zmatená vločka

první věc co já napsal. Já měl snad poprvé, prostě chuť něco psát a dělal to rád. Tak mě zajímá co si o tom myslíte.

Zmatená vločka

Chci, já toužím zmizet pryč jak vločka tající na rozježděné silnici. Chci, se ztratit v blátě na spodku lidských podrážek. Já nechci, mít ty gumové svazující boty. Chci, být pouze nic na spodku nevýznámné obuvy. Chci, aby mě nikdo neviděl a já nemusel myslet.

 

Pouze snít o horách a větru,

Jenž se mnou pohazuje po rozlehlých pláních,

A vrcholcích zasněžených hor,

 

Být obklopen tělo na tělo ledovými druhy,

Druhy jenž nemyslí, jen letí, leží, tají či baví lid.

 

Každá jen chvíli, musí nás být tisíce pro pobavení jediného. Zatím co další tisíce nás umíra ve stopách světa, lidí, lyží, teplé vytékající krve umírajících.

 

Máme vůbec naději?

K čemu nám je příští rok,

Opět padat zpátky do bláta,

Na špinavou zemi plnou stok,

 

Padat ve svém bílém, zmrzlém těle a čekat až srdce roztaje.. A my… Vtečem do zhnilých řek! Proud nás žene bez oddychu dál, krutě nemilosrdně až k dalekým ústím... a pak…vrhne nás do oceánů. Víte vůbec jak sůl pálí..!

 

Nasáváme rychle slanou chutí,

Jsme slzy,

Jenž neznájí soucit,

Dokážem ničit, rozlamovat, i zabíjet,

 

Z kdysi pyšných lodí vytvoříme třísky, do kterých se vpíjíme. Které pod vahou naší zloby, klesájí do nekonečných hlubin. Kde zmizí navždy.

 

Život bez nás?

Cha, nesmysl!

 

Lidé by umíraly žízní, v poušti života. Rostliny, po nichž lidé tak radí šlapou, by nás nemohli nasávat svými slepými kořeny. Do svých chrámů, listů a květů…

 

Stejně jak dobytek,

Co hltavě hasí námi žízeň,

Rostliny rozdupe a spásá,

 

Ach, jak já byl hloupý, každá vločka nese bolest i radost, každá zabíji i zachraňuje. Život za smrt! Lásku za bolest. Štěstí za stesk. Všechno za nic. Vše je k mání, díky nám. Stačí platit, každý má stejný peníz. Jeden život cenu má.

---