Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKronika Tří - Dëmon 5.část
Autor
Poslední Utlačovaný
Bohužel, pouze dřevo na standart současné společnosti nestačí. Lidé z Dumontu – pyšní a vysocí – si říkají „lesní lidé“ (pozor, k druidům mají hodně daleko), jsou velice hrdí na svůj původ a nesnášejí cizince z druhé strany hor.
Domy jsou sice ze dřeva, ale jen konstrukce, krovy, schody a zábradlí. Jinak jsou všechny domy z červených cihel, protože Dumont je u řeky a u ní jsou velká ložiska červené hlíny, kterou lidé z Dumontu vypalují a dokáží z ní stavět cokoliv, tato hlína se prodává jen málo, protože o ni většinou nikdo nestojí a všichni ostatní staví z kamene.
Poloha Dumontu je nešťastná, protože leží uprostřed lesa a nikdo tudy moc nechce projíždět. Kupci tudy moc jezdit nechtějí a Aberon je díky tomu docela odříznutý pozemní cestou a tak se stal závislý na námořním obchodě. Vesnice přežívá jen díky lesu, protože prodávají kůže, maso a dřevo, jinak by jistě zanikli.
Celá vesnička leží na obou březích stejnojmenné řeky. Když se šlo proti proudu, tak na pravé straně, kde také vedla stezka, byla hospoda, stáje, hamr a dva domy farmářů, kteří seli na mýtinách kolem řeky a pomalu bankrotovali.
Přes řeku vedl široký a stabilní most se čtyřmi pilíři z kamene, dost široký pro dva povozy vedle sebe.
Na druhé straně byl mlýn, zbytek domů, většinou dřevorubců, tesařů a lovců. Dál proti proudu byla pila. To byl celý Dumont.
Hostinec, kde se ubytovala Minäs byla vysoká, dvoupatrová, nesourodá, rozložitá budova s velkou dřevěnou verandou a chatrným zábradlím, kterou se vcházelo do šenku. Spodek byl rozdělen na větší část, kde byl šenk a na místo vzadu, kde bydlel hostinský. Dole byl ještě sklep. Z šenku se jedním schodištěm šlo do patra, kde schodiště ústilo v dlouhou chodbu skrz celý hostinec, kde na druhém konci bylo další schodiště, kterým se mohlo rovnou ven z budovy.
Chodbu přetínaly dvě menší chodby v přesných rozestupech. Vršek byl tedy rozdělen na šest stejných pokojů, velkých a prostorných.
Hostinský Minäs ubytoval v pravém pokoji nejblíž ke schodišti ven. V levém pokoji byl ubytován onen královský posel. Teď byl pokoj zamčený, protože tam chtěla hostinská uklidit. V levém prostředním pokoji byl ubytován jeden špeh Minäs, v pravém prostředním zase bydlel fajnový lovec kožešin. V pravém předním pokoji byl zase špeh a v levém byla ubytovaná jediná prostitutka v celém Dumontu.
Dumont je dosti ospalá vesnička, protože lovci odcházejí ještě před svítáním a dřevorubci zase až po deváté hodině. Do hospody ráno taky nikdo nechodí, protože jsou všichni po kocovině a ráno stejně do Dumontu nikdy nikdo nepřijel, protože by se musel ubytovat v lese, v obou směrech a to se nikomu nechtělo.
Minäs se tedy vzbudila až v půl deváté, protože ji probudil hluk na ulici. V Aberonu se vstává mnohem dřív než tady a tak s ničím jiným nepočítala. Když zjistila, že prakticky zaspala, rychle se sbalila a sešla do šenku, aby si mohla zaplatit a vzít sebou snídani.
V šenku seděla prostitutka, špeh a hraničář, který přijel pro kožešiny. Vcelku zajímavá společnost. Minäs si jich nevšímala, zaplatila, uhnula prostituce, která musela být bisexuálka, protože se na ni vyzývavě podívala.. Minäs zkřivila obličej odporem a vyšla ven.
Prostitutka něco zamumlala a zatnula nehty do stolu. Hraničář se tlumeně zasmál.
Jakmile zmizela, zvedl se i špeh (byl to ten menší) a vyšel ven. Sledoval, jak Minäs nasedá na koně a odjíždí. Když zmizela v lese, zašel za roh hospody, kde na něj čekal jeho kůň. Tryskem vyrazil za Minäs. Uprostřed lesa, na rozcestí lesních cest se zastavil. Z lesa se vynořil druhý špeh a oba vyrazili za Minäs, která se hnala přímo do Kurd-Minnu. Po cestě byla jen jedna obchodní stanice v planinách hned u řeky, ale to bylo hned u Dumontského lesa, tak musela přespat někde v planinách. Nebyla to příjemná představa, ale jinak to nešlo.
Dumontský les byl tvořen kombinací dvou dřevin. Jedno byly vysoké jehličnaté stromy s mohutnými větvemi, které obyvatelé Dumontu těžili. Tyto stromy připomínaly naše borovice. Tak by bylo v lese světlo, ale nežila by tam žádná zvířata. Druhou dřevinou byl podsaditý a pokroucený listnáč s velmi měkkým dřevem, který lesu poskytoval temné příšeří.
Pokud se tedy člověk v lese nebál, bylo by to ideální místo pro zloděje, kteří by mohli napadat pocestné a cestovatele.
V lese ale žili vlci. Velcí, šedí a černí vlci. Zcela určitě to byly magické bytosti, protože vedle nich se v lese objevovali bílí vlci s červenýma očima, kteří světélkovali a objevovali se pouze v noci, ale několikrát byli spatřeni i ve dne.
Tito vlci se očividně neživili ničím. Když někoho napadli, odtáhli ho někam do lesa a po oběti nebylo ani vidu ani slechu. Dumonští se jich báli, ale věděli, že pokud nebudou v noci vycházet, nic se jim nestane. Pokud někdo vyšel v noci, už nikdy ho nikdo neviděl.
Vyprávějí se legendy, že vlci v Dumontském lese jsou pozůstatkem starobylé rasy, která měla magické schopnosti a bývala společníkem druidů, kterým dodávala svoji moc. Pokud se ale vlk stane společníkem druida a zemře, zůstane na zemi v podobě démona, dokud ho druid nenajde a neosvobodí. Jelikož ale nikdo nikdy druida u Dumontu neviděl, moc se tomu nevěřilo.
Celá tématika druidů byla velice problematická a nikdo o ní moc nevěděl. Druidové podle všeho žijí v Pustinách Dëmönsländ, ale tam se nikdo nikdy neodvážil vstoupit. Ani Harakové, lid pouště, která sousedí s Pustinami Dëmönsländ, o nich nic nevědí a Pustin se hrozně bojí.
Pouze několik lidí o druidech minimum vědí. Jeden z největších znalců žije přímo v Aberonu. Je to muž jménem Isis.
Heren se ještě ten den před večeří potloukal po městě s kamarády. Seděli na zídce opuštěného domku na kraji Aberonu a koukali na moře. Byli tu všichni kluci z okolí.
Rozebírali všechny očividné přípravy na válku a snažili se mluvit vážně jako dospělí. Právě byli uprostřed hádky, když se z opuštěného domu ozval hlas:
„Co tady děláte?!“ hlas zněl velice pobouřeně.
Všichni se jako na povel otočili. Ve dveřích domu stála shrbená postava s holí. Přes hlavu měl kápi a bylo vidět, že je dost rozzuřený.
Kluci ihned vyskočili, a když poznali, kdo to je, začali křičet: „Podivín Isis! Podivín Isis!“ a házet po starci kamení. Když se k nim stařec s láteřením rozběhl, seskočili ze zídky a rozběhli se pryč. Stařec udělal ještě dva kroky a uklouzl.
Za zídkou se najednou objevila hlava, pak postava, která se přehoupla přes staré kameny. Došla ke starci a pomohla mu na nohy. Byl to Heren.
„Díky, chlapče, díky,“ drmolil Isis, když ho Heren vedl do domku.
Heren pomalu otevřel dveře a pomohl starci přes práh. Rychle se rozhlédl a pak starce posadil na židli, která byla nejblíž.
„Vy tu bydlíte?“ ptal se ho.
„Jistě, jistě,“ uchechtl se Isis.
Heren se rozhlédl po jediné místnosti. V rohu byla chatrná postel, na druhé straně krb, uprostřed stůl a dvě židle. Nic víc.
„Jak se jmenuješ?“ ptal se stařec a pozorně si Herena prohlížel. Heren mu sice neviděl do obličeje, ale neklidně se ošil.
„Heren, syn Galadora, správce Aberonu,“ odpověděl. Nevěděl sice proč takhle, ale připadalo mu to nějak správné.
„Ano, to jméno znám, Galador, to je jeden z moudrých mužů v téhle prohnilé zemi,“ řekl stařec.
„Proč vám říkají Podivín?“ ptal se Heren.
„Proč?“ uchechtl se Isis. „Protože jsou strašně pověrčiví, proto.“
„Aberonští?“ ptal se dál Heren.
Stařec se opřel o opěradlo a stáhl si kápi. Heren zatajil dech. Isis měl obličej jako pergamen a přes čelo se mu táhla velká jizva.
„Podívej se na tohle,“ řekl stařec a vyhrnul si rukáv až k ramenu. Heren se předklonil a na paži uviděl tetování. Znázorňovalo kalich, ve kterém bylo slunce. Heren se prudce nadechl. Tohle už někde viděl. Nemohl si ale vzpomenout kde.
„Myslím, že ti to něco připomíná, že?“
Heren přikývl a najednou mu ztěžkl žaludek. Jednou částí své bytosti chtěl vstát a utéct, ale druhá polovina ho držela na místě jako přikovaná.
„Tento znak má v průběhu věků několik významů, kterým jmenuje svého nositele. Nejprve to byl jen znak jednoho z mnoha rodů v zemi Iwë. Tento rod pronikl do tajů kouzel a splynul s přírodou. Pak ve věku Strachu byl tento rod skoro vyvražděn a vyhnán. V dalším věku ho použila skupina hrdinů a pod jeho zástavou shromáždila vojska ze severu. Pak, po bitvě u Servianu ho přijali moudří mužové severu a pak ho museli předat kronikářům a pamětníkům. A to jsem já,“ vysvětloval Isis.
„Není to také znak druidů?“ ptal se Heren, který si začal uvědomovat.
„Ano, správně,“ usmál se Isis.
„Víte o nich něco?“ ptal se dychtivě Heren.
„Ano.“
„Proto se vás lidé bojí?“
„Správně.“
„Ale, jak toho tolik můžete vědět?“
Isis se zachmuřil. Heren se okamžitě dovtípil, že zašel dost daleko. Okamžitě se zvedl a chtěl odejít.
Když už chytal za kliku u dveří, zastavil ho starcův hlas.
„Počkej. Sedni si.“
Heren se otočil a vrátil se na svoje místo.
„Něco jsem si uvědomil, ale to počká na později. Příběhy se mění, přizpůsobují okolnostem, ale mohl bych ti povědět jednu legendu. Je o pevnosti Aratz,“ začal stařec. Heren sklesl.
„Vidím, že tě to nějak nepotěšilo,“ ušklíbl se stařec.
„O Aratzu jsem již slyšel,“ pokrčil rameny Heren.
„Slyšel, ale jak jsem říkal před chvíli, příběhy se přizpůsobují, mění a překrucují. Aberonská verze legendy je velmi neurčitá. Já znám pravou verzi legendy,“ usmál se stařec. Heren okamžitě zpozorněl. Stařec se znovu usmál, položil ruce na stůl a odhalil v levé ruce podivný amulet, který zářil vnitřním světlem. Heren se naklonil, aby si jej prohlédl.
Byla to přesná kulička s černým okem uvnitř.
„Tato legenda se váže k tomuto amuletu. Bylo to ve věku Temnoty, kdy se bojovalo, dokud všichni velcí králové a pevnosti nezanikly, druidi byli vyhnáni do Pustin, kdy se objevili Harakové a přišli lidé ze severu.
Tenkrát zbývaly poslední dvě pevnosti - Aratz a Věž Smutku. Lidé sebrali poslední síly a vzepřeli se temným silám, které útočily na Věž Smutku. Z podzemí vylezli ohavné příšery, aby strhli Věž Smutku do hlubin. I když se objevili druidové se svojí mocí a vlky, nedokázali zastavit přívaly nestvůr, které opřádaly Věž Smutku a trhaly ji na kousky.
Věž Smutku byla ubráněna, nestvůry se na okamžik stáhly. Vybralo si to ale obrovskou daň na obráncích. Zbyla jich už jen hrstka. Král Esilon sebral v Aratzu všechny síly a šel Věži Smutku na pomoc. V pevnosti zůstal jediný člověk – sedmnáctiletý chlapec, který se už nevešel na žádnou loď.
Až král Esilon dorazil k Věži Smutku, ta se zrovna hroutila k zemi. Celá věž se propadla do hlubin. Král se postavil nestvůrám, ale bylo jich žalostně málo. V bitvě král Esilon padl a tím skončila doba velkých králů a mocných bojovníků. Druidové byli vyhnáni znovu do pustin a nestvůry se chystaly vrhnout na Aratz.
Když chlapec viděl, jak se k Aratzu blíží mrak létajících nestvůr, popadl luk a první nestvůru střelil do hlavy. Byl to Sifilon – Létající smrt. Říká se, že Sifilon padl na Aratz a uronil slzu, jednu jedinou. Tím ukázal strach a všechny nestvůry se vrátily do podzemí. Ona slza dopadla na kuličku, která se válela na nádvoří. Tím vznikl tento amulet – Slza Sifilonu.“
Když Isis skončil, stmívalo se. Heren dychtivě poslouchal. Pak se podíval na amulet a cítil, že se před ním objevuje propast časů.
„To je Slza Sifilonu?“ ptal se udiveně.
Isis ho vyprovodil ke dveřím. Když Heren pomalu odcházel, ještě mu řekl:
„Může a nemusí být. Co víš, třeba jsem si celý příběh jen vymyslel. Všechno je jen na tobě.“
A Heren uvěřil……….
Minäs celý den hnala koně po cestě do Kurd-Minn. Byla to široká, prašná cesta, po které mohlo přejet několik koní vedle sebe. Minula obchodní stanici u Dumontu. Pak pokračovala přes planiny, nejprve podél řeky. Pak se cesta stočila na východ. K polednímu přijela k rozcestí do Kurd-Minn a Kurd-Äwi. Chvilku si tu odpočinula, ale pak hnala koně dál.
Než zapadlo slunce, uviděla věže Kurd-Minn. Za dva dny ujela velkou vzdálenost. Koně ale musela v obchodní stanici vyměnit, protože její klisna málem zdechla.
Když už se skoro stmělo, dorazila k bráně, která už byla zavřená. Proto na ni zabušila. Nic se stále nedělo a tak znovu zabušila.
Konečně se odklopilo malé okénko a za ním se ozval hlas:
„Kdo jsi a co tu chceš? Nevíš, že brána Kurd-Minn je zavřená?“ zeptal se hrubý hlas.
„A to mám nocovat venku?“ utrhla se na něj Minäs.
„To mám jen kvůli jedné ženské otevřít celou bránu?“ zahřměl strážný.
Minäs si odfrkla a hodila do okénka několik mincí.
Po chvilce se ozvalo skřípání a velká brána se otevřela. Minäs vjela dovnitř a strážného si nevšímala. Jistým krokem zamířila do středu města.
Kurd-Minn je velké město postavené u řeky na mírné vyvýšenině, na které je palác správce a panovníka, který tam někdy přebývá. U hradeb jsou většinou kasárna a chudinské čtvrti. Dál jsou obchody, hospody a domy řemeslníků. A u paláce jsou měšťanské domy a tři noblesní hostince pro bohaté. Minäs se pustila cestou směrem k paláci. V jedné ulici zabočila a stanula před jedním z nich – Smaragdová lampa.
Znovu zabouchala na dveře, ale tentokrát jí hostinský okamžitě otevřel. Pak přichvátal podomek a přebral koně.
Minäs vešla dovnitř a hned zjistila, proč je hostinský tak pozdě ještě vzhůru. V přepychové jídelně seděl štíhlý mladík s pláštěm z drahých látek a kůží. Na hlavě měl čelenku ze zlata, která zabraňovala dlouhým, rovným černým vlasům, aby padaly do obličeje.
Mladík se ohlédl. Měl bledý, chladný obličej s ostrými rysy. Jedinou vadou na něm byl špičatý nos, docela zahnutý nahoru. Oči měl ostré jako dva ledovce a ústa sevřená do úzké linky. Na bradě a pod nosem měl trochu vousů. Nemohl být starší než Minäs.
Když mladík poznal Minäs, vyskočil a přispěchal k ní. Odvedl ji ke stolu a nařídil hostinskému, aby donesl jídlo a pití.
„Paní, nečekal jsem, že se objevíš tak brzy,“ rozplýval se.
„Nech si těch poklon, Nabuchodonozone,“ utnula ho Minäs zprudka. Kupodivu toto jméno vyslovila bez zádrhelu.
„Nabe, prosím,“ pokrčil mladík.
„Jistě,“ ušklíbla se Minäs. Náhle se prudce předklonila a sevřela mladíkovi ruku.
„Musela jsem utéct,“ řekla.
Nabuchodonozon nehnul ani brvou. Možná, že se mu na tváři objevil náznak radosti, který byl smazán strachem, ale okamžitě se ztratil.
„Co s tím uděláš?“ ptala se dál Minäs.
„Nemůžu to uspěchat,“ uhnul mladík očima a trhnul sebou, když mu Minäs stiskla ruku pevněji.
„Miluješ mě?“ vyhrkla najednou Minäs.
„Jistě!“ vykřikl mladík.
„Tak urychli přípravy!“ zavrčela Minäs. „Jinak se můžeme rozloučit,“ dodala.
„Ne, to ne!“ bránil se mladík.
„Jak dlouho to bude trvat?“ Minäs se usmála. Věděla, že udělá cokoliv, jen aby ji získal. Měla ho na háku a on už nemohl couvnout.
„Harakové jsou od planin den, moji vojáci tam už jsou. Musíme počkat na ně. Otce jsem zavřel do vězení a hned odjel sem,“ odpověděl mladík.
Minäs se znovu usmála. Už jen den…………