, že by mu někdo pochleboval. On to nikomu nedělal, ani nikdy po někom nic takového nechtěl.

       Konečně si ho Kim všiml.

       „Podívejme se, kdopak se tady objevil! Můj protivník, kterého jsem tak snadno vyřídil!“ vykřikoval. Heren se zašklebil. Tak mu lichotili, že uvěřil, že to byla vlastně hračka ho vyřídit. Stalo se to už mnohokrát.

       „Jo, a že to bylo tak trochu podvodem, to jsi si v zápalu boje nevšiml, co?“ odsekl.

       „Cože sto řekl?“ zeptal se výhrůžně Kim a pokusil se nadmout a vypadat výhružně. Viděl to tolikrát u otce, ale teď z toho vylezla jen směšná napodobenina. Heren se znovu ušklíbl.

       „Že jsi podvodník. Prohrával jsi a proto jsi mi hodil písek do obličeje,“ pokrčil rameny Heren.

       „Odvolej to!“ zakřičel Kim a stanul nad Herenem. Heren, místo aby se poníženě přikrčil a nechal se šikanovat, se napřímil. V očích mu zaplálo odhodlání si konečně vybít vztek za všechno co se dneska stalo. V koutku duše si uvědomoval, že se to stejně nestane, protože Kim má teď větší prestiž a když se strhne rvačka, určitě je tady někdo najde a odtrhne. Potom dostane vynadáno on, ne oba, jako by to bylo, kdyby se rval třeba s Jinxem, jako že by se s ním nikdy nepral.

       Kim, když to uviděl se trochu stáhnul, protože tohle nečekal, že by se mu někdo mladší postavil, ale hned se pokusil najít ztracenou rovnováhu.

       „Chceš znovu napráskat?“ ptal se.

       „To jsi takovej srab, že útočíš na zraněného? Že dobíjíš znavené? To chceš být rytířem?“ útočil na něj nesmlouvavě Heren a zvedl obě zavázané ruce a podlitinu na čele.

       „Ne,“ řekl Kim a rty se mu stáhly do posměšného úšklebku. „to ty jsi srab, protože se mi nedokážeš postavit jen tak, bez brnění.“

       Heren se pousmál, udělal odmítavý posunek, otočil se a začal odcházet.

       „Podívejte se na sraba, jak se bojí! Heren je srab!“ posmíval se za ním Kim a ostatní se k němu přidali.

Heren šel dál a poslouchal, jak se jejich posměch nese po celém hradě. Pousmál se, když ho napadla přiměřená odpověď, kterou by ho vyprovokoval. Fungovala vždy.

       „To není srabáctví. To je otázka cti. Přece nebudu mlátit slabocha, který dokáže vyhrát pouze zbabělou lstí. Nebudu se snižovat k tomu, abych na někoho talkového šáhnul,“ zavolal přes rameno. To ostatní spolehlivě umlčelo. Pak se ozval nevěřícný výdech. Všichni čekali, že Herena vyprovokují a bude mít tak větší problémy, když ho Kim porazí, ale tímhle Heren vyprovokoval Kima, protože kdyby teď Kim řekl cokoliv o zbabělství, vypadalo by to, že on nedokáže dál urážet. Všichni čekali, co řekne.

       Kim nebyl ale zas tak pronikavě inteligentní. Zrudnul v obličeji vzteky a rozběhl se na Herena, s pěstí zdviženou k úderu. Heren klidně šel dál. Na chodbě se otevřely dveře a ven vykoukl Verx, aby viděl, co se děje. Už chtěl ostatní okřiknout, když uviděl, jak se Kim žene na Herena, který jde klidně chodbou. Otevřel pusu, protože se to mělo stát obráceně, jak to bylo všude normální. Tohle byla pořádná anomálie.

       Ať tak či tak, že zaútočil první, stal se Kim tím, kdo nevydržel urážky, které měl přejít od poraženého jako slabost. Takhle se zdiskreditoval a jen díky tomu, že to Verx viděl, protože kdyby to viděli jen kluci, spadl by Kim jen v jejich očích, ale takhle padne před celým hradem. Nezáleželo na tom, jestli Herena zmlátí, nebo ne, stejně jím bude pohrdáno.

       Heren se na útok připravoval celou dobu, co k němu Kim těžkopádně běžel a funěl. Když uslyšel dupot dost blízko, otočil se a stanul Kimovi čelem. Nechtěl normální chlapecký souboj, který se většinou vyznačoval povalením soupeře, kopáním na zemi v klubku a pěstním soubojem. V tom on nevynikal, ale Kim ano, protože byl mohutnější a silnější. Proto využil jen toho co měl on – obratnost a rychlost.

Když byl tedy Kim u něj, na poslední chvíli uskočil ke stěně a nastavil mu nohu. Kim se kolem něj přehnal s udiveným výrazem v očích, a myslel si, jak dokázal tak rychle uhnout. Udržel ale rovnováhu a zabrzdil. Chtěl se otočit, ale to už u něj byl Heren, s výhodou překvapení a rozhodujícího prvního úderu.

       Zaťal ruku v pěst a prudce ji zabořil Kimovi do žaludku. Ten se s heknutím předklonil. Rána mu sice nevyrazila dech, ale hodně bolela. Heren se k němu dostal z levé strany, protože pravačku měl zdravější, než levý loket, který si odřel, když ho Minäs odháněla.

Chytil ho pravačkou kolem krku. Ohbím lokte mu sevřel hrtan, zatnul pravou pěst a trochu k sobě pomocí levé ruky přitáhl pravou pěst. Tím zvýšil sevření a Kim začal nebezpečně rudnout. Heren byl teď taky předkloněn. Pak se začal pravým loktem stáčet dolů a směrem ke svému břichu. Obrat prováděl celým tělem. Provedl to dost rychle, ale zase ne tak rychle, aby Kimovi nezlámal vaz. Kim ho musel následovat v pohybu. V tu chvíli, kdy ztratil půdu pod nohama, ho Heren pustil a narovnal se. Kim dopadl těžce na záda a vyrazil si dech. Heren se nad ním sklonil a přitlačil ho pravou rukou na zem.

       „Příště si nedovoluj,“ řekl jen, narovnal se a zmizel ve svém pokoji, protože se kolem začali nebezpečně srocovat lidé. Vedle Verxe měla pokojík Inna a teď také koukala ven.

       Kim se nasupeně posadil a rozhlédl se udiveně kolem sebe. Stále nechápal, co udělal. Pomalu se postavil a podíval se na ostatní kluky, kteří ho předtím obdivovali.Pak se mu obličej zhroutil v bolestné grimase, když si konečně uvědomil, co se stalo.

       Ostatní kluci se teď naděj dívali s vrcholným opovržením. Stejný výraz měli předtím pro Herena, ale ten teď znovu nabyl prestiže a Kim klesl ještě níž, než byl předtím. Jeden po druhém se kluci otočili a odešli dolů. Kim se opřel o zeď. Dospělí se teď začali taky vytrácet. Inna se ještě naposledy ušklíbla a zmizela za dveřmi. Verx se jediný prosmýkl kolem Kima a zmizel. Chtěl to povědět Galadorovi.

       Když Verx dorazil do věže za Galadorem, do města dorazil posel, který chtěl okamžitě slyšení u správce. Verx se sice ke Galadorovi dostal, ale jako jeho zástupce s ním musel zůstat a svoje novinky o správcově rodině si nechat na jindy.

       Vstoupil do malého sálu, který používali jako audienční a který měli vyzdobený pouze dvěma zástavami, jinak ničím, a Galador seděl na jednoduché židli mezi těmito zástavami. Jinak byl celý sál prázdný až na hořící louče po stranách a dvě střílny ve stěně, protože v době obléhání se toto změnilo na improvizovanou ošetřovnu. Verx ještě včera našel v jednom rohu kus cupaniny na rány.

Teď se ale postavil vedle Galadora a očekával s ním posla.

       „Co to bylo před chvilkou za rozruch? Nehrál v tom nějakou roli Heren?“ zeptal se Galador. Posměch se určitě donesl až do věže, protože byl slyšet po celém paláci.

       „Potom vám to povím,“ odpověděl Verx, protože na chodbě se ozvaly spěšné kroky a velkými dvoukřídlými dveřmi dovnitř vešel majordomus Jordan a posel.

       „Posel z Kurd-Minn žádá o slyšení,“ pronesl hlasitě Jordan.

       „Povoluje se,“ kývl Galador. Tyhlety formality nesnášel.

       Jordan za sebou zavřel dveře. Posekl kvapně pokročil dopředu a poklekl.

       „Vstaň,“ poručil mírně Galador. Posel uposlechl.

       „Pane, nesu důležité novinky ze severu a také jedno poselství od hlavního správce Killesse z Kurd-Minnu, který dostal přímé pověření krále,“ začal posel.

       Galador kývl a vyzval posla, aby nejprve začal poselstvím. Vrchní správce Killess byl jedním ze čtyř hlavních správců, kteří sídlili ve městech Kurd-Minn, Kurd-Äwi, Kurd-Daemonu a Res-Lig-Faënu. Dohlíželi na čtyři oblasti království a každý měl pod sebou určitý počet správců měst, jako byl Galador. Správce Killess dohlížel na oblast jižně od Hřebenů a Intrillských hor a spadaly pod něj města Aberon a Luieg a vesnice Dumont. Kurd-Äwi mělo pod sebou pouze Cevu, ale dohlíželo na Cedrový les, díky němuž bylo velmi bohaté. Správce Kurd-Daemonu to měl vždy nejtěžší, protože musel hlídat západní hranice, které sousedily s Pustinami Dëmönsländ a odkud útočily kočovné kmeny Haraků. Res-Lig-Faën bylo největší a také nejnebezpečnější město na intriky. Její vládce Iberon byl sice dobrý a oddaný králi, ale velmi starý a už teď prakticky vládl jeho syn Nabuchodonozon, který chtěl vládnout nad celým královstvím. Res-Lig-Faën měl pod sebou vesnice Qüär a Witten – podivínské vesnice skryté v lesích Fërëvw a přístavní městečko Maüë.Hlavní město Cer-na-üfë’ri mělo městečka Liirë a Denüll, obě blízko jezera Hillertt, největšího jezera v zemi. Na sever byly už jen pouště a pustiny, ze kterých dříve přišel Galador s rodinou.

       Posel se tedy znovu uklonil a spustil:

       „Správce Killess posílá poselství, že město Res-Lig-Faën začalo zbrojit proti králi a začalo stavět armádu,a by mohlo dobýt hlavní město. Znamená to, že Nabuchodonozon konečně získal moc a sesadil otce, ale neví to určitě, protože Nabuchodonozon je momentálně v Kurd-Minn. Dále žádá správce Galadora, aby začal připravovat armádu, že je král co nejdříve povolá, protože je nejjistější, že nejprve zaútočí na města Kurd a že se s určitostí budou formovat na Aberon-Faënských planinách, kde na ně král chce zaútočit. Upozorňuje, že tato zpráva je vysoce tajná a že nesmí opustit tyto zdi.“

       Galador kývl a zachmuřil se. Pak se podíval na Verxe. Oba tuto informaci v brzké době očekávali, proto nechali vyrobit nová kopí.

       „A co ty novinky?“ ptal se dál Galador.

       „Podle toho, co se říká v Kurd-Minn, Nabuchodonozon čeká na jakousi dívku, která by mu mohla nějak pomoci. Pak se také říká, že je v Kurd-Minn jen proto, aby na něj nepadlo podezření, že on shromažďuje armádu. Kurd-Daemon je momentálně v obležení Haraků, ale král tam nemůže vyslat jednotky, protože musí formovat armádu proti Nabuchodonozonovi. Pak se ze Sumi ztratily dvě válečné lodě, které měly převést několik pluků sem do Aberonu na pomoc králi. Správce Firrente musí poslat vojáky po menších lodích, než ty lodě naleznou. Ledaže by jste je tam poslal sám,“ pokračoval posel.

       Galador přikyvoval a vstřebával informace, dělal si teorie a hned je zavrhoval, spřádal plány, rozkazy. Pak se podíval na Verxe a řekl mu ať zařídí, že dvě válečné lodě budou vyslány do Sumi. Verx se poklonil, že to splní.

Galador už chtěl posla poslat pryč, aby si mohl odpočinout, když posel zadrmolil, že má ještě jednu zprávu. Galador mu pokynul, ať mu ji řekne.

       „Pane, dnes jsem měl problémy sehnat v Dumontu čerstvého koně a vyjel jsem jen chvilku před západem slunce, s nejvyšší pravděpodobností jsem potkal paní Minäs, jak se na jednu noc ubytovává v hospodě,“ řekl posel. Galador hned vyskočil.

       „Řekni mi všechno co víš o Minäs!“ zavelel.

       Posel začal vyprávět všechno co věděl, jak se Minäs tvářila, co všechno říkala, že se ubytovala na jednu noc, že platila jakýmsi prstenem, že se ostražitě rozhlížela kolem sebe, jestli ji nikdo nesleduje, jak kůň ve stáji byl strašně uřícený a že si myslí, že když se ubytovala na jednu noc, že bude pokračovat do Kurd-Minn, ale že na delší cestu nemá víc proviantu. Protože kůň podle všeho nesl jen oblečení a jídlo na dva, tři dny.

       Když posel odešel, Galador se zdržel v hovoru s Verxem.

       „To ještě neznamená, že by se spřáhla s Nabuchodonozonem, který prodlévá v Kurd-Minn a čeká na nějakou dívku,“ snažil se vyvracet Verx.

       „Musíme počítat i s tím. Stále nemáme informace od zvědů. Teď vidím, že budeme muset poslat zvědy i na pláně,“ pokrčil rameny Galador.

       „Co by z toho Minäs měla?“ ptal se Verx.

       „To si také říkám. Mohla by si tak dovolit to, co si tady nemohla dovolit, nebo by si mohla uskutečnit svoje sny a plány. Nabuchodonozon je dost mocný, aby mohl dobýt královské město,“ odpověděl Galador.

       „Dobře půjdu zařídit vyplutí lodí. Budu je ale muset poslat až ráno, protože, i kdyby jeli podél pobřeží, Průlivem mlh do Zálivu Sumi, mohli by na skaliskách ztroskotat,“ uklonil se Verx a chtěl odejít. Galador jej ale zastavil, aby mu pověděl o tom, co se stalo v paláci.

Verx mu to v krátkosti vylíčil. Galador se tomu usmíval, protože tohle přesně od Herena očekával.

       Pořádně už se setmělo a Galador neměl už náladu na další problémy, proto se vrátil do svého pokoje.

       Dnes nikdo na hradě nespal klidným spánkem, protože se ve vzduchu vznášelo příliš moc napětí.

       A několik mil na sever, ve vesnici Dumont, uléhala právě Minäs v malinkém pokoji v přízemí. Také nebude spát klidně, protože bude mít stále strach, aby ji nikdo nepoznal a neodvedl zpátky na hrad. Věděla, že by to mělo nedozírné následky.

A hostinský v hospodě U zlatého medvěda právě otevřel dvou špehům z Aberonu, kteří si od něj vyslechli všechno, co se dozvěděl Minäs. Když tohle měli za sebou, ubytovali se také v hospodě, ale každý na jiné straně, ale měli blízko k Minäs.